Článek
Ze stárnutí české populace a zátěži pro státní rozpočet se stal strašák číslo jedna. A strašákem je i pro oblast sociální a zdravotní péče. V příštích deseti letech se může počet seniorů, vyžadujících pobytovou nebo domácí péči navýšit o několik set tisíc. To je také hlavní argument pro prodloužení věku odchodu do důchodu. Jaký bude skutečný věk dožití do budoucna však nedokáže s určitostí říct v současné době nikdo. Dnešní vysoká čísla totiž atakují senioři, narození ve válečných a poválečných letech. Již od dětství utužení větším či menším nedostatkem, později tvrdě fyzicky pracující na obnově země. Současní „před důchodci“ jsou jiní. Méně fyzické práce, zato mnohem více stresu. Průměrná doba dožití ( dnes 81,5 roku ) tak může v budoucnu začít klesat. Dvacet až pětadvacet let trvá příprava na budoucí povolání. Po té výchova dětí a souběžně 40 let práce pro společnost. To už je pořádný ranec energie, kterou musíme v této životní etapě vynaložit, a ze solárů ji bohužel nedobijeme. Je tu však ještě jeden důležitý aspekt. Již dnes chybí v pobytových službách okolo 30 tisíc lůžek. Dalším problémem je podstav pracovníků v sociálních službách, i z důvodu nízkých mezd, které neodpovídají náročnosti tohoto povolání. V dobách minulých bylo naprosto běžné, že o staré rodiče se postaraly jejich děti. Při odchodu do důchodu v 65 letech tak máme ještě čas, abychom splatili rodičům jejich lásku a péči v době, kdy jsme byli dětmi. Alespoň u rodin, kde je to možné. Většina seniorů by raději dožila doma v péči vlastní rodiny, než v neosobním prostředí mezi cizími lidmi. To nevylučuje možnost, aby mladší senioři, jejichž rodiče jsou ještě soběstační, zůstali déle v pracovním procesu, každý dle svých možností. Důchodový věk by měl být také o tom, že máme konečně čas pro sebe, na své dlouho odkládané koníčky, cestování , výchovu a hlídání vnoučat.
Vyjádřete svůj názor v diskuzi.
Jana Ouředníčková, Přísaha.
