Článek
V srpnu roku 1915 se během bitvy o Gallipoli odehrála jedna z nejzáhadnějších epizod první světové války. Při britském útoku v oblasti Suvla Bay zmizela část 1/5 praporu norfolkského pluku, složeného převážně ze zaměstnanců královského panství Sandringham. Muži, kteří se navzájem znali od dětství a do války odešli bok po boku, se během svého vůbec prvního boje ztratili beze stopy a bez jasného vysvětlení.
Zmizení britských vojáků 12. srpna 1915
Prapor dorazil na Gallipoli 10. srpna 1915 a už o dva dny později byl vržen do útoku v extrémních podmínkách. Vojáci trpěli žízní, vyčerpáním, nemocemi i chybami velení. Mapy, které důstojníci dostali, byly nepřesné nebo zcela chybné, a nikdo přesně nevěděl, jaký je skutečný cíl útoku. Přesto byl prapor 12. srpna odpoledne vyslán proti dobře připravenému osmanskému protivníkovi, a to za plného denního světla.
Během útoku se část praporu, vedená sirem Horacem Proctorem-Beauchampem, dostala před ostatní britské jednotky. Muži pronikli do nepřehledného terénu, kde se ztratili z dohledu spojenců. Právě tento okamžik později britský vrchní velitel sir Ian Hamilton popsal slovy, že se „stalo cosi velmi záhadného“ – jednotka „prostě zmizela“ a „už o ní nikdo nikdy nic neslyšel“. Tato formulace se stala zárodkem legendy o „zmizelém praporu“.
Nejasnosti pokračovaly i po bitvě. Rodiny obdržely pouze strohé oznámení o tom, že jejich blízcí jsou nezvěstní. Král Jiří V. se o osud sandringhamských mužů osobně zajímal, ale ani on nezjistil žádné konkrétní informace. Neúspěšné byly i dotazy přes Červený kříž a amerického velvyslance v Konstantinopoli – Turci tvrdili, že žádné takové zajatce nemají.
Britští vojáci opouštějí zákopy během bitvy o Gallipoli, aby zaútočili na Turky
Události po válce
Po válce však začaly vyplouvat na povrch nové skutečnosti. V září 1919 důstojník zodpovědný za pohřbení padlých vojáků oznámil, že byly nalezeny ostatky přibližně 180 vojáků z praporu 1/5, které byly rozptýleny na ploše 2,5 km2, 750 metrů za obrannou linií Turků.
Místní prý našli na poli mnoho mrtvých britských vojáků, jejichž těla hodili do rokle. Mnoho těl se nacházelo v okolí malé farmy – místa, kde se Beauchampovi muži pravděpodobně naposledy pokusili o odpor. Nálezy naznačovaly, že mnozí z nich padli v boji z blízka.
Další důležité poznatky přinesl výzkum tureckých archivů. Ty ukazují, že 1/5 norfolkský prapor pronikl příliš hluboko do nepřátelského území, byl obklíčen a zasažen útokem osmanských jednotek. Turecké záznamy hovoří o stovkách mrtvých Britů a desítkách těžce raněných zajatců. Existují dokonce výpovědi konkrétních norfolkských vojáků, kteří přežili jako zajatci a byli ošetřeni v tureckých nemocnicích.
Vylodění australských vojsk v Gallipoli 25. dubna 1915
Svědectví členů jednotky ANZAC z roku 1965
Pověst o záhadném zmizení se však šířila dál. Výrazně k tomu přispělo svědectví novozélandských veteránů z jednotky ANZAC (Australsko-novozélandského armádního sboru) zveřejněné v roce 1965. Veteráni tvrdili, že 28. srpna 1915 viděli, jak stovky britských vojáků vstoupily do obrovského mraku, který se nehýbal a visel těsně nad zemí, a který se poté, co do něj vešel poslední voják, zvedl a odplul. Jejich svědectví proměnilo vojenskou tragédii v legendu.
Příběhu o podivném mraku se pak chopili ufologové a autoři knih o paranormálních jevech, kteří v něm spatřovali jeden z nejstarších „dokumentovaných“ případů hromadného únosu lidí mimozemskou civilizací. Nehybný oblak, který nereagoval na vítr, se podle nich nepodobal žádnému známému meteorologickému jevu a jeho náhlé „odplutí“ mělo naznačovat, že šlo o řízený objekt mimozemského původu.
Vojáci norfolkského pluku se v těchto interpretacích proměnili z obětí války v nedobrovolné svědky setkání s neznámou inteligencí. Tyto teorie se sice neopírají o žádné důkazy, přesto zakořenily překvapivě hluboko – zřejmě proto, že zaplnily prázdné místo tam, kde historie dlouho nedokázala nabídnout uspokojivou odpověď.
Chybné spojení dvou různých událostí
Legenda vznikla v důsledku chybného spojení svědectví z roku 1965 o události z 28. srpna s událostí z 12. srpna 1915. V roce 1918 Británie požadovala od Turků informace o nezvěstných vojácích norfolkského pluku. Turecká vláda odpověděla, že její vojska nezajala vojáky 1/4 norfolkského praporu. Jednalo se tedy o vojáky z jiného praporu, nikoli 1/5 norfolkského praporu.
Z dokumentů odtajněných na pokyn britské vlády skutečně vyplývá, že v srpnu 1915 bylo údolí Suvla i okolí zahaleno „podivnou mlhou“. Vojáci 1/4 praporu norfolkského pluku podle svědectví novozélandských vojáků údajně 28. srpna 1915 vstoupili do „podivného mraku“ – ale nebyli to ti, kteří se ztratili beze stopy 12. srpna. Vojáci 1/4 praporu v mraku ani mlze nezmizeli a pokračovali v bojích i v následujících měsících, než byli převeleni jinam.
Ani v případě zmizení vojáků 1/5 praporu nešlo o žádnou záhadu, ale o tragický důsledek špatného velení, vyčerpání, dezorientace v terénu a válečné brutality. „Zmizelý prapor“ se nestal obětí mimozemské síly, ale chaosu války, který pohltil celé oddíly tak dokonale, že po nich nezůstaly téměř žádné stopy – jen ticho a otázky bez odpovědí.
Legenda vznikla až později, když se dvě různé události spojily v jednu. Mrak se stal symbolem – ne skutečnou příčinou zmizení, ale obrazem toho, jak se celá jednotka ztratila v chaosu války. Tento příběh ukazuje, jak snadno se lidské životy mohou ztratit nejen na bojišti, ale i v paměti dějin.
Zdroje
McCrery, Nigel. Vanished Battalion. New York: Simon & Schuster, 1999. ISBN 978-0671711313.
Johnson, Ben, The Lost Sandringhams: https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofEngland/The-Lost-Sandringhams/
Smith, Steve. 5th Battalion Norfolk Regiment – The True Story: https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/5th-Battalion-Norfolk-Regiment-The-True-Story/
