Zeman věští z ropy: Z Trumpa je chromá kachna, účet u pumpy ale vystavili jeho vlastní voliči

Miloš Zeman ze své lánské (či kouzelnické) věštecké koule vyčetl, že za porážkou amerických republikánů stojí hlavně drahá paliva. A z Donalda Trumpa po ztrátě obou komor Kongresu rovnou dělá ukázkovou „chromou kachnu“. Fakta mu dávají na první pohled za pravdu – benzin den před volbami skutečně stál skoro o 38 procent víc než před rokem. Jenže lánskému prorokovi uniká podstatný detail: zhruba čtyři z deseti republikánských voličů natvrdo řekli, že Kongres prezidenta kontroloval až příliš málo. Tato výhrada naráží bezobratle přímo do řad strany, která Trumpovi dva roky kryla záda a zajišťovala pohodlnou většinu.

Když americký prezident na jedné ze svých posledních předvolebních show v Iowě básnil o tom, jak ceny zázračně klesají, předvedl kouzlo s pozoruhodně ohebným kalendářem. Stačilo začít počítat až od října. Za čtyři týdny totiž průměrná cena galonu běžného benzinu fakticky spadla ze 4,35 na 4,15 dolaru. Vypadá to skvěle? Jen do chvíle, než si vzpomenete na loňský listopad. Tehdy stál ten samý galon 3,02 dolaru. Přepočteno na obyčejnou padesátilitrovou nádrž: řidič den před volbami u pumpy vytáhl z peněženky pořád o patnáct dolarů víc než před rokem. Prezident sice mohl z pódia manipulovat s časovými úseky, jak se mu to zrovna hodilo do krámu, jenže reálný účet u čerpací stanice takovou ohebnost nenabízel. Přesně to dokládají týdenní tvrdá data americké energetické agentury i záznamy z Trumpova iowského vystoupení.

Miloš Zeman tedy přisoudil drahým palivům hlavní vinu za ztrátu republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu s tím, že se Trump pokusil růst cen zastavit na poslední chvíli, ale pohořel. Bývalý český prezident teď očekává, že jeho washingtonský oblíbenec v úřadu sice zůstane, ale bude z něj jen politické mrzáctví. „Trump dokončí své funkční období, ale bude to něco, čemu se v americkém politickém slangu říká chromá kachna,“ prohlásil v rozhovoru pro svůj oblíbený tripartitní orgán Parlamentní listy. A když přišla řeč na svémocné exekutivní příkazy, odevzdaně odkázal na soudy s pochybností, že by si jimi Trump dokázal jakkoliv pomoci.

Zeman sice správně trefil, že bolestivou příčinou porážky byly prázdné kapsy amerických domácností, jenže jeho představa, že se veškerá politická tragédie odehrála výhradně u benzinového stojanu, je dost naivní. Vysoká cena paliv nepřipadla z nebe – měla velmi konkrétní příčiny, pod které se Trump podepsal vlastními neuváženými rozhodnutími. A podstatná část voličů při té příležitosti vystavila nekompromisní účet i patolízalům, kteří mu měli z principu oponovat. Republikáni drželi v Kongresu obě většiny. Po volbách se z chladných povolebních dat agentury AP dozvěděli nepříjemnou pravdu: velká část jejich vlastních voličů od nich čekala tvrdší kontrolu prezidentského řádění, ne slepé přikyvování.

Jednou z hlavních rozbušek růstu cen paliv byla válka Spojených států a Izraele s Íránem. Omezení dodávek ropy nakonec přinutilo Ameriku i evropské země uvolňovat strategické rezervy. Když sám Trump po volbách bez mučení připustil, že válka k republikánskému debaklu přispěla, zároveň s beraní tvrdohlavostí hájil rozhodnutí ji rozpoutat. Z jeho pohledu byla vyšší cena na stojanech prostě přijatelnou daní za agresivní politiku, na které trval. Jenže běžný volič měl plné právo dojít k úplně opačnému závěru. Vůbec přitom nemusel studovat trasy ropných tankerů ani znát tajné podrobnosti vyjednávání s Teheránem. Důsledky washingtonské zahraniční politiky se mu totiž přímo prosekaly do peněženky.

Přetahovaná o paliva přitom ještě před volbami ukázala v plné nahotě styl vládnutí, který Zeman prorokuje pro příští dva roky. Trump v říjnu laškoval s myšlenkou, že pozastaví federální daň z benzinu. Šlo o 18,4 centu za galon, jenže k takovému gestu potřeboval schválený zákon od Kongresu. A tak se to pokusil obeiít: exekutivním příkazem narychlo otevřel cestu k odkladu daně alespoň u některých způsobů použití nafty. Špinavou práci s právním kličkováním nechal na ministerstvu financí, aby vymyslelo, zda to zákon v nějakém rozsahu vůbec umožňuje. Výsledek? Zásah se týkal jiné skupiny odběratelů, jiného paliva a měl směšně úzký dopad. Přesně takhle vypadá propastný rozdíl mezi tím, co může prezident slíbit na kameru, a tím, pod co se dokáže reálně podepsat.

Až devět z deseti dotázaných voličů v povolebních průzkumech přiznalo, že životní náklady byly rozhodujícím faktorem jejich hlasování. A z této obrovské skupiny se šest z deseti raději přiklonilo k demokratům. Šetření AP navíc natvrdo ukázalo, že dvě třetiny lidí přičítaly ekonomické zhoršení přímo Trumpově politice. Politický výbušný potenciál drahého benzinu totiž nespočíval jen v ceně samotné, ale v tom, komu za ni voliči připsali černého petra. Prezident sice mohl mávat říjnovým lehkým poklesem jako důkazem, že je vše na dobré cestě, jenže to by voliči museli skočit na jeho pohádku o tom, proč ceny předtím tak drasticky vyletěly nahoru.

Důkazem republikánské blindness je Texas. Demokrat James Talarico tam urval senátní kreslo – v baště, kde demokrat na celostátní úrovni nezvítezil více než třicet let. Mezi texaskými voliči, kteří dopad inflace označili za drtivý, získal Talarico tři čtvrtiny hlasů. Dvě třetiny místních navíc otevřeně řekly, že republikánský kandidát Ken Paxton prostě nemá charakter na to, aby dělal senátora. Jenže Paxtona protlačil sám Trump už v primárkách proti dosavadnímu republikánovi Johnu Cornynovi. Za to, že republikáni poslali do volební sebevraždy právě tohoto člověka, nemohla drahá ropa. Bylo to čistě politické rozhodnutí motivované devótností k prezidentovi – a prezident nese za tenhle debakl přímou odpovědnost.

V celostátním měřítku uvedlo zhruba sedm z deseti dotázaných, že Kongres prezidenta kontroloval nedostatečně. A teď to podstatné: stejně odpovídali i čtyři z deseti republikánských voličů! To je číslo, které má podstatně větší váhu než obvyklá povolební stranická retorika. Republikánský volič totiž může chtít v Bílém domě svého prezidenta, ale od vlastního senátora přesto očekává, že nebude dělat jen štafáž a položí vládě nepříjemné otázky. Někdo má v Kongresu sakra vysvětlit, proč administrativa zavádí divoká cla, co má přinést válka s Íránem nebo komu jdou na ruku kšefty vlády se soukromými firmami. Zákonodárci tam nesedí od toho, aby prezidentovi tleskali.

Ani pro demokraty ale povolební data nejsou žádnou ódou na radost. Přibližně pětina lidí, kteří hodili hlas jejich kandidátům, hodnotila samotnou Demokratickou stranu negativně. Demokraté tedy nedostali mandát z lásky, ale z nouze – dali jim ho lidé, kteří o jejich schopnostech dál hluboce pochybují. Až se noví předsedové výborů vrhnou na vyřizování účtů a začnou rozposílat obsílky k výslechům, měli by si dobře rozmyslet, jestli z toho bude reálný užitek pro lidi, které drtí složenky. Dva roky okázalého divadla a politických slyšení možná uspokojí skalní stranické fanatiky, ale volič, který přeběhl kvůli prázdné peněžence, čeká od politiky trochu praktičtější výsledky.

Zemanova předpověď o oslabeném prezidentovi má sice racionální jádro, ale v mnoha ohledech kulhá. Demokraté sice mohou ve Sněmovně pohodlně schválit ústavní obžalobu (impeachment), jenže k reálnému odsouzení a odvolání prezidenta v Senátu je potřeba dvou třetin přítomných senátorů. Vzpomeňme na rok 2021: při druhém Trumpově impeachmentu hlasovalo pro odsouzení 57 senátorů. Většina to sice byla, ale na ústavní gilotinu to nestačilo a Trump vysmátý vyvázl. Ani letošní volební vítězství demokratům potřebný počet krků nezajistí. Kdo si tedy myslí, že volební výsledek sám o sobě zkrátí Trumpův mandát, tak trochu předbíhá ústavní dějiny.

Jenže pozor: k tomu, aby Kongres skřípnul prezidentovu moc, žádný impeachment vůbec nepotřebuje. Po Trumpově kongresové porážce v roce 2018 ovládli demokraté Sněmovnu, zatímco Senát si republikáni udrželi. Tentokrát je situace pro Bílý dům o dost temnější. Opozice bude mít přímé právo vetovat prezidentovy nominace na ministry či federální soudce. Bude držet pod krkem financování úřadů a při vyjednávání o rozpočtu si může diktovat podmínky, ze kterých by republikány dříve trefila mrtvice. Prezidentovi sice zůstává silná zbraň v podobě prezidentského veta – k jeho přehlasování jsou opět potřeba dvě třetiny v obou komorách, takže ani demokraté si nemohou rozpočet jen tak nadiktovat. Kongres ale získal dost páek na to, aby Trumpa přinutil k věci, kterou ze srdca nenávidí: vyjednávat s lidmi, kterým nemůže vyhrožovat zničením kariéry v primárkách.

Tento brutální náraz reality na výkon moci je vidět už dnes. Kongres se po volbách vrátil k práci v dosavadním složení a mandát nováčků začne až v lednu. Do té doby se republikáni snaží narychlo protlačit rozpočtové dohody, dokud ještě drží většinu. V americkém Senátu se pro toto posmrtné zasedání vžil terminologicky přesný pojem lame-duck session – zasedání chromých kachen, kde o miliardách rozhodují politici, kteří už vědí, že balí kufry. Ve Washingtonu tak výraz „chromá kachna“ nediagnostikuje jen prezidenta, ale i odcházející zákonodárce, kteří se ještě narychlo snaží urvat, co se dá.

A je tu ještě jeden zásadní fakt, který hraje pro scénář výrazně oslabeného prezidenta. Trump se podle 22. dodatku americké ústavy už nikdy nemůže ucházet o křeslo v Oválné pracovně. Před volbami přitom na mítincích fanaticky burcoval dav, aby si představil, že je na hlasovacím lístku přímo on. Jenže pro republikány, kteří řeší vlastní politické přežití, nabízí tato představa čím dál mizernější vyhlídky. Za dva roky čeká část z nich obhajoba. A voličům už budou muset skládat účty za to, jak hlasovali o penězích a co od administrativy reálně vydupali. Trumpova schopnost diktovat stranické nominace nezmizí přes noc, ale každý další republikánský kandidát už dnes moc dobře ví, jak dopadli ti, kteří bezhlavě vsadili na prezidentský kult.

Pokud jde o prezidentské příkazy, je Zemanův kategorický skepse až příliš zjednodušující. Když Americký Nejvyšší soud zrušil Trumpova cla s tím, že se nemůže zaštiťovat zákonem o mimořádných hospodářských pravomocích, administrativa jednoduše sáhla po jiném paragrafu obchodního zákona a obrala dovážené zboží dočasnými cly. Když vypršela, našla si další zákonnou kličku. Prezident má tedy pořád dost možností, jak zamávat s cenami z dovozu, i když mu soudci jedno hračkářství zavřou. Jenže zatatímco soudci řeší jen čistou zákonnost, otázku, kdo na tom vydělá a kdo to zaplatí, musí položit někdo úplně jiný.

A přesně tato dělba práce natvrdo vypukne už v lednu. Podle zákulisních informací z Axiosu se demokraté v senátním výboru pro ozbrojené síly chystají grilovat ministra obrany Petea Hegsetha kvůli válce s Íránem. Výslech v Senátu sice cenu benzinu na pumpách přes noc nesníží, ale donutí ministra veřejně pod přísahou vysvětlovat smysl války, její reálné náklady a důvody, proč v tom nesmyslu vláda pokračuje. Na předvolebním mítinku si otázky i odpovědi režijně hlídal prezident sám. V senátním výboru dostanou slovo lidé, kteří mu půjdou po krku.

Stejný střet nastane u utajovaných podkladů. Oregonský senátor Ron Wyden už na podzim tvrdě požadoval, aby administrativa zveřejnila tajné dohody, kterými Trump sliboval Američanům levnější léky. Wydena zajímaly reálné smlouvy, ústupky farmaceutickým gigantům a fakt, zda z toho vůbec něco mají pacienti. Po volbách Wyden přebírá moc jako předseda mocného finančního výboru. K posouzení Trumpových velkolepých slibů už nebude stačit líbivá cenovka v televizní reklamě. Bude se muset vyložit karty na stůl: ukázat podepsané smlouvy a spočítat, co daňový poplatník za prezidentovo plácání po ramenech s farmaceutickými bossy opravdu dostal. A tady veškerá sranda pro Bílý dům končí.