Článek
William Degouve de Nuncques se narodil 28. února 1867 a zemřel 1. března 1935. Je jedním z hlavních zástupců belgického symbolismu (ačkoliv některá jeho díla lze zařadit i do postimpresionismu, a on sám paradoxně stojí mezi oběma směry a zároveň zcela mimo ně). Nikdy však nezískal renomé, které mu právem náleží. Celý svůj život zkoumal krajinu a hrál si s barevnými nuancemi, od magie nočních měst až po zářivou atmosféru zasněžené krajiny.
Noc v Benátkách (1895): „Pod temným palácem, kde voda dýchá nocí, ztrácí se světla gondol v černém tichu. Jen matný odraz lamp chvěje se na hladině, stíny oken bdí a hlídají tajemství, která den už nezahlédne.“
Pocházel z aristokratické rodiny, takže byl dostatečně bohatý na to, aby cestoval a věnoval se umění. Pořádal výstavy v zahraničí a se svou manželkou Juliette Massin (švagrovou belgického básníka a dramatika Émila Verhaerena) procestoval Evropu – navštívili mimo jiné Španělsko, Francii, Itálii, Německo a Nizozemsko. V tomto období maloval tichou noční přírodu s mlhavou atmosférou zahalenou tajemstvím, která evokovala pocity tajemna a zastavení času.
Tajemná noční atmosféra byla v té době oblíbená nejen u malířů (Odilon Redon), ale také u básníků (Émile Verhaeren), spisovatelů (Maurice Maeterlinck) a hudebních skladatelů (Claude Debussy). Za soumraku referenční body mizí a známé krajiny se mění v tajemná místa. Krajina je nadčasová a je spíše prostředkem k vyjádření vnitřního melancholického pocitu.
Andělé noci (1894): „Tam, kde končí světlo lampy a začíná světlo duše, procházejí nebeští poutníci, jejich křídla rozechvívají vzduch, a mají s sebou jen ticho.“
Předchůdce magického realismu
Díky tajemné a snové atmosféře, kterou jeho obrazy evokují, je Degouve de Nuncques považován za předchůdce magického realismu. Zachycuje běžné prostředí, ale prostoupené něčím nepojmenovatelným: temné ulice, obyčejné zahrady a lesy, které přesto působí nadpřirozeně, jako zvláštní energie v prostoru. Je to reálný svět, který se ale chová jinak než bychom očekávali.
Nejlépe je to vidět na jeho obrazu Pávi (1896), na kterém není nic nadpřirozeného, celá scéna však působí, jako by se odehrávala mimo čas a mimo běžnou realitu, v jakémsi tichém paralelním světě. V lese, mezi jehličím a stíny, je práh jiného světa, který nezná začátek ani konec, jen tichou přítomnost. Pávi ho střeží a my máme na okamžik dovoleno do něj vstoupit.
Pávi (1896): „Noc ještě nepřišla, den už pomíjí, a v tom krátkém okamžiku mezi světy, rozpíná se páv jako světlo, které si vzpomnělo na svůj tvar.“
Přechod ke světlu a jasu
Na konci 19. století Degouve de Nuncques redefinoval svůj vztah k malbě, opustil noční efekty a zaměřil se na světlo a jas. Noční atmosféru nahradily krajiny zalité slunečním světlem v teplých a zářivých tónech. Nicméně ani zde krajiny nejsou zachyceny s důrazem na realitu. Přechod od ponurých nábřeží ke světlu ovlivnil jeho pobyt ve Španělsku v letech 1899 až 1902. Na svůj pobyt vzpomínal takto: „Tato nádherná krajina, zářící slunečním světlem, s horami pokrytými olivovníky, pláněmi mandloňových hájů, mořem a jeho nesčetnými harmoniemi, ve mně dodnes zanechává pocit ztraceného ráje.“
Odstěhoval se daleko od měst a maloval na Baleárských ostrovech (viz obraz Mandloně), na venkově i v belgických Ardenách, což korespondovalo s tehdejším trendem umělců uchylujících se k přírodě nedotčené industrializací. Chtěl se odpoutat od převládajícího materialismu. Stal se členem Dvacítky (Les XX), spolku dvaceti belgických umělců s úzkou vazbou mezi uměním, literaturou a hudbou. Spolek pořádal každoroční výstavy, které doprovázely koncerty klasické hudby (Fauré, Debussy) a literární přednášky (Verlaine, Mallarmé).
Mandloně (1902): „V mandloňovém sadu vede cesta, kde světlo šeptá stromům pod koruny, vzduch je tu lehký, stačí krok a čas se pomalu rozplývá.“
Nejslavnější dílo
Jeho obraz Slepý dům je považován za mistrovské dílo belgického symbolismu. Stejně jako ve své předchozí tvorbě Degouve vytvořil tento obraz až s geometrickou přesností. Dům jako by vzešel z návrhu architekta, tak pravidelné jsou jeho linie. Okrový odstín fasády, umocněný světlem z oken v horním patře, kontrastuje s levou stranou obrazu, kde v temnotě vyniká pouze jedno okno, rovněž osvětlené. Vše je nehybné, kromě divákovy fantazie, která se snaží rozluštit tajemství obrazu. Jak napsal týdeník L'Art Moderne v roce 1894: „Plátna pana Degouve de Nuncquese jsou vzácné, uzavřené schránky, které se otevírají pouze básníkům.“ Tajemnou atmosférou Slepého domu se inspiroval i René Magritte v jeho sérii Říše světel.
Slepý dům (1892) – jeho nejznámější dílo, které ovlivnilo i René Magritta
Muzeum Kröller-Müller v nizozemském Otterlo vlastní (kromě tohoto obrazu) výběr jeho děl (a také druhou největší sbírku obrazů Vincenta van Gogha), mimo jiné obrazy Černá labuť (1895), V Benátkách (1895) a Andělé noci (1894).
Zdroje:
DELEVOY, Robert L. Symbolists and Symbolism. Geneva: Skira, 1982. ISBN 0-8478-0430-5. Dostupné z: https://archive.org/details/symbolistssymbol0000dele/mode/2up
KRÖLLER-MÜLLER MUSEUM. William Degouve de Nuncques [online]. Dostupné z: https://krollermuller.nl/en/search-the-collection/keywords="William%20Degouve%20de%20Nuncques"
MEURIS, Jacques. René Magritte. New York: Barnes & Noble Books, 1995. Dostupné z: https://archive.org/details/renemagritte18980000meur/mode/2up
William Degouve de Nuncques: maître du mystère schilder van het mysterie. Namur: Musée Félicien Rops, 2012.
