Článek
I zdánlivě veselý člověk může mít v životě něco, nebo někoho, kdo jej vychýlí ze zdravé rovnováhy natolik, že mu život začne připadat nesnesitelný. Ano. Doslova. Nemůže unést tu tíhu, nebo trpkost, kterou mu osud prostřednictvím blízkých, či neznámých osob nadělil.
Píši o něčem, co důvěrně znám. Vím, jak se člověk cítí, když od útlého dětství od své nevlastní matky slýchá, jaké má prasečí oči, velký zadek, je hloupý. Cokoli to člověkodítě udělá, je z principu špatně. Natož aby bylo pochváleno za skutečně dobře odvedený výkon.
V takovém prostředí se nejdříve snažíte být lepšími, ale neustálé srážení chování, vzhledu a jízlivé poznámky ve smyslu, že vaše mrtvá máma nedosahuje té intelektuální úrovně, co macecha a tím pádem máte zakázáno říkat věty: „Kdyby moje máma žila, řekla by ti, že nemáš právo mě takhle třískat“, když jste biti vařečkou hlava nehlava…
Takové prostředí a výchovné praktiky nakonec člověka zlomí a vyrobí z něj nesebevědomé dítě, které má jediné štěstí, že je paličaté a tak trochu divné. Docházelo často na „útěky“ z domova, které končily mými oblíbenými pobyty na stromě, poněvadž stromy mě nesoudily. Byly přátelské i ve chvíli, kdy lidé v mé blízkosti selhávali.
Nakonec mi zbyl jenom pocit marnosti a nespravedlnosti, kde lhaní dospělému člověku procházelo a pravda z dětských úst byla ubita a zašlapána, protože dítěti nelze věřit. Kde se vzala myšlenka, že mi nelze věřit? Byla vypuštěna do světa někým, kdo mě měl chránit. Místo toho ona osoba intrikovala a lhala, ale na to se přišlo až v mé pozdní dospělosti, kdy byly některé věci v čase odhaleny a prohlédnuty.
Zpět však ke křehkosti a bojům uvnitř dětských duší
Moje úniky od reality byly časté. Naučila jsem se utíkat do říše fantazie, do jiných světů - například v knihách. Stranila jsem se spolužáků i jiných lidí a útěchu nacházela v přírodě, která si na nic nehraje. Často jsem i tak měla stavy, kdy jsem si přála umřít i přes svůj panický strach ze smrti.
Moje vlastní prožitky mi ukázaly, jak těžké je přijít na to, že se někomu v něčem nedaří dobře. Protože vy se vlastně nechcete nikomu svěřit se špatnými zážitky. Stydíte se do hloubi duše, že se vám stalo něco zlého. Dokonce se často obviňujete. Myslíte si o sobě, jak moc jste špatní, vadní, poškození, a že je všechno vaše vina.
Pocit viny, který do vás někdo otiskne, dokáže spolu s dalšími věcmi vyvolávat šílené emoční výkyvy. Ale to je uvnitř. Nikoho k sobě nepustíte i přesto, jak strašně si přejete, aby někdo přišel na skutečnost, jak moc je vám zle. Tak se topíte v žalu, pochybnostech, smutku a někdy trpíte nenávistí k sobě samému.
Bohužel si neuvědomujete svou jedinou chybu. Neumíte o tíživých myšlenkách mluvit nahlas
Jestliže se včas nestane zázrak v podobě životního zlomu, který vás myšlenkově a duševně přesměruje, můžete skončit v tom lepším případě v péči psychiatrů. Horší variantou je sebepoškozování. Osobně jsem k němu nikdy nesklouzla, ale vnímám velmi ostře fakt, že bolest těla, ke které dítě sáhne, aby přehlušilo bolest na duši je důsledkem nezájmu, nebo nepozornosti dospělých.
Dítě, které sáhne ke krajnímu prostředku, ať už se jedná o řezání, pálení, nebo jiné praktiky, křičí bez hlasu. Neví, jak jinak světu sdělit něco o své bolesti. Trápí se. Mlčí. Ne proto, že by nechtělo křičet. Jenom se bojí, že ho nikdo neuslyší. Přesto v duchu křičí tak, jak by kvílely sirény při útoku nepřítele. Šíleně.
Přitom by většinou stačilo tak málo. Naslouchat celým srdcem a dát tak malému (nakonec i velkému) člověku najevo svou lásku.
