Článek
Za svůj život jsem byla na víc pohřbech, než by mi kdy bylo milé. Nejde jen o to, že někteří lidé umírají v nesmyslném věku, odcházejí kvůli nemoci, z nešťastné lásky, nebo tragicky při nehodě.
V naší rodině si Smrtička každou chvíli o někoho ztupila ostří své kosy a nutila nás prolévat slzy, drásali jsme si duše, zatracovali Stvořitele, ať už existuje, či nikoli. Připravila mě o mámu, když jsem se jí ještě měla motat do sukní a žvatlat dětské nesmysly, odvedla mi bratrance, kterému bylo čerstvých jednadvacet.
Rakví bych se nedopočítala. Slzy by možná stačily na malý přítok Labe. Ale od jisté doby se na kmotřičku s kosou dívám trošku jinak. Někdo by řekl „ezotericky“. Mýlil by se, ale budiž.
Dnes jsem toho názoru, že člověk, který odešel se netrápí. Už ne. Rozhodně ne tímto světem. Jestli v jiném časoprostoru existuje něco, jako jiný vesmír a život, nemohu sloužit, nevím.
Jedna věc je však zcela jistá. Pokud někdy odejdu, chci, aby mé tělo bylo k užitku. Třeba z mé zadní části těla vyraší strom, nebo co já vím, sežere mě liška a pokud nebudu v rozkladu, bude mít slastně plné břicho a chvíli nebude muset lovit.
Jsem morbidní? Ne. Příroda to tak má. Všechno zužitkuje. To jen člověk se vším plýtvá a to i se svým tělem. Nechat je přírodě, poradila by si. Proto chci bydlet co možná nejdál od civilizace, kde umřít opřená zády o kmen stromu, bylo by mi ctí.
Proto nechci pláč, odmítám být zdrojem smutku. Radši si půjdu do pekla šoupnout sandálem na mejdanu a užít si poslední srandu. Ateista jistě může být pohoršen mým rouháním, ale vážně. Jakou byste chtěli svou úplně poslední cestu?
Já takovou, že bych měla chuť se ještě naposledy zvednout k tanci!
