Článek
„A jak velký ho má?“
Podívala jsem se na kamarádku, která tu otázku položila se stejnou samozřejmostí, s jakou se před chvílí ptala, jestli si dáme ještě kávu.
„Nevím.“
„Jak to, že nevíš?“
„Protože jsme spolu byli dvakrát venku.“
Pokrčila rameny. Já se zasmála a sáhla po hrnku, přestože už byl prázdný. Najednou jsem měla potřebu něco dělat rukama.
Odpověděla jsem pravdivě. Jen jsem vynechala, že mě stejná otázka napadla taky. Dokonce několikrát. A že mi bylo trochu trapně přiznat, kolik prostoru v hlavě zabírala informace, kterou jsem o něm vůbec nepotřebovala k tomu, abych se rozhodla pro třetí schůzku.
Věděla jsem, že mě přitahuje. Že umí poslouchat, ale občas mi skočí do řeči, když se nadchne. Že mi po setkání napíše, jestli jsem dorazila domů.
A stejně jsem byla zvědavá, jak vypadá bez oblečení. Včetně penisu.
Jen jsem nevěděla, co přesně od té odpovědi čekám.
…
Kdyby se mě někdo zeptal přímo, jestli je pro mě velikost důležitá, nejspíš bych řekla, že ne.
Znělo by to rozumně. Možná bych přidala něco o vzájemné přitažlivosti a o tom, jak se ke mně muž chová. To všechno si opravdu myslím. Nebyla by to lež.
Nebyla by to ale ani celá odpověď.
Zajímá mě tělo člověka, který mě přitahuje. Všímám si jeho rukou, ramen, úsměvu. Přemýšlím, jaké by bylo políbit ho. Proč bych měla předstírat, že moje zvědavost končí přesně u pásku jeho kalhot?
Zároveň se mi nelíbilo, jak rychle jsme se při rozhovoru s kamarádkou dostaly od konkrétního člověka k jediné části jeho těla.
Ještě před minutou jsem jí vyprávěla, že se mnou šel kus cesty navíc, protože jsem nechtěla čekat sama na zastávce. Pak padla otázka na velikost a já měla skoro pocit, že bez té informace je moje vyprávění neúplné.
Jako bych zkoušela nový telefon a zapomněla zmínit kapacitu paměti.
Jenže on nebyl výrobek. A já jsem nebyla recenzentka, přestože jsem se u toho stolu na chvíli přesně tak tvářila.
…
Na třetí schůzce jsem se přistihla, že mu koukám do klína.
Nebylo to nijak rafinované. Seděli jsme proti sobě, on mi něco vyprávěl a já na okamžik sklopila oči. Hned potom jsem se soustředila na jeho obličej tak usilovně, až jsem přestala vnímat, co říká.
„Ty mi nevěříš?“ zeptal se.
„Co?“
„Že jsem si spletl den.“
„Jo. Věřím.“
Neměla jsem tušení, jaký den si spletl.
Bylo mi trapně, ale zároveň jsem se sama sobě musela smát. Představovala jsem si, jak budu při seznamování uvolněná a přirozená, a místo toho jsem nezvládala poslouchat historku, protože jsem se zabývala otázkou, na kterou mi jeho džíny stejně neodpoví.
Kdybych měla popsat, co mě na něm ten večer přitahovalo, nebyl by to žádný odhad velikosti. Byl by to způsob, jakým se ke mně přes stůl naklonil, když jsem mluvila potichu. A taky to, že se uměl zasmát vlastnímu trapasu.
Moje pozornost se přesto pořád vracela jinam.
Zvědavost zjevně nečeká, až jí člověk schválí důstojný důvod.
…
Doma jsem pak otevřela náš chat.
Napsala jsem: „Můžu se tě zeptat na něco trochu osobního?“
Chvíli jsem na tu větu koukala. Potom jsem ji smazala.
Ne proto, že bych se najednou proměnila v někoho cudného. Spíš jsem si představila, co bude následovat. On napíše, že můžu. Já položím otázku. A pak?
Co bych udělala s číslem, kdyby mi nějaké napsal?
Měla bych odpovědět „aha“? Poslat nadšený smajlík? Tvářit se, že jsem dostala zásadní informaci, podle které se umím rozhodnout?
Došlo mi, že ani nemám připravenou otázku, kterou bych skutečně chtěla položit. „Jak velký ho máš?“ mi najednou připadalo mnohem tvrdší napsané na displeji než vyslovené mezi kamarádkami.
Telefon jsem odložila. Za pár minut mi od něj přišla zpráva, že cestou domů minul podnik, o kterém jsme mluvili, a příště mě tam vezme.
Odepsala jsem, že ráda.
Byla to podstatně příjemnější výměna než ta, kterou jsem si před chvílí připravovala.
…
Pořád jsem se ale snažila přijít na to, odkud se moje představa o velikosti vlastně vzala.
Nemám za sebou tolik zkušeností, abych mohla rozdávat sebejisté soudy. Jenže názory jsem slyšela dávno předtím, než jsem si vůbec mohla nějaký vlastní vytvořit.
Vtipy. Narážky. Řeči o tom, co je prý málo a co už moc. Příběhy, ve kterých se velikost objevila jako závěrečná pointa a všechny přítomné měly okamžitě pochopit, jestli se mají smát, nebo závidět.
Smála jsem se taky. Někdy proto, že mi to přišlo vtipné. Jindy proto, že jsem nechtěla být jediná, která nechápe, co se právě hodnotí.
Časem jsem získala zvláštní slovník jistoty. Uměla jsem říct, že něco je „tak akorát“, aniž bych si byla schopná poctivě vysvětlit, co tím myslím.
Možná jsem tím občas myslela jen: prosím, neptejte se mě dál.
Ve dvaceti je pro mě překvapivě snadné mít připravenou odpověď. Mnohem těžší je přiznat, že vlastní názor ještě nemám hotový.
…
Jednou jsem si zkusila představit stejný rozhovor obráceně.
On sedí s kamarády a někdo se ho ptá na moje tělo. Chce podrobnosti. On začne odpovídat, ostatní komentují, jeden pronese vtip a další se doptá.
Ta představa se mi nelíbila.
Přitom bych po něm nechtěla, aby o mně nikdy nepromluvil. Chápu, že lidé probírají seznamování a sex s někým blízkým. Sama to dělám. Potřebuju někdy slyšet, že nejsem jediná, kdo tápe, něco přehání nebo neví, jak odpovědět na zprávu.
Ale je rozdíl říct „jsem z něj nervózní“ a udělat z jeho těla společný večerní program.
Před kamarádkou jsem tu hranici neměla promyšlenou. Smály jsme se, rozhovor plynul a já nechtěla kazit náladu poznámkou, která by zněla jako napomenutí.
Přitom stačilo říct: „Tohle vám asi vyprávět nebudu.“
Ta věta mi tehdy připadala odvážnější než jakákoli sexuální narážka, kterou jsem byla schopná poslat ve zprávě.
…
A pak tu byla ještě jedna nepříjemná otázka: co když mi na velikosti opravdu záleží?
Nechtěla jsem se zahnat do opačného kouta a tvrdit, že tělesná přitažlivost nemá žádný význam. Má. Pro mě určitě.
Někdo mě přitahuje hned, u někoho se to mění postupně a s někým si rozumím výborně, ale nechci ho políbit. Nedokážu si to vždycky rozumně zdůvodnit. Ani nechci každou vlastní reakci obhajovat jako seminární práci.
Proč by tedy bylo zakázané mít nějakou představu i o intimní části těla?
Jenže představa není totéž co zkušenost. A zkušenost s jedním člověkem není rozsudek nad všemi ostatními.
Když se mi líbí vysocí muži, neznamená to, že každý vysoký muž se mi bude líbit. Tohle jsem chápala bez potíží. U penisu jsem ale občas přebírala cizí řeči, jako by existovalo jediné správné pořadí a já ho jen ještě neznala.
Možná mě znervózňovalo právě to. Nevěděla jsem, jestli něco chci já, nebo jen nechci chtít údajně špatnou věc.
…
„Tak se ho prostě zeptej,“ řekla kamarádka, když jsme se k tomu vrátily.
„A co mu mám napsat?“
„Normálně.“
„Tak mi to nadiktuj.“
Rozesmála se. Najednou jsme obě zjistily, že to naše samozřejmé „normálně“ nemá úplně jasnou podobu.
Mohla bych otázku schovat za vtip. Přidat smajlík, aby se dalo případně předstírat, že o nic nejde. Jenže bych se pořád ptala na totéž.
A nebyla jsem si jistá, jestli se ptám proto, že mezi námi vznikla důvěra, nebo proto, že ji chci přeskočit.
Psát odvážné věty mi někdy jde snadno právě proto, že u toho nemusím vidět obličej druhého člověka. Nevidím krátké zaváhání. Nemusím hned poznat, že jsem ho zaskočila.
Přitom jsem chtěla, aby on moje rozpaky poznal a bral je vážně.
Bylo dost nepohodlné zjistit, že si pro sebe přeju citlivost, kterou jsem mu při vymýšlení chytré zprávy zapomněla nabídnout.
…
Nejvíc mě nakonec překvapilo, že za mojí zvědavostí nebyla jen chuť něco vidět.
Byla tam i snaha připravit se.
Chtěla jsem dopředu vědět, jak bude případná intimita vypadat. Jestli se budu cítit dobře. Jestli nebudu působit nezkušeně. Jestli moje reakce bude taková, jakou si představuju, když jsem sama doma a mám všechno pod kontrolou.
Velikost byla konkrétní. Dala se na ni položit krátká otázka.
Na to ostatní se mi ptalo mnohem hůř.
„Nebudu se vedle tebe stydět?“ není zpráva, kterou po dvou schůzkách jen tak odešlu.
„Dokážu ti říct, že nevím?“ už vůbec ne.
A tak jsem se v hlavě zabývala penisem, protože to bylo jednodušší než přiznat, že mě zajímá i to, jak se ten muž zachová ve chvíli, kdy nebudu odvážná ani vtipná.
Číslo by mi na to neodpovědělo. Přesto jsem od něj skoro čekala plán celého setkání.
…
Nechtěla jsem ale ze své zvědavosti udělat problém, který musím odstranit.
Pořád mě zajímalo, jak vypadá nahý. Pořád jsem měla fantazii. A nehodlala jsem předstírat, že na schůzkách myslím výhradně na jeho povahu a kulturní zájmy.
Jen jsem začala rozlišovat, co se mi honí hlavou a co po něm chci.
Můžu být zvědavá, aniž bych potřebovala okamžitou odpověď. Můžu si něco představovat a později zjistit, že skutečnost vypadá jinak. Můžu se rozhodnout, že s ním chci být blíž, a taky si můžu uvědomit, že zatím nechci.
Nemusím svou zvědavost proměnit v úkol, který je potřeba splnit.
To poslední pro mě bylo docela nové. Když už jsem kamarádce přiznala, že mě přitahuje, měla jsem podivný pocit, že bych měla brzy dodat další vývoj. Jinak jako by se nic nedělo.
Mně se přitom dělo docela dost i během obyčejného večera, kdy jsme se jen bavili.
…
Při jednom dalším setkání jsme se dostali k tomu, jak odlišně člověk působí ve zprávách.
„Ty jsi tam odvážnější,“ řekl.
„To je stížnost?“
„Pozorování.“
Chtěla jsem odpovědět nějakou drzostí. Místo toho jsem se zasmála a přiznala, že při psaní mám čas vymyslet lepší verzi sebe.
„A můžu tu aktuální?“ zeptal se.
Ta věta nebyla nijak velkolepá. Možná ji ani nemyslel tak vážně, jak jsem si ji vzala já. Ale ulevilo se mi.
Nemusela jsem navazovat na každou narážku, kterou jsem předchozí večer poslala. Nemusela jsem dokazovat, že jsem přesně tak zkušená a rozhodná, jak mohl náš chat působit.
O velikosti jsme se nebavili.
Přesto jsem po tom rozhovoru měla pocit, že o možnosti být s ním blíž vím něco podstatnějšího než předtím. Aspoň pro tu chvíli.
A ano, stále jsem byla zvědavá i na jeho tělo. Jedno druhé z mé hlavy zázračně nevymazalo.
…
Když se mě kamarádka příště zeptala, jestli už vím, jak velký ho má, měla jsem na jazyku připravený vtip.
Mohla jsem něco naznačit. Nechat ji hádat. Vypadat zkušeněji, než jsem se cítila.
„To si nechám pro sebe,“ řekla jsem nakonec.
„Takže víš?“
„Řekla jsem, že si to nechám pro sebe.“
Chvíli se na mě dívala a potom začala vyprávět o své schůzce. Žádná dramatická hádka nepřišla. Ani jsem neměla pocit, že jsem právě složila zkoušku dospělosti. Jen jsem neodpověděla na otázku, na kterou se mi odpovídat nechtělo.
Dodnes nevím, jak moc mi na velikosti záleží. Nechci si vymýšlet definitivní názor jen proto, aby tenhle text skončil rozhodnou větou.
Vím, že mě zajímá. Vím taky, že jsem si od té informace slibovala víc, než mi mohla dát.
Až příště otevřu chat a začnu psát odvážnou otázku, možná ji odešlu. Možná ji zase smažu.
Tentokrát bych ale chtěla vědět, na co se vlastně ptám.
