Článek
Děsně mi lezlo na nervy, že má prarodička věří úplatkovému systému, jako způsobu zajištění dobré péče. Neskutečně mě tím štvala, protože už jako dítě jsem zastávala názor, že úplatek nezajistí nadstandardní chování vůči její osobě.
Dokonce jsem na babičku občas ve své pubertálně vybuzené euforii dost nevybíravě ječela, že doktor je placený za péči, tudíž je zbytečné cokoli mu nosit. Stejně nebyly ty její prezenty z Tuzexu, tedy užitek z jejich pořízení a donášky i předání byl pramalý.
Mnohdy totiž končily dárky v koši, nebo v tom lepším případě v rukách někoho jiného. Například uklízečky, nebo vrátného, kteří jistě měli z posunutí „dárku“ větší radost než obdarovaný, kterému čerstvě umletá Standard směs přivodila nejspíš bolest zubů.
K posledku, když se blížil konec babiččina života, brala 27 různých léků denně! Udělalo to její život lepším? Pochybuji. Ale viděla jsem její zápal a vášeň, když brala do rukou jednotlivá platíčka a lahvičky s medikamenty a poctivě si je připravovala na hromádky, které v průběhu dne konzumovala.
Jelikož mě od mých dvanácti let vychovávala, lékaři, léky a svět kolem nich byl také do jisté míry součástí mého světa. Ve své podstatě mě babička naučila, že lékaři a obecně zdravotníci jsou vždy těmi, kteří nás zachraňují. S tím se stále ztotožňuji. Pouze jinak, než má babička.
Uznávám lékařskou vědu vlastně co do umění „řezničiny“. Tedy všechny lidi, kteří dokáží operací odvrátit, či změnit stav, který člověka ohrožuje na životě. Obdivuji i do jisté míry plastické chirurgy, kteří dokáží človíčku narozenému s rozštěpem (čehokoli) navrátit tvář, nebo funkčnost.
V praktickém použití dovedností na poli operací těla mají lékaři můj neskutečný obdiv a úctu
Méně jsem nakloněna lékařské vědě v momentech, kdy by se měl člověk starat o své zdraví sám. Bylinky a takzvané babské zkušenosti jsou mnohdy brány jako šarlatánství.
Ovšem mám-li sáhnout po léku, který mi nabízejí reklamy, z 99 % volím staré osvědčené recepty, které mě učila používat moje babička, jakkoli pak byla ve vyšším věku zaměřená zejména na farmakologii a lékaře, kteří pouze ve vzácných případech skutečně a s jistotou vědí, co pro pacienta činí.
Lékař není člověk, který by si byl na 100 % jistý, že jeho vědění je správné a účinné. On pouze věří, že pomáhá tím, co ví. Moc se tím neliší od šarlatánů, kteří jsou také přesvědčeni, že jejich postup je jediný správný. Mají jej podložený nějakými skutečnými životními zkušenostmi.
Je mezi nimi jediný rozdíl – pouze lékař na své postupy má osvědčení, které získal studiem. Takzvaný šarlatán čerpá většinou z vyzkoušených a funkčních postupů.
A komu, nebo čemu věříte vy? Jsou lékaři a farmaceuti těmi pravými a povolanými, nebo dokážete udržet hladinu zdravého rozumu a vybrat si ze všech možností to nejlepší?
