Článek
A tak jsem se rozhodla to zjistit: existují ještě v Praze muži, kteří opravdu chtějí vztah – nebo už všichni hrají jenom na city offline a sex online?
Na začátku jsem si říkala, že je to jen fáze.
Že po třicítce už máme všichni nějaké šrámy, trochu cynismu a hodně práce.
Ale když jsem se po několika měsících konverzací, schůzek a „chemie“ ocitla opět sama, začala jsem si pokládat otázku, kterou si kdysi kladla Carrie Bradshaw:
„Proč muži v New Yorku nechtějí vztah?“
Jenže já žiju v Praze. A tady se zdá, že muži nechtějí vztah ještě o něco víc.
1. Muži, kteří chtějí všechno – kromě vztahu
Znáš ten typ.
Píšou ti každý den. Umí ti říct, že jsi výjimečná. Umí ti otevřít dveře, ale ne srdce.
Chtějí s tebou cestovat, smát se, spát — ale ne být.
A když se náhodou zeptáš: „Co jsme vlastně my dva?“
Přijdou tři tečky… a ticho.
Všimla jsem si, že v Praze se rozmohla nová generace mužů – říkejme jim „emočně flexibilní“.
Nejsou zlí. Jen neumí zůstat.
Touží po spojení, ale jen do té chvíle, než to začne být opravdové.
2. Generace, která se bojí citu víc než ztráty signálu
Kdysi jsme se bály, že nám muži po sexu nezavolají.
Dnes se bojíme, že se připojí – ale nikdy se neotevřou.
Zvykli jsme si komunikovat přes filtry, lajky, storyčka, a zapomněli jsme mluvit beze slov.
Vztahy se staly digitálním fastfoodem – klikneš, objednáš, zkonzumuješ, zapomeneš.
A nejhorší je, že se v tom často začneme chovat stejně.
Vždyť koho ještě baví být zranitelný, když všichni ostatní nosí masky?
3. Sex místo lásky – nebo jen jiná forma blízkosti?
Někdy mám pocit, že sex se stal novou měnou vztahů.
Muži ho dávají, ženy ho dávají – a všichni doufáme, že z toho něco vznikne.
Ale většinou nevznikne.
Protože láska nevzniká z nahoty, ale z odvahy zůstat oblečený a přesto se nechat vidět.
V baru u Mánesa jsem potkala muže, který mě okouzlil.
Byl chytrý, vtipný, voněl po whiskey a sebevědomí.
Říkal věci, které zněly nebezpečně pravdivě – a já věděla, že ho nechci pustit.
Ale stejně jsem to udělala.
Protože jakmile jsem ucítila, že tohle by mohlo být „něco“, zmizel.
Stejně tiše, jako přicházejí všechny iluze v tomhle městě.
4. Když se láska mění na dočasné kontrakty
Dnes už to nejsou vztahy. Jsou to situationships.
Nejsme spolu, ale nejsme ani sami.
Jsme v mlze emocí, kde „nechci nic vážného“ zní jako kouzelná formulka, která tě má ochránit před zklamáním, jenže nakonec bolí víc než rozchod.
A přitom všichni říkáme, že chceme lásku.
Jen ne tu, která bolí.
Ne tu, která vyžaduje čas, trpělivost a skutečnost.
Chceme ji snadnou, krásnou, přístupnou na dvě kliknutí a bez rizika.
Jenže láska bez rizika neexistuje.
5. Město, které nikdy nespí – ale často se probouzí prázdné
Praha je krásná i krutá zároveň.
V noci září, svádí, dává ti pocit, že všechno je možné.
Ale ráno ti ukáže, že všechno bylo jen odraz světel na Vltavě.
Že i ty nejhlubší konverzace ve dvě ráno mohou být jen efektní předehra k tichu ve tři.
6. Možná nejsou muži problém. Možná jsme jím my.
Možná jsme tak dlouho hrály silné, že jsme zapomněly, jaké to je chtít být milované.
Možná jsme se naučily analyzovat vztahy jako Excel tabulky: výnos – riziko – návratnost.
A možná jen potřebujeme připustit, že i když je svět plný možností, duše pořád touží po jedné jediné věci — po opravdovém doteku.
Ten večer jsem šla domů sama.
Na ulici bylo cítit déšť a světla lamp se odrážela od dlažby jako vzpomínky na něco, co jsem možná nikdy neměla.
A přemýšlela jsem:
Možná muži v Praze nechtějí vztah. Ale co když my už taky ne?
— — —
Lajkuj, sleduj, komentuj — a klidně kritizuj. Miluju diskuzi víc než ticho.
Jen jedno nedělej: nebuď ta pasivní šedá myš, co všechno čte a nic necítí.
Buď vidět. Od toho tu jsme.
