Nikdy jsem si nepřipadala ošklivá. Až do chvíle, kdy jsem potkala ji

A přitom víš, že tohle srovnávání tě nikam neposune — jen hlouběji dovnitř sebe. Tam, kde se potichu ptáš: Stačím ještě?

Všechno to začíná nevinně.
Na večírku, v baru, na Instagramu.
Jedna dokonalá tvář, druhá, třetí… a pak jsi tam ty.
Ve svém obyčejném těle, se svými obyčejnými nedostatky, které by možná nikdo jiný neviděl — kdybys je sama tak zoufale nehlídala.

Pamatuju si jeden večer, kdy jsem stála v kabince a pozorovala se v zrcadle.
Nové šaty, drahý parfém, perfektní make-up.
A přesto jsem cítila, že ze všech žen kolem jsem ta nejméně zajímavá.
Ne kvůli vzhledu, ale kvůli myšlence, která mi tiše hlodala v hlavě:
„Takhle vypadá žena, kterou si někdo vybere?“

Město, ve kterém žiju, miluje krásné lidi.
Je to jako měna — čím víc atraktivní jsi, tím víc dveří se ti otevře.
A my ženy jsme se naučily ten systém dokonale hrát.
Zhubnout. Vyžehlit. Nafotit.
Ale za každým filtrem se skrývá malý strach: Kdyby mě viděli takovou, jaká jsem, zůstali by?

Říká se, že děláme to pro sebe.
Ale kdyby to byla pravda, proč se po každém komplimentu díváme do očí toho, kdo ho řekl — jako bychom potřebovaly potvrzení, že to skutečně platí?

Největší konkurence není mezi námi a muži.
Je mezi námi samotnými.
Každá z nás má v hlavě tu jednu ženu, se kterou se měří.
Někdy je to kolegyně.
Někdy přítelkyně tvého ex.
A někdy jen modelka z reklamy, která ti připomíná, že existuje standard, do kterého se už nevejdeš.

Jednou mi kamarádka řekla:
„Já se necítím ohrožená jinými ženami.“
A já jí v tu chvíli upřímně záviděla.
Protože já ano.
Ne pořád, ne u všech, ale někdy…
Stačí pohled na perfektní křivku nebo samozřejmý úsměv a cítím se menší.
Jako kdyby ženská krása byla soutěž, o které nikdo neřekl, že se jí účastním.

Můj mozek ví, že krása není všechno.
Ale tělo reaguje jinak.
Když stojíš vedle ženy, na kterou se všichni dívají, instinktivně se narovnáš.
Zatáhneš břicho. Zkontroluješ vlasy.
A díváš se na ni — ne ze závisti, ale z fascinace.
Protože víš, že i kdybys sebelepší byla, nikdy nebudeš ona.

V těch chvílích se ztrácí rovnováha mezi tím, co víš, a tím, co cítíš.
Rozum říká: Všichni stárneme.
Ale srdce šeptá: Jen některé ženy stárnou krásněji.

A pak začneš boj s časem, který nikdy nemůžeš vyhrát.
Kosmetika, procedury, filtry, omluvy.
A přitom jediný, kdo na tebe opravdu kouká kriticky, jsi ty sama.

Když jsem byla mladší, chtěla jsem být štíhlá.
Dnes chci být v klidu.
Ale klid se neprodává na plakátech, takže se pořád točíme v kruhu:
„Musíš se mít ráda“ – říkají časopisy, hned vedle reklamy na krém proti vráskám.

A tak se začínáme mít rády – ale jen pod podmínkou, že zhubneme.
Nebo že aspoň vypadáme, jako bychom zhubnout chtěly.

Modelky vypadají, že mají všechno.
Ale někdy, když se dívám na jejich fotky, napadá mě, že možná jen hlídají, aby nikdo nepoznal, jak moc jsou hladové.
A my ostatní?
My jsme zase hladové po uznání.
Po pocitu, že jsme dost.
Po jednom pohledu, který by řekl: Nemusíš se snažit být někdo jiný.

Někdy si vybíráme muže podle toho, jak se vedle nich cítíme krásné.
Někdo ti dá pocit, že jsi bohyně.
Jiný, že jsi přítěž.
A pak se přistihneš, že i když ti ten první kupoval růže a druhý jen mlčel, víc tě bolel právě ten pohled, kterým tě přestal obdivovat.

Krása je křehká měna.
Může tě pozvednout — nebo zničit, když zjistíš, že ji někdo přestal vidět.
A nejhorší je, že ten někdo jsi často ty sama.

Začala jsem chápat, že láska, která mě nutí cítit se hezčí, není láska.
Je to maska.
Ta pravá láska tě totiž neudělá krásnější.
Udělá tě klidnější.

Tělo se mění.
Někdy pomalu, jindy ze dne na den.
A ty si říkáš: Tohle přece nejsem já.
Ale jsi.
Jen trochu jiná.
Život ti zapsal do pokožky příběhy, které nejsou vidět na první pohled — ale jsou opravdové.

Dřív jsem se bála vrásky.
Dnes se bojím prázdna.
Vrásky vyprávějí, že jsi žila.
Prázdno říká, že jsi se snažila být někým, kdo jsi nikdy nebyla.

A možná právě proto jsou nejhezčí ženy ty, které už se přestaly snažit.
Ne o dokonalost, ale o souhlas.
Protože jakmile ho přestaneš potřebovat, začneš zářit jinak.
Zevnitř.

Nikdo nám to neřekl, ale být ženou v éře sociálních sítí je plný úvazek.
Každý úhel, každý filtr, každý komentář.
Dřív jsme se srovnávaly s kamarádkou.
Teď s celým světem.
A co je horší – většina z toho světa vůbec není skutečná.

Ženy si navzájem lajkují fotky, které v nich vyvolávají úzkost.
Píšeme si „krásko ❤️“, zatímco si v duchu říkáme „já takhle nikdy nevypadám“.
A pak jdeme spát s pocitem, že nejsme dost – i když jsme ten den zvládly práci, děti, únavu i vlastní slzy.

Myslela jsem, že největší tlak na ženy vyvíjejí muži.
Dnes vím, že ho vyvíjíme samy.
Každým filtrem, který použijeme.
Každou fotkou, kterou vymažeme, protože na ní nevypadáme jako ta lepší verze sebe.

Jednou jsem se potkala s bývalou modelkou.
Byla krásná i po čtyřicítce, ale v očích měla zvláštní smutek.
Řekla mi: „Víš, co je nejhorší? Že mě lidé pořád chválí za to, jak vypadám, místo za to, kým jsem.“
A tehdy mi to došlo.
Když ti celý svět tleská za tvůj vzhled, začneš se bát, že bez něj přestaneš existovat.

Možná proto se tolik žen bojí stárnout.
Ne kvůli zrcadlu, ale kvůli tomu, že přijdou o pozornost.
A přitom právě s věkem získáváme to, co mladší nemají: klid, nadhled, schopnost říct ne.
To, co nám dřív připadalo jako prohra, je možná ta největší výhra.

Že největší revoluce v ženském životě není o tom, kolik vážíš, ale kdy se přestaneš vážit.
Že přitažlivost není v pase ani v tváři, ale v klidu, který z tebe cítí ostatní.
A že modelky možná vyhrávají soutěž o pozornost, ale smrtelnice často vyhrávají soutěž o život.

Město nás učí porovnávat.
Ale duše se měří jinak.
Ne podle zrcadla, ale podle toho, kolik laskavosti v sobě uneseš – i vůči sobě samé.

A možná právě v tom je ta největší krása:
Umět se podívat na jinou ženu, obdivovat ji, a přitom si říct — i já jsem dost.

xxx xxx xxx xxx xxx xxx xxx xxx xxx xxx xxx xxx

❤️ Lajkuj, sleduj, komentuj — a klidně kritizuj. Miluju diskuzi víc než ticho.

❤️ Jen jedno nedělej: nebuď ta pasivní šedá myš, co všechno čte a nic necítí.

❤️ Buď vidět. Od toho tu jsme.