Článek
Mé nejrannější vzpomínky patří mým vlastním babičkám a dědečkům. Jedni žili v Praze, druzí na moravské vesnici, kde si táta namluvil maminku během povinné vojenské služby. S těmi prvními jsem trávila mnohem víc času, bydleli jsme s rodiči nedaleko. Děda, vyučený krejčí, i v důchodu šil, přešíval a spravoval pánské oblečení, od kalhot po kabáty. Jeho Singrovka na pohon nohou se nezastavila od rána do odpoledne, babička u toho na kamnech vařila a já si míchala v hrníčku žloutek s cukrem do lahodné světlé pěny, kterou jsem pak rovnou vařečkou vylízala. Na zahradě se pásly slepice a v králíkárně „dupali“ králíci. S dědou jsem sušila seno, chodili jsme do lesa na maliny a ostružiny, ze kterých vyráběl lahodné, sladké domácí víno. Když se v zimě na zahradě v neckách pralo na valše velké prádlo, pára z horké vody stoupala až nad domy v okolí. Pak se vymáchalo v ledové vodě, kterou si v té době museli přinést v kýblech z hydrantu o ulici výš. Žili velmi skromně, práce měli od rána do večera nad hlavu. Druzí prarodiče pro mě byli vzácnější, vesnice Lichnov byla vzdálená 300 km. Ale byl tam ráj na zemi. Tak, jak to bývalo na vesnici obvyklé, na menší obytnou část domu navazovaly mnohem větší hospodářské stavby. V dvoupatrové střeše se ukrývala místnost na uskladnění sena s otvorem v podlaze, kterým se v zimních měsících shazovalo přímo do stodoly, druhé patro, dostupné po dřevěných schůdcích, vonělo po různých sušených bylinách, zavěšených ve svazcích na šňůře. Strmé cihlové schůdky zas vedly do sklepa na uskladnění brambor, řepy a dalších plodin, které si babička s dědou sami pěstovali. V chodbě dvířka do komína, kde se udilo maso nebo sušily švestky nebo jablka na křížaly. Zahrada plná ovoce a květin. Studna s pitnou vodou, voda na praní se brala z potoka před stavením. Topení dřevem v kamnech. U praskání ohně, jehož záblesky se odrážely ve tmě na stropě, se nádherně usínalo. Práce na políčku, zahradě i kolem domácích zvířat byla pro mě v dětství příjemnou změnou oproti zbývajícím deseti měsícům ve školní lavici ve městě. Prarodiče postupně odešli ze života, babička z venkova v devadesáti pěti letech. Posledních dvacet pět let prožila s námi, po té, co ovdověla. Od prvních dní tak viděla vyrůstat mého syna, svého pravnuka a i jemu byla skvělou babičkou. Seniory jsem obklopena i dnes, jako členka velké seniorské organizace. V našem místním spolku jsou i mé učitelky z mateřské a základní školy a další a další dámy a pánové, díky kterým mám dnes mnohem lepší život, než měli moji prarodiče. Čas, strávený mezi nimi, vyprávění o době minulé, současné i budoucí je pro mě nekonečnou inspirací pro můj vlastní život. Mám vás ráda a děkuji, že jste.
Jana Ouředníčková, prezidentka spolku Senioři České republiky.
