Článek
Když Vlasta Burian v roli Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese líbá Lídu Baarovou, působí skoro, jako nesmělý panic. Proti klasickému korejskému seriálu je však ještě mužem činu a akce na poli vášně.
Korejci jsou v projevování citů velmi úsporní, když se to týká lásky, nebo dokonce tělesného sbližování. Člověk si za dobu sledování různých našich i zahraničních filmů zvykl na nahotu, ponoření se do vášně včetně velmi odhalených sexuálně laděných scén hraničících občas skoro s pornem. Proto je pro mě korejský přístup ve filmovém světě (když už nic jiného) poněkud neotřelý.
Převážná většina seriálů, které jsem osobně viděla je emočně velmi napínavá, ale když už jako běžný Evropan čekáte, že city přerostou v něco víc, dostanete pouhé náznaky, ve kterých vnímáte přitažlivost na samé hranici únosnosti. Pár se maximálně tak nějak lehce obejme a ten „silnější“ z obou lehce poplácává toho druhého po rameni, nebo zádech, čímž vyjadřuje útěchu a pečlivě odměřovaný cit.
Korejci vás rozpláčí svými hereckými výkony, protože hraní na city zvládají bravurně. Nutí vás očekávat víc, než ve fyzických projevech dostanete, ale naloží vám tam, kde nečekáte, že byste mohli vůbec něco pocítit. Jsou mistry v gradaci děje, udržování napětí a především jsou borci ve zvratech. Kam já se na ně hrabu s celou svou plastickou představivostí.
Z mého pohledu přehnaně uječené scény, kdy muž pláče tak hlasitě, že by přehlušil indickou plačku na pohřbu, působí směšně. To je však dle mého názoru také typické pro korejskou mentalitu.
Je v nich jakási dětskost, nebo řekněme dětinskost
Přesto, nebo právě proto v projevech náklonnosti před kamerou vyloženě šetří jakýmkoli dotykem, nebo polibkem, což je pravý opak prudké emocionality, jakou předvádí ve scénách, kdy se hádají, nebo pláčí.
Každopádně korejské seriály nejsou defilé nudnosti, trapnosti, nebo nedostatečných hereckých výkonů. Země, která je tak moc nastavená na co nejvyšší výkon nemůže produkovat vyloženě slabé filmy a seriály. Před kameru se dostanou ti nejlepší z nejlepších.
Mám ráda korejské seriály. A nejen proto, že herci jsou z většiny Slaďouši a herečky Roztomilky Obecné. Dávají mi jiný pohled na svět kolem nás a nutí mě k zamyšlení, jestli náhodou není cudnost právě tou devizou jihokorejských filmařů, protože nedostanete všechno naskládané na otevřeném zlatém podnosu.
Obdržíte balení, do kterého nejprve musíte proniknout, abyste si mohli vychutnat niternější nabídku, než žhavou a všeodhalující scénu se Sharon Stone. Proto jsem korejským seriálům a filmům v poslední době docela propadla.
Dostávám nadhodnotu v podobě možnosti představovat si
Dělám to. A doporučuji všem, kdo si rádi dotvářejí příběhy ve své hlavě.
