Bojíte se útoku Ruska? Možná už začal a úplně jinak, než si většina lidí představuje

Ještě nedávno se evropská bezpečnostní debata upínala k závěru tohoto desetiletí. Rusko zbrojí, přizpůsobuje ekonomiku dlouhodobému konfliktu a Západ musí zrychlit, protože kolem roku 2030 se poměr sil může otočit v jeho neprospěch. V posledních dnech se však časový horizont dramaticky zkrátil.

Šéf BIS Michal Koudelka připustil možnost další ruské eskalace v řádu měsíců, nikoli let. Polský premiér Donald Tusk upozornil na hybridní údery proti zemím podporujícím Ukrajinu. A dánská vojenská rozvědka FE zveřejnila mimořádně tvrdé hodnocení: riziko omezeného vojenského útoku na člena NATO sice zůstává nízké, ale roste. A za určitých okolností může přijít velmi brzy.

Dánové zároveň nevidí známky toho, že by Moskva chystala plnohodnotnou invazi. Jejich závěr je varovný, nikoli však apokalyptický. Evropa dnes nestojí před černobílou volbou mezi mírem a válkou. Rusko může stupňovat sabotáže, kybernetické údery i provokace ve vzduchu a stále se vyhýbat přímému střetu s celou Aliancí. Právě tato šedá zóna se dnes plní nejrychleji.

Nejnovější příklad přichází z Německa a Slovenska. Na začátku září dva Bulhaři z jedoucího auta hodili zápalné láhve na staveniště v blízkosti mnichovských sídel technologické firmy Rohde & Schwarz a obranné společnosti Helsing, která dodává vojenské drony na Ukrajinu. Policie oba muže zadržela a německé úřady od počátku počítaly s politickým pozadím.

Frankfurter Allgemeine Zeitung s odkazem na bezpečnostní zdroje uvádí, že oba podezřelí patřili do sítě řízené ruskou vojenskou rozvědkou GRU, přičemž její operační zázemí leželo na Slovensku. Tatáž struktura měla stát za plánovaným žhářským útokem na továrnu výrobce dronů Skyeton u Prešova, kterému slovenská policie v srpnu na poslední chvíli zabránila. V objektu se přitom pohybovaly desítky lidí.

Přímé řízení konkrétní skupiny ruskou rozvědkou sice zatím není oficiálním závěrem vyšetřování, útok v Mnichově, zatčení podezřelých i slovenská stopa jsou však doložená fakta, která mluví sama za sebe.

Pokud se navíc vazba na Moskvu potvrdí, půjde o učebnicový příklad taktiky, před níž evropské služby varují už roky. Moskva nemusí na Západ vysílat agenty s falešnou identitou. Na špinavou práci jí stačí levně najatí zprostředkovatelé, občané třetích zemí nebo lidé naverbovaní přes sociální sítě. Takový model je levný, snadno škálovatelný a stopu k ústředí v Rusku zahaluje do mlhy. Než se totiž podaří odpovědnost neprůstřelně prokázat, událost splní svůj účel.

Pro českou BIS nejsou podobné scénáře neznámé, vedle propagandy, kyberútoků a klasické špionáže upozorňují na takzvané „telegramové agenty“ – lidi verbované na dálku pro jednoduché úkoly včetně sabotáží.

Rozhovory deníku The Guardian s šéfy české, lotyšské a švédské služby ukazují vzácnou shodu. Jednotlivé státy se sice rozcházejí v odhadu, jak blízko jsme od přímého vojenského incidentu, ale očekávají další nárůst ruských sabotáží. Lotyšská kontrarozvědka navíc varuje, že terče se posouvají od nahodilých akcí k páteřní infrastruktuře, tedy k železnicím, logistice i obrannému průmyslu.

Mnichov a Prešov do této mozaiky přesně zapadají. Helsing vyrábí bojové drony, Skyeton produkuje průzkumné bezpilotní systémy pro ukrajinskou armádu. Pokud se prokáže koordinovaná operace, jejím smyslem nebylo zaútočit na Německo nebo Slovensko, ale narušit evropský dodavatelský řetězec pro Ukrajinu.

Taková operace stojí zlomek ceny vojenského zásahu a nese minimální riziko odvety. Přitom působí reálné škody, ohrožuje životy a nutí evropské státy investovat obrovské prostředky do vlastní ochrany.

Dánská vojenská rozvědka FE posunula veřejnou debatu ještě dál. Podle ní bude Rusko v hybridní válce pokračovat a pravděpodobně ji ještě vyostří. Riziko omezeného vojenského útoku na některý členský stát NATO označila za nízké, ale rostoucí.

Zároveň však Dánové považují rozsáhlou invazi proti NATO za nepravděpodobnou a nevidí pro ni žádné konkrétní přípravy. Zpravodajské hodnocení tak drží zásadní hranici mezi omezenou provokací a plnohodnotnou válkou.

Logika takového omezeného úderu je průhledná. Rusku nejde o dobývání území, ale o test. Chce zjistit, jak rychle se spojenci shodnou na povaze incidentu, zda dokážou reagovat společně a kde leží práh, za nímž už nastupuje kolektivní obrana.

Článek 5 Washingtonské smlouvy nefunguje jako automatický spínač, který zemi ze vteřiny na vteřinu vrhne do války. Každý spojenec přijímá kroky, které považuje za nezbytné. Politická soudržnost NATO je proto hlavní součástí jeho síly. A právě tuto soudržnost lze prověřovat i relativně malou akcí.

Michal Koudelka pro Guardian uvedl, že další ruský tah může přijít v horizontu měsíců. Může mít podobu omezeného vpádu, provokace pod falešnou vlajkou nebo masivní vlivové operace. Připomněl však, že řada lidí ve službách pracuje na tom, aby k tomu nedošlo.

Šéf lotyšské kontrarozvědky Normunds Mežviets volí zdrženlivější tón. Jeho služba nevidí známky bezprostředního útoku a nedokáže s jistotou určit, zda ruské přípravy směřují k reálné akci, nebo mají jen znejistět západní veřejnost.

Estonská zahraniční rozvědka je ještě klidnější. Ve své aktuální zprávě uvádí, že Rusko v příštím roce neplánuje vojensky napadnout Estonsko ani jiného člena NATO a podobný závěr bude pravděpodobně platit i pro rok následující. Dlouhodobě však varuje před ruskou vojenskou reformou a růstem jeho schopností.

Tyto pohledy si neprotiřečí. Estonci hodnotí pravděpodobnost otevřeného vojenského střetu. Dánové upozorňují na omezené akce. Koudelka pracuje se širokou škálou scénářů od dezinformací po vojenský incident. Společným jmenovatelem zůstává, že tlak v šedé zóně nepoleví.

Problém vzniká ve veřejném prostoru, kde se tyto odlišné nuance často smrsknou do jediné zjednodušující věty: Rusko brzy napadne NATO. To však žádná rozvědka netvrdí.

Do debaty vnesl nový rozměr španělský deník El Mundo. Americké služby měly varovat evropské vlády před možností ruské dronové operace proti Španělsku, Francii nebo Itálii. Scénář počítal s menšími drony Gerbera ukrytými v kontejneru na obchodní lodi, odkud měly startovat z moře.

Nutno dodat, že zpráva CIA není veřejná a její obsah nikdo oficiálně nepotvrdil. I tak ale ukazuje, že geografie hybridního konfliktu nezná hranice. Země vzdálená tisíce kilometrů od fronty může čelit útoku na přístav, letiště nebo elektrárnu stejně jako stát na východním křídle. Pro omezenou operaci totiž není rozhodující cesta ruského tanku, ale místo, kde lze s malými náklady způsobit maximální chaos.

Pochybnosti o ruských silách přitom nejsou pouhou útěchou. Jak například naměřil americký institut CSIS, u nedávných ruských ofenziv ses čítá průměrný postup v řádu pouhých desítek metrů denně, zisky na mapě jsou navíc vykoupeny obrovskými ztrátami. Tato data de facto rozbíjejí představu, že by ruská armáda dokázala přejet hranice NATO a během týdnů pochodovat Evropou.

Je pravda, že válka Rusko neuvěřitelně vyčerpává, nesmíme ale opomenout, že zároveň jeho armádu učí. Rusové získávají unikátní zkušenosti s drony, elektronickým bojem i dálkovými údery.

Nelze proto čekat, že Rusko bude po válce na desítky let vyřazeno ze hry. V horizontu pěti až sedmi let může vybudovat síly, které budou pro NATO představovat vážnou hrozbu. Lze tedy očekávat, že dokud běží válka na Ukrajině, požírá většinu ruských zdrojů. Ovšem - zmrazení konfliktu nebo uvolnění sankcí by obnovu ruské armády dramaticky zrychlilo.

V debatách se objevuje už po několikáté také srovnávání dneška s rokem 1939. Historická samozřejmě zkušenost dává těmto slovům váhu, jako bezpečnostní model je však tato paralela nepřesná.

Dnešní Evropa má NATO, integrované velení, jaderné odstrašení i americké jednotky na svém území. Historie nám připomíná cenu podcenění agresora, ale nedokáže spočítat pravděpodobnost dnešního útoku. Čím více konkrétních sabotáží vidíme, tím méně historických metafor potřebujeme.

Nejistota zasahuje i veřejnost. Podle průzkumu NMS se 57 procent Čechů obává rozšíření války na Ukrajině. Válka se stává i tématem, které řeší děti.

Otázkou zůstává, jak o hrozbách mluvit. Zpravodajci používají přesné formulace jako „nízké, ale rostoucí riziko“ nebo formulaci „za určitých podmínek“. Ve veřejném prostoru se však tyto podmínky často ztratí a zůstane jen titulek, že útok přijde do pár měsíců.

Tím se i současná komunikace stává součástí problému. Pokud je cílem ruských operací vyvolat paniku a oslabit naši ochotu se bránit, pak jim přehnané interpretace usnadňují práci. Neznamená to hrozby zlehčovat, ale popisovat je s chladnou hlavou, což bohužel nemají zvládnuté ani některé celostátní deníky.

Nejlépe doloženou hrozbou zatím zůstává hybridní válka: špionáž, kyberútoky, sabotáže a verbování agentů k útokům na infrastrukturu spojenou s podporou Ukrajiny. Novější hodnocení zároveň připouštějí možnost omezeného vojenského incidentu, což je oproti minulosti posun. Informace o tom, že by Rusko chystalo rozsáhlou válku proti NATO v nejbližší době, však chybějí.

Česko se tedy nemusí připravovat na ruské tanky u Prahy, ale spíše na atak na dopravní či energetickou síť. Naše poloha nás chrání před pozemní invazí, nikoli před hybridní operací.

Pro běžného člověka má smysl základní civilní připravenost – být připraven na krátkodobý výpadek proudu nebo platebních systémů. Ještě důležitější je však chladný rozum a schopnost rozlišovat mezi potvrzeným incidentem, podezřením vyšetřovatelů a politickou interpretací.

Znepokojení je na místě, panika nikoli. Evropa má všechny důvody posilovat obranu a chránit svou infrastrukturu. Nemá však důvod zaměňovat přípravu na nejhorší s jistotou, že to nejhorší zítra nastane.