Článek
Co pro tebe znamená být matkou - v obecném slova smyslu?
Jsem té malé bytosti průvodce životem. Pro mě bude samozřejmě dítětem navždy. Dítě ženu posune, vytrhne ze zaběhlého pořádku a stereotypu a je na ženě, jak s tím bude umět pracovat. Žena získá jiný pohled na život, na svět. Dítě je mým průvodcem.
Jsi matkou dítěte s autismem. Jak se změnil tvůj život ve chvíli, kdy odborníci stanovili diagnózu?
Závěr nepadl hned, takže změna probíhala pomalu, plíživě, nebyl to šok. Tušila jsem to. Bylo potřeba dokázat, že autismus syn skutečně má. To šokující bylo. Když se diagnóza konečně potvrdila, ulevilo se mi.
Znám několik matek, které mají dítě autistu, a vnímám, že ani jedna z vás nemá na růžích ustláno. V čem ses změnila od doby, cos pocítila úlevu při vyjasnění diagnózy a jaké problémy jsi musela překonat?
Zjistila jsem, že za své dítě umím bojovat se světem tak, jako bych sama za sebe nikdy nezvládla. A že i lékaři se mohou mýlit. Více jsem začala věřit své intuici a srdci. Bojovali jsme s financemi, zajištěním školky, pak školy. Těžké to bylo s odborníky, převládá totiž názor, že odborník ví vše nejlépe.
V čem máš pravdu, v čem jsi musela zápolit s odborníky, a jak konkrétně se překonávání překážek projevovalo? Myslím, že hodně lidí by mohl názor z praxe hodně zajímat, tak se trošku víc rozpovídej.
První neshody přišly už v porodnici, již tam jsem pozorovala, že není vše, jak je obvyklé, ale zdravotníci měli jiný názor. Sama jsem si musela sehnat psychology, pedagogickou a psychologickou poradnu, problémy byly s léky, vakcínami. Stále to vypadalo, že chyba je u matky – u mě. Pomohla mi až jedna speciálně pedagogická organizace. Ta tříletá cesta byla obtížná, přišla i dluhová past, policejní vyšetřování a mé psychické potíže, ale stále nejsme u konce, některé věci se dají potvrdit až v pozdějším věku. O tom všem píšu v mé knize.
Co přesně se stalo, že jsi skončila se synem v dluhové pasti? A jak probíhalo vyšetřování policií a na základě čeho k němu vůbec došlo?
Dluhová past mě sevřela pro několik důvodů. Opět nešlo o jednu příčinu. Je to balíček smůly a potíží, který tě stáhne na dno.
Šlo o neshody s otcem dítěte, chybějící výplaty a žádnou energii k souzení se. Dále domácí výuka, se kterou úřady nesouhlasily, a následné udání ze strany školy.
Vaše trable jsou, jak vidím, z mnoha důvodů komplikované. Jak je vnímá tvůj syn? A co by mi třeba odpověděl na otázku, jak vnímá sám sebe?
Ano, není to jednoduché. Ale ono je to opravdu jako balíček, který tě ke dnu stáhne jako kámen. A vymotat se z toho je i na několik let.
Jinak jsem synovi otázku položila a odpověděl: „To se nedá vysvětlit.“
O autismu mám něco načteno, něco odposlechnuto a občas i odpozorováno. A tak trochu se domnívám, že autisté jsou na světě jako jisté zrcadlo společnosti. Ukazují svému okolí svět takový, jakým by se stal, kdyby lidé ztratili zábrany naplno se projevit. Co si o tom myslíš?
S tím souhlasím. Naprostá upřímnost.
Někteří lidé už ale ty zábrany ztratili. Bezhlavé očkování.
Říkáš bezhlavé očkování. Nedůvěřuješ tedy odborníkům, kteří tyto vakcíny vytvářejí a doporučují pro širokou veřejnost z nějakého konkrétního důvodu?
Myslím, že jim o naše dobro nejde, nejde už ani o finance. Jde o manipulaci. Jsme pokusnými králíky, s kterými se nediskutuje. Máš nařízeno, a tak plň. Smutné je, že málo rodičů ví, že i povinná vakcína je dobrovolná a stát nemá právo nutit rodiče do vakcinace své i dětí.
Rodič by měl znát i vedlejší účinky, kdy to může být jen pláč, letargie anebo horečka. Rodič je seznámen jen s výhrůžkou, co se stane, když dítě nenaočkuje. Druhá strana jako by neexistovala. Vadí mi to, protože u syna už mám důkazy o tom, že je citlivý a medikace se nedoporučuje. Tento papír má od psychiatričky. Bohužel to ale dětský lékař, co se týká povinné vakcinace, plně neuznává.
Očkováním se hodně zabývala doktorka Eleková, hlavně tedy vedlejšími účinky, protože její syn na vakcinaci zareagoval špatně. Jinak je smutné, že pokud nemáme svou vlastní špatnou zkušenost, nepřipouštíme si, že věci mohou být i jinak. Vlastně bych to přirovnala ke koni, co má klapky na očích. Ty odpadnou až tehdy, pokud se něco dotkne našeho srdce. Často nám oči musí odkrýt děti. Jejich utrpení v nás probouzí snahu ty klapky z očí stáhnout a konečně se dívat, hledat a myslet srdcem.
Ve světle toho, jak vidíš povinnou vakcinaci - budeš vyvíjet nějaké aktivity, aby se kupříkladu změnila legislativa? Určitě nebudeš ve svém názoru sama. Doba covidová i mě přiměla k velkému názorovému skoku, kdy z osoby věřící lékařům a vakcínám jsem se stala skeptikem a narychlo vyvinutým vakcínám odmítám důvěřovat ve slova smyslu, že jsou prospěšné všem bez rozdílu.
Mluvíme a mluvit budeme. Já osobně nemám problém stát za vlastní zkušeností a udělat něco pro děti a změnu. Naopak to udělám moc ráda. Mnoho lidí opravdu covid probral, mnoho lidí má děti. A děti nám otevírají oči i srdce. Pomáhají nám se změnou.
Napadlo tě někdy založit například občanské sdružení a dát tak svému boji se systémem oficiální rámec? Možná bys přiměla víc lidí naslouchat a hledat shodu, než se vyčerpávat snahou, která přináší pouze minimální výsledky.
Ano, napadlo. Zatím jsem ve svém snažení byla sama. Síla je asi v hlavičkovém papíru. Psala jsem blog. Nejednou jsem čelila tomu, že nemám, co mluvit, protože jsem spodina, s kterou se bavit nebudou. Obyčejný člověk nemá žádný hlas. Matka samoživitelka s dluhy má asi tedy minus jeden? Teď jsem napsala knihu, takové zápisky z cest, tam mluvím hodně a chystám ještě knihy tři.
Smutné je, že lidé si vás nevšimnou, dokud něco nedokážete. Pak už je jedno, co říkáš, najednou se budou chtít v tvém světle vyhřívat jako ještěrky. Mně to vlastně nevadí, pokud budou poslouchat a budou chtít to, co je správné, a budou stát na té správné straně. Když nebudou jen na výzvědách, aby ti jen znovu podrazili nohy.
Každopádně neziskovek a spolků je hodně. Myslím si, že je možná lepší probrat už ty stávající a navázat spolupráci. Otevřít oči již existujícím neziskovkám.
„Chcete terénního učitele pro dítě? Jste jediná, tím se nebudeme zabývat.“
Na to nejsou dotace, takže to nejde?
Jak bys lidem v pár větách popsala svou knihu a jaké odpovědi na svá trápení v ní mohou najít?
Je to náhled do života žen, které své příběhy z nějakého důvodu sdílet nemohou. Třeba se bojí o děti, důvodů může být mnoho.
Zda v ní najdou lidé odpovědi na svá trápení, nevím. Nebyla psána jako učebnice ani aby někoho poučovala, ale spíše jako kniha, ke které se můžete vracet, když vám bude těžko. Co vše se dá vydržet.
Kdo je Gabriela Ester Bretschneiderová:
Žena, matka se srdcem na dlani. Právě vydává svou prvotinu, kde se zaměřuje na děti a ženy v nelehkých situacích. A razí heslo: poslední budou první.
