Článek
Stát selhal v komunikaci i správě peněz a jako obětního beránka si vybral ty nejzranitelnější.
Člověk chodí čtyřicet (někteří i více) let do práce. Každý měsíc mu stát z výplaty nekompromisně strhne tisíce korun na sociálním pojištění. Zaměstnavatel přihodí další balík. Celý život poctivě pracuje, buduje hodnoty, vychovává děti, platí daně a spoléhá na jediné: až jednou tělo a mysl unavené dekádami práce řeknou dost, stát splní svou část dohody.
Místo důstojného poděkování a zaslouženého odpočinku ale dnešní senioři z médií a od politiků neustále poslouchají, že jsou přítěží. Že systém je v minusu kvůli nim. Že je někdo musí „živit“.
Z morálního hlediska je to nehorázná lumpárna a facka do tváře všem, kteří tuhle zemi postavili na nohy.
Hra na viníky: Když stát neumí počítat
Průběžný důchodový systém (tzv. PAYGO) je v principu jednoduchý. Peníze, které se dnes vyberou, se hned zítra vyplatí. Jenže politici desítky let věděli, že populace stárne. Věděli, že silné ročníky půjdou do důchodu a dětí se rodí méně. Co dělali? Nic. Sypali peníze do černých děr a teď, když jim teče do bot, ukazují prstem na důchodce.
Označovat seniory za někoho, kdo parazituje na ekonomicky aktivních lidech, je zvrácené. Dnešní důchodce si svůj důchod předplatil. Své peníze státu odevzdal v dobré víře. Že je stát tehdy neuložil na bezpečný účet, ale okamžitě je spotřeboval pro tehdejší generaci, je technická věc státu – nikoli vina člověka, který dnes tře bídu s nouzí při pohledu na složenku za energie.
Mezigenerační solidarita naruby
Tento nebezpečný narativ záměrně rozeštvává mladé proti starým. Mladým se tvrdí: „Nemáme na školky a hypotéky, protože musíme platit důchody.“ Starým se říká: „Buďte rádi za to, co máte, i tak na vás doplácíme.“
Jenže ti, kteří dnes pobírají starobní důchod, vybudovali infrastrukturu, po které ti mladí jezdí do práce. Vybudovali školy, ve kterých dnes studují jejich děti. Současná prosperita České republiky nevznikla z čistého nebe. Stojí na mozolech a celoživotním úsilí generace, ze které dnes polovina politické scény dělá účetní položku v deficitu státního rozpočtu.
Nárok, ne charita!
Důchod není sociální dávka. Není to milodar, o který musí ponížený občan prosit a u toho poslouchat kázání o finanční gramotnosti. Je to nezpochybnitelný, právní a hlavně morální nárok.
Pokud stát nedokáže zajistit, aby lidé po mnoha letech tvrdé práce žili důstojně a bez strachu z chudoby, pak selhal stát – nikoli jeho občané. Přestaňme tedy mluvit o seniorech jako o zátěži. Začněme mluvit o tom, jak stát plní své sliby. Protože společnost, která si neváží svých starých, si nezaslouží žádnou budoucnost.
