Pošťák postavil pohádkový palác snů a inspiroval Picassa i Hundertwassera: příběh Ferdinanda Chevala

Ferdinand Cheval se narodil 19. dubna 1836 do chudé rolnické rodiny. Jeho vzdělání bylo velmi omezené, do školy chodil pouze 6 let. Poté pracoval jako pekařský učeň a nějakou dobu cestoval za prací, než se nakonec vrátil do rodného regionu v jihovýchodní Francii. V městečku Hauterives začal pracovat jako venkovský pošťák.

Myšlenka na stavbu paláce ho napadla náhodou v dubnu 1879, když během své každodenní pochůzky zakopl o zvláštně tvarovaný kámen. Ten ho natolik zaujal, že si ho vzal domů a druhý den se na místo vrátil hledat další. Nejprve kameny nosil v kapsách, později v koši a nakonec si pořídil kolečko.

Postupně se v něm zrodila myšlenka, že když příroda dokáže vytvářet tak podivuhodné tvary, mohl by z nich on sám něco vybudovat: „Byl to kámen tak zvláštního tvaru, že jsem si ho dal do kapsy, abych ho mohl v klidu obdivovat. Následující den jsem se vrátil na stejné místo. Našel jsem další kameny, ještě krásnější. […] Vypadaly jako sochy tak zvláštní, že je člověk nedokáže napodobit. Řekl jsem si: když je příroda ochotna vytvořit sochu, já se postarám o zdivo a architekturu.“

To byl počátek projektu, kterému zasvětil dalších 33 let života. Když se večer vrátil z práce, zpracovával kameny na zahradě, často jen při světle olejové lampy či měsíce. Postupně z nich s pomocí vápna, malty a cementu vytvářel složitou architekturu plnou dekorací. Místní obyvatelé ho považovali za blázna a podivína, říkali: „Podívejte se na toho chudáka idiota, jak si plní zahradu kamením!“

Cheval se však nedal ničím odradit: „Lidé si skutečně mysleli, že jsem duševně nemocný. Někteří se mi smáli, jiní mě kritizovali. Ale od té doby, co si uvědomili, že tento druh šílenství není ani nebezpečný, ani nakažlivý, nikdo nevolal psychiatra. Časem mě jejich škádlení přestalo trápit. Uvědomil jsem si, že lidé se vždycky posmívali a pronásledovali ty, kterým nerozumí.“

Na své dílo dokonce umístil nápis „dílo jednoho muže“, aby zdůraznil, že palác vytvořil zcela sám. Když ho v roce 1912 dokončil, bylo mu 76 let. Stavba je vysoká přibližně 12 metrů a dlouhá 26 metrů a je směsí různých architektonických stylů a inspirací. On sám ji nazýval Chrám přírody.

Cheval ke stavbě použil tisíce kamenů různých tvarů, to vše bez architektonického vzdělání. Inspiraci čerpal z obrázků v časopisech a pohlednicích, které doručoval. Každý den urazil více než třicet kilometrů, takže stíhal sbírat nejen kameny, ale i nápady na svůj palác.

Inspiroval se přírodou a směsicí různých stylů: hinduistickými chrámy, egyptskými motivy, středověkými hrady, fantastickými jeskyněmi a věžemi. Výzdoba paláce je bohatá a fantaskní. V zahradě i na fasádách jsou umístěny sochy mytologických bytostí a zvířat – slon, medvěd, pelikán, jelen i chobotnice, která byla posledním bodem stavby.

Objevují se zde také pohádkové postavy jako obři a víly, biblické a mytologické postavy. Součástí stavby jsou jeskyně, vodopády, fontány a reliéfy zvířat. Cheval navíc do zdí vytesal více než 150 nápisů, v nichž prezentoval své myšlenky a vysvětloval svou práci.

Jednotlivé části paláce mají specifický charakter. Na východní straně, kterou Cheval budoval přibližně dvacet let, se nachází fontána nazvaná Pramen života, egyptský monument a hinduistický chrám.

Západní fasáda je koncipována jako symbolická cesta kolem světa – ve výklencích jsou umístěny modely staveb z různých kultur. Na severní straně se nachází řada zvířecích motivů a jeskyní, zatímco v jižní části Cheval skladoval kameny určené pro další stavbu.

Palais Idéal je dnes považován za výjimečný příklad naivního a syrového umění (Art brut) – tedy umění spontánního a rozumem nekorigovaného, vytvořeného samoukem bez formálního vzdělání a mimo tradiční umělecké směry. Dlouho nebyl oficiálně uznáván a mnoho lidí ho považovalo za kuriozitu a podivnost bez hlubší hodnoty.

Zájem o něj začal výrazně růst až po letech, kdy palác objevili surrealističtí umělci. Velkým obdivovatelem paláce byl i samotný zakladatel surrealismu André Breton. Surrealisté milovali věci, které působí jako sen, halucinace či spontánní fantazie – a Chevalův palác přesně tak vypadá i působí. Breton ho dokonce označil za předchůdce surrealistické architektury a spolu s dalšími umělci, fotografy a spisovateli palác pravidelně navštěvoval.

Obdiv k Chevalovu dílu vyjádřila i řada dalších významných osobností moderního umění, například Pablo Picasso či švýcarský malíř a tvůrce pohyblivých a sebezničujících soch Jean Tinguely. Surrealistický a dadaistický malíř Max Ernst mu věnoval jedno ze svých děl The Postman Cheval.

Právě díky podpoře slavných umělců se Chevalovo dílo postupně dostalo do širšího povědomí a začalo být považováno za jedinečný umělecký počin. I díky nim byl palác nakonec prohlášen za kulturní památku.

V roce 1969 francouzský ministr kultury André Malraux prosadil, aby byl Ideální palác oficiálně zapsán mezi kulturní památky. Malraux návrh prosadil proti vůli části úředníků, protože palác považoval za unikátní příklad naivní architektury. Díky tomuto rozhodnutí se stavba zachovala a dnes patří mezi nejpozoruhodnější a nejnavštěvovanější památky v regionu.

Hundertwasser Chevala zmínil ve svém manifestu Verschimmelungsmanifest jako svůj vzor a příklad „zdravé architektury“. Oba sdíleli nadšení pro estetiku nezávislou na konvenčních normách (Hundertwasserovým hlavním vzorem byl Antoni Gaudí, jehož neortodoxní architektura též porušuje platné konvence).

Zatímco Cheval vytvářel svůj palác jen podle fantazie a ignoroval tradiční architektonická pravidla, Hundertwasser odmítal rovné linie a uniformitu, prosazoval organickou architekturu a svobodu tvarů. Dokonce prohlásil, že „rovná čára vede k zániku lidstva“.

Oba vnímali přírodu jako klíčovou inspiraci pro své stavby. Cheval čerpal z přírodních motivů, zvířat a rostlin, které vkládal do svého paláce. Hundertwasser zdůrazňoval organické linie a přírodní prvky - často integroval stromy a zelené plochy přímo do budov.

Byl průkopníkem ekologického přístupu k životu a architekturu vnímal jako projev životní harmonie a individuality. Jeho styl je bohatý na detaily a nepravidelnosti, které podtrhují osobní výraz autora. Podobně každý kámen Chevalova paláce je unikátní a ručně tvarovaný, a jeho styl je výsostně individuální.

Cheval chtěl být původně pohřben přímo ve svém paláci, ale úřady mu to nepovolily. A on pak udělal něco typicky chevalovského – na místním hřbitově si postavil vlastní hrobku. Nazval ji Hrob ticha a nekonečného odpočinku a pracoval na ní osm let až do roku 1922. Když 19. srpna 1924 zemřel, byl v ní pohřben.

Chevalovo dílo je ztělesněním mimořádné vytrvalosti a imaginace. Bez architektonického vzdělání, bez pomoci a s minimálními prostředky dokázal vytvořit monumentální stavbu, která propojuje prvky mnoha kultur a stylů a působí jako fantastický sen přenesený do kamene. Po jejím dokončení na stěnu paláce napsal: „1879–1912 10 000 dní, 93 000 hodin, 33 let boje. Ať se o to pokusí ti, kteří si myslí, že to dokážou lépe.“

Jeho palác dokazuje, že umění není definováno konvencemi a že i naivní a syrové umění outsiderů je autentickým a plnohodnotným výrazem lidské kreativity, jehož hodnota nespočívá v pravidlech, ale v odvaze tvořit.

Zdroje

BECKER, H. Art Worlds. University of California Press, 1982. ISBN 9780520043862.

BERGER, J. The Ideal Palace. In DYER, G. (ed.). Keeping a Rendezvous. Pantheon Books, 2001. ISBN 9780375421563.

HUNDERTWASSER, F. Verschimmelungsmanifest gegen den Rationalismus in der Architektur: https://www.hundertwasser.at/deutsch/texte/philo_verschimmelungsmanifest.php

SOLDNER, P. The Fantastic Palace of Ferdinand Cheval. Craft Horizons, 1968, 28(1), 8-15.

PALAIS IDÉAL. The Story: https://www.facteurcheval.com/en/history/

ALYANAK, L. Cheval Palace: How A Rural Postman Built His Dream By Hand: https://www.offbeatfrance.com/cheval-palace.html

KERLER, K. Le Palais Idéal of the Postman Cheval: https://kathiekerler.com/le-palais-ideal-of-the-postman-cheval/

NEWMAN, A. Ferdinand Cheval: the postie who built a palace: https://www.anart4life.com/ferdinand-cheval-the-postie-who-built-a-palace/