Článek
Na úvod musím upozornit, že nejsem vystudovaný odborník na tuto problematiku. Ale mám už dost odžito a zároveň si ještě dobře pamatuji pocity, které mě provázely v období puberty. Mnoho z nás si asi položilo otázku, proč třináctiletá slečna vezme nůž a zraní dva z bývalých spolužáků. Myslím, že v obsahu zveřejněného příspěvku se odpověď nalézá. Citace: „Spolužáci tvrdí, že dívka nebyla v kolektivu příliš oblíbená. Špatně se učila, skoro nemluvila. Byla tak zakřiknutá, ostatní se jí smáli, že je mimo,“ popsala žačka.
Podle ředitele školy Ivana Rybára ale není jasné, co ji k činu motivovalo. „S dívkou bylo pracováno, z hlediska šikany jsme neřešili žádný problém,“ uvedl. „Nedokážu říct, jestli se dívenka vrátí do školy, nedokážu říct motiv,“ dodal.
Je zajímavé, že pan ředitel nevidí to, co je na první pohled zřejmé. Propadnutí mezi o rok mladší je na základní škole samo o sobě velký problém. V tomto období, kdy se nám v těle bouří hormony a řešíme nejen každý potenciální vizuální problém, ale i každý negativní projev vůči naší osobě prožíváme velmi dramaticky. Někdy je to přímo otázka bytí, či nebytí. Přitom neúspěch při studiu může být způsobený i faktory, které dítě nemůže ovlivnit. Nebudeme si lhát, každý chce být v tomto věku oblíbený, každý potřebuje patřit do nějaké party, i kdyby to bylo jen v průběhu pobytu ve škole. Někdy pak stačí příslovečná kapka, třeba smích spolužaček, který ani nemusí souviset s naší osobou. Nebyl to asi neuvážený čin, nenávist vůči okolí postupně narůstala, až musela ven. Bylo by to stejné, kdyby místo posměšků přišla třeba nabídka na doučování od spolužáků? Nebo pozvání na společné odpoledne v kině, oslavu narozenin? Někdy ubližujeme a ani o tom nevíme. A je jen na nás, našich dětech i učitelích změnit přístup k sobě navzájem.
