Článek
Z návštěvy vesnických hospod mám velký strach. Když už jsou otevřené v době, kdy mne do nich nohy nesou, většinou v nich sedí štamgasti a jakmile do nich vstoupím, celá hospoda ztichne. Ale ve venkovské hospůdce v malé obci Budislavice jsem zažila něco, o co se s vámi podělit musím.
Jak už to tak bývá, do hospůdky jsem vcházela nesvá. Přes sklo na dveřích jsem viděla plný sál. Stoly byly obsazené muži, kteří se mezi sebou očividně znali. Žena široko daleko žádná. Nebyl nikdo, kdo by seděl u stolu sám. Chvilku jsem se přemlouvala, než jsem vzala za kliku. Věděla jsem, že mne nikdo neukousne, ale bála jsem se hrobového ticha, jehož příchod jsem čekala ve chvíli, kdy dveře hospody otevřu.
Jenže hrobové ticho mým příchodem nenastalo. Ba naopak. S lidmi jsem se slušně pozdravila a už mezi dveřmi se mne pán ptal, co si dám a vybídnul mne k sednutí. Byly tři hodiny odpoledne a v celé hospůdce byl volný jen jeden stůl. Ale sednout si bylo kam.
Vím, že ve tři hodiny odpoledne je většina lidí v práci. I podle toho vypadlo osazenstvo malé hospůdky. Senioři zpívali, hráli na harmoniky a na housle a krátili si den tím, co mají rádi. Bez technologií dnešní doby. Bok po boku. V dobré náladě.
Nejsem hospodský typ a opravdu nerada chodím do malých vesnických hospod. Vím, že nejsem jediná. Ale budislavická hospůdka mne dostala. Byť jsem v ní nikoho neznala a nikdo neznal mne, cítila jsem se v ní jako doma. Nikdo po mne nic nechtěl. Nikdo si mne nevšímal. Čas jen tak plynul nad horkým čajem a mne se po dlouhé době ani nechtělo dom. A to se mi za mnoho posledních let nestalo.
