Článek
Mým startovacím bodem byl pension Korýtko, který leží jen pár metrů od žlutě značené cesty mezi Filipovou Hutí a Antýglem. Chvilku jsem stoupala mezi loukami a lesem, ale brzy jsem se ocitla na místě, kde mi svět leží u nohou. Po pravé ruce jsem měla vrchol Jelení vrch, na který jsem se nevydala. Stále jsem se držela žluté turistické značky. Nejdříve jsem stoupala, následně prudce klesala, a když se cesta stočila na vrstevnici, les skončil a svět mi ležel u nohou.
Dlouho jsem šla místy, kde byl ještě nedávno hluboký les. Dnes je na místě vidět do dálky daleké i na protější šumavský hřeben s rozhlednou Poledník. Ze začátku cesty jsem měla hodně smíšené pocity. Přeci jen, koukat na vytěžený les opravdu není pastva pro oči. Jenže tady to bylo jiné.
V místech, kde ještě nedávno rostly vysoké stromy, byl povětšinou jeden velký koberec borůvčí. Kde nerostlo borůvčí, kvetl vřes nebo rostly keře brusinek. Mezi všemi těmito nevysokými keři ukrývaly se pařezy. A přes všechny tyto pozůstatky lesa byl nádherný pohled do dáli.
Cesta mi utekla ani nevím jak. Než jsem se nadála, byla jsem u kaskád na Hamerském potoce a o chvilku později na Antýglu. Že se k Antýglu blížím, mi dávali vědět lidé, které jsem potkávala stále častěji. Dodnes mne překvapuje, kolik lidí jde k Antýglu a Vydře podívat se na kameny a přitom ani netuší, jaká nádhera se ukrývá o pár set metrů výše nad jejich hlavami. Snad je to tak dobře, kdo ví.
Vím, tentokrát jsem vám žádný tip na výlet nepřinesla. Tato cesta je vhodná pouze pro ty, pro něž je cesta jejich cílem. Na této cestě je možné nechat starosti za hlavou a nechat čas plynout. Přesně to se vám tady povede, uvidíte.
