Modrá perla Mongolska ze hřbetu koně

Moje cesta do Mongolska byla hodně spontánní. Mým snem sice byla Kanada a jízda na koni po prériích, ale když se naskytla příležitost vyrazit se Smíškem a Alešem do Mongolska, chytila jsem se jí. Aleše jsem vůbec neznala, ale co, při našem prvním setkání byly sympatie oboustranné. A tak se jejich dvoučlenná výprava rozrostla o třetího člena.

Aleš se Smíškem měli v plánu objet jezero Chövsgöl, přezdívané „modrá perla“, v severním Mongolsku. Alešova jediná, avšak celkem zásadní podmínka byla taková, že koně nechce pronajímat, chce je koupit. Nechtěl žádné průvodce ani předem nalajnované turistické trasy. Chtěl svobodu – jet podle sebe a sám určovat směr i tempo.

Všechno znělo idylicky, až na jeden drobný detail, který se v tu chvíli zdál naprosto zanedbatelný: ani Aleš, ani Smíšek v životě na koni neseděli.

Ale nezdálo se, že by si s tím dělali těžkou hlavu. Tak trochu jsem tušila, že právě tato „nezkušenost“ bude jednou z největších výzev našeho mongolského dobrodružství. Možná proto, že jsem si už nějaké pády z koně okusila a naučit se jezdit mi trvalo poměrně dlouho.

Vnitřní pochyby jsem sice měla – přece jen, Mongolsko už mi evokovalo divočinu a já nejsem zkušená outdoorová cestovatelka. Budu na to mít vůbec fyzičku? A co medvědi, ti asi v tamních lesích žijí?

Na rozmýšlení jsem ale měla málo času, takže než mě pochyby přepadly naplno, měla jsem už zabukovanou letenku a nebylo cesty zpět. Vzhledem k tomu, že nám vše ponese kůň, brala jsem si jen minimum věcí. Co se obav z medvěda týče, muž mojí mamky Vláďa mi na cestu půjčil svůj paralyzér se slovy: „Když nebude potřeba na medvěda, můžeš si s ním pořádně posvítit. U lidí to je k sebeobraně i kolikrát lepší, prudké světlo útočníka dočasně oslepí.“

Zatímco já se Smíškem jsme zvolili přímější cestu letadlem s přestupem v Pekingu, Aleš se rozhodl pro dobrodružnější start. Chtěl zažít Transsibiřskou magistrálu, a tak zamířil přes Istanbul a Moskvu, odkud pokračoval vlakem až do Ulánbátaru. V době naší cesty (v roce 2016) ještě neprobíhala válka na Ukrajině.

Můj vlastní let začal menší komplikací už v Pekingu. Při bezpečnostní kontrole mi při přestupu zabavili onen paralyzér na sebeobranu. Netušila jsem, že tenhle předmět nesmí být ani v odbaveném zavazadle, a tak moje bezpečnostní výbava skončila v čínském koši. Poučení: paralyzér do letadla nepatří. Nikdy. Později jsem si přečetla něco o postihu, který za jeho převoz hrozí a zpětně byla ráda, že mi ho jen zabavili. Vláďovi to nějak vysvětlím.

Aleš na tom byl ještě hůř. Z Turecka mu při přestupu na spoj do Ruska nedorazil batoh – nejspíš ho zapomněli přeložit, nebo poslali jinam. V batohu přitom měl veškeré klíčové vybavení pro přežití v mongolské stepi, včetně mačety. Z našeho vysněného začátku se rázem stala detektivní hra: dorazí batoh včas, nebo budeme muset začít úplně od nuly?

Batoh nedorazil dodnes.

A potíže ještě nekončily. Aleše krátce po příjezdu začal šíleně bolet zub a musel vyhledat odbornou pomoc. Naštěstí mu pojišťovna rychle doporučila skvělé mezinárodní lékařské centrum. Místní zubař odvedl perfektní práci, vyčistil mu kanálky a zub drží bez problémů dodnes.

Teď už zbývalo jen jediné: nakoupit sedla a další vybavení a pak sehnat koně, to už je maličkost, že?

V Chatgalu nám místní průvodkyně Čuka pomohla domluvit nákup koní. Potřebovali jsme čtyři: tři na jízdu a jednoho na naše zavazadla.

Chovatel koní Otgon nám představil čtyři valachy (vykastrované hřebce). Trvali jsme na zkušební jízdě, tedy s výjimkou soumara. Otgon nás upozorňoval, že na něm se nejezdí. A naopak, koně na ježdění nejsou zvyklí na přivazování nákladu.

Mongolský styl ježdění je jiný. Používají poměrně ostré udidlo a otěže drží jen v jedné ruce. Pobídky nohami a sedem mongolští koně neznají. Pro zrychlení jezdec zvolá ču a pokud to nestačí, přijde na řadu plesknutí otěžemi, nebo bičem.

První dva koně, na kterých jsem se projela, mi přišli pro naši cestu vhodní. Třetí se mi moc nezdál, na jednu stranu byl lekavý, na druhou se nechal hodně pobízet dopředu a nereagoval ani na slovní pobídku ču.

Ale nakonec jsme ho také koupili a hádejte, kdo na něm jel? :-D

Jeden kůň vyšel přibližně na 15 000 Kč. Tmavému hnědákovi jsme říkali Černý, protože pro kluky byl i barvou prostě černý. Pro jízdu jsem si ho vybrala já. Aleš dostal hnědáka, kterého pojmenoval Karel. Nejklidnějšího (a bohužel také nejmenšího) koně Strakáče jsme přenechali Smíškovi, protože jsme chtěli mít hezké fotografie. Smíšek v jednom emailu našim přátelům psal, že jeho kůň se jmenuje Salám, ale přede mnou si to nahlas nedovolil. Nákladnímu koni jsme říkali prostě nákladní, případně Plavák, podle zbarvení.

Na první tři dny Aleš souhlasil s tím, že s námi pojede i průvodce Tömörbátar, česky Železný hrdina. Tömörbátar uměl asi pět mongolských slovíček, jako je yes, no, horse, water a rain. Ale i tak nás toho hodně naučil. Především, jak se postarat o koně: na noc jsme jim sice nechávali uzdečky, ale povolili jsme lícnice a vyndali udidlo, aby se jim lépe pilo a mohli se pohodlně pást. Naučil nás jednoduchý bezpečnostní uzel, který lze snadno rozvázat. A ukázal nám, jak upevnit náklad na nákladním koni.

Třetí den ráno se s námi Tömörbátar rozloučil a vrátil se zpět do Chatgalu. To, že kvůli nám hned první den krátce poté, co jsme vyjeli, spadl z koně, raději moc rozmazávat nebudu.

Jen stručně, když už jsem to nakousla. Mohl za to Alešův zbrusu nový klobouk, který mu uletěl z hlavy. Karel se letícího klobouku polekal a dal se na útěk. Následovala řetězová reakce, kdy Karlův úprk vyplašil i ostatní koně. Tömörbátarův strakatý hřebec se vzepjal na zadní a jezdce shodil na kamenitou cestu. Přitom našemu nešťastnému průvodci utekl i Plavák a zanechával za sebou cestičku z poztrácených zavazadel. Stalo se to v místě, kde Tömörbátar bydlel, takže měl kvůli nám ostudu. Proto je dost dobře možné, že mu spadl kámen ze srdce, když se s námi rozloučil.

První dny jsme se drželi koryta vyschlé řeky a projížděli chráněnou krajinnou oblastí Khoridol Saridag. Cesta byla často kamenitá, ne moc vhodná pro koňská kopyta. Odměnou nám však byly krásné výhledy na krajinu. Zvlněné travnaté kopce se střídaly s pásy modřínových lesů a v dálce se modral horský masív. K těm horám jsme právě směřovali. Vystoupali jsme až do výšky okolo 3000 m.n.m.

U jezera Targan jsme neodolali a vyzkoušeli si plavení koní, nebo spíš koně, toho nejhodnějšího – Strakáče. Ve stejný dne jsme se seznámili s pohostinnou a vřelou mongolskou rodinou. V konverzaci se nám nejvíce osvědčil seznam nejdůležitějších česko-mongolských slovíček a částečně také překladač v mobilu.

Během naší cesty jsme ve zdejších rodinách ochutnali typický černý, lehce osolený mongolský čaj s mlékem. Chuť je zvláštní, ale docela jsem si na ni zvykla. K jídlu nejčastěji nabízeli skopové maso s nudlemi z bílé mouky. Ochutnali jsme také tarag – smetanový jogurt, posypaný cukrem; öröm – máslo, posypané cukrem; tvarohový sýr – bjaslag; sušený sýr; opečené ryby a chléb z bílé mouky.

Navigovali jsme se zejména podle GPS a správný směr kontrolovali pomocí papírové mapy. Nicméně jsme zjistili, že pastevci v ní neumějí číst.

Velice mě bavil kontrast života bez signálu a wifi s hektickým a přehlceným způsobem života u nás.

Ve třetím týdnu naší cesty (v polovině srpna) se nebe zatáhlo a spustil se vytrvalý déšť. Zároveň se ochladilo, přibližně na 17 °C přes den. Zdálo se, že jen tak nepřestane. Bylo to hodně nepříjemné, protože jsme byli neustále mokří. Nepromokavé kalhoty ani boty jsme neměli.

Z toho důvodu Aleš navrhl, že dojede stopem do Chatgalu, výchozího bodu naší trasy. Měl v plánu vyhledat původního majitele koní Otgona a domluvit s ním jejich odkup.

Aleš tak dobrovolně absolvoval jízdu v dešti a zimě na otevřeném přívěsu. Já se Smíškem zatím zůstala u mongolské rodiny, žijící v místě, kde jsme naše putování na koních ukončili. Bylo to přibližně 100 km od Chatgalu. Měli jsme tak příležitost lépe poznat jejich způsob života a večer si s nimi zahrát Šagaj s ovčími kůstkami. Já na oplátku naučila děti hrát Prší a karty jim nechala na památku.

Druhý den ráno byla ještě větší zima než předchozí den, pršelo a foukalo. Šla jsem zkontrolovat koně a všimla si, že Plavák přetrhl vodítko a pase se daleko od místa, kde jsme ho večer uvázali. Vydala jsem se ho chytit a na pomoc si vzala Černého. Když už jsem měla Plavákovo vodítko téměř v ruce, kůň se lekl a odběhl.

Na pomoc mi přispěchal mladý muž z rodiny. Snažili jsme se Plaváka nalákat blíž, jenže při odvazování Černého se lekl i on. Prudce pohodil hlavou a přetrhl vodítko kousek od hlavy. Viděla jsem jen jeho vzdalující se zadek a vlající ocas.

Takže tehdy už nám utekli koně dva.

Do nahánění se postupně zapojila celá rodina – pět dospělých a tři děti. Koně zkoušeli dostat do ohrady na koních, na motorkách i pěšky. Nakonec se podařilo chytit Plaváka. Černý ale stále unikal. Když se ho jeden z mužů pokusil dohnat na Karlovi bez sedla, hnědák ho shodil do bláta a utekl spolu s Černým.

Mongolové se ale nevzdávali. Provazy zahradili část břehu jezera a snažili se koně zahnat do provizorní ohrady. Karla, kterému se srst leskla potem, se podařilo chytit. Černý však bariéru prorazil a zmizel v lese.

Tím neúspěšný hon skončil.

A s ním i naše putování. Místo původních čtyř koní jsme nakonec prodali jen tři – přibližně za třetinu jejich pořizovací ceny. A do Chatgalu nás rodina odvezla terénním autem.

Černý zůstal schovaný v lese. Možná si dodnes užívá svobody. Pravděpodobnější ale je, že se nakonec vrátil ke svému stádu. A já mám doma na památku jeho sedlo.

Jezero Chövsgöl jsme tedy neobjeli. Ale v srdcích si odnášíme příběh, na který se nezapomíná.

PS: Věděli jste, že paralyzér do letadla vůbec nesmí? Já se přiznám, že jsem to opravdu netušila a nenapadlo mě si to ověřovat. Přidáte svoji zkušenost do diskuze pod článkem? Jsem jenom já taková trubka, která tohle neví?