Článek
Donald Trump chce rozmrazit ruské miliardy, obnovuje obchodování s Moskvou a tlačí na Ukrajinu, aby omezila útoky na ruské rafinerie. Zatímco Vladimir Putin dostává nabídky ekonomických výhod, jeho požadavky na ukrajinské území zůstávají. Americký prezident tak stále častěji vyvolává dojem, že při hledání míru vychází vstříc především Kremlu. A obavy z důsledků jeho politiky rozhodně nejsou neoprávněné. Podobná varování totiž zaznívají také od uznávaných bezpečnostních expertů.
Podezření, že politika Donalda Trumpa v některých ohledech prospívá Rusku a zvyšuje bezpečnostní nejistotu Evropy, má reálný základ v doložených rozhodnutích americké administrativy. Zároveň ale neexistují veřejně ověřené důkazy, že Trump jedná na Putinův příkaz, že je jeho tajným spojencem nebo že se vědomě snaží zničit evropskou bezpečnost.
Když projdete čerstvé zprávy Reuters, Financial Times či AP a prostudujete analýzy amerického CSIS, britského Chatham House nebo ISW, narazíte na překvapivý detail. Ty nejtvrdší obavy o budoucnost Evropy dnes nezformulovala politická opozice v USA, ale vojenští plánovači a bezpečnostní analytici NATO. Vadí jim konkrétní kroky: drolení sankcí vůči Moskvě, přenášení účtu za evropskou bezpečnost na bedra Evropanů, rostoucí nečitelnost Washingtonu kolem pomoci Kyjevu i vyjednávání, ve kterých Putin zatím nemusel ze svých nároků slevit ani o milimetr.
Ještě před pár lety by návrh, aby americký prezident během probíhající ruské agrese nabízel Moskvě miliardové hospodářské úlevy, způsobil ve Washingtonu naprosté zemětřesení. Dnes se o takových věcech běžně debatuje na nejvyšší úrovni. Trump servíruje Putinovi jednu nabídku za druhou ve snaze dotlačit ho k jednacímu stolu. Evropské vlády si mezitím pokládají otázku, která by jim dříve přišla absurdní: Co když se zájmy našeho klíčového spojence začínají přímo křížit s naší vlastní bezpečností?
Úbytek důvěry je vidět i u nás v Česku — stačí otevřít diskusní fórum. V komentářích se stále dokola opakuje stejný pocit: americký prezident už nehraje roli nestranného prostředníka, ale jde na ruku Kremlu. Rusko dostává pobídky, Ukrajina má ustupovat. Představa, že USA drží nad Evropou neotřesitelný ochranný deštník, tak dostává vážné praskliny a z Trumpa se pro řadu lidí stává spíše bezpečnostní riziko. Máloco z toho lze odbýt jako výlevy přehnaně emotivních diskutérů, když úplně stejně argumentují i špičkoví bezpečnostní experti. Ti sice netvrdí, že má Trump s Putinem tajný pakt, natvrdo ale ukazují na konkrétní rozhodnutí Bílého domu, ze kterých Rusko přímo těží.
Co ukazují konkrétní kroky Trumpovy administrativy
Začněme aktuální dohodou o ruské naftě. Trump 9. října oznámil, že Rusko dodá na americký a světový trh více než 300 tisíc tun motorové nafty. Washington kvůli tomu dočasně uvolnil příslušné sankce. Americký prezident krok zdůvodnil snahou snížit ceny pohonných hmot. Problém je v tom, že obchodní výhodu získala Moskva ještě před dosažením prokazatelného pokroku v mírových jednáních. Rusko navíc podle ukrajinských představitelů pokračovalo v útocích na energetickou infrastrukturu.
Velmi zajímavá je reakce Marka Galeottiho, uznávaného britského odborníka na Rusko a bezpečnostní politiku. Agentuře Associated Press vysvětlil, že význam naftové dohody není jen hospodářský. I kdyby byl skutečný objem ruských dodávek malý, politický přínos pro Putina spočívá v dalším prohloubení rozporů mezi Washingtonem a Kyjevem. Dohodu označil za mimořádný dárek ruskému prezidentovi.
Podobně uvažuje Tatiana Stanovaya, analytička Carnegie Russia and Eurasia Center. Podle její interpretace získal Putin ekonomický ústupek před uzavřením mírové dohody. Může proto dospět k závěru, že pokračující vojenský tlak vytváří příznivější podmínky pro dosažení jeho politických cílů. Stanovaya přitom nepovažuje za rozhodující průlom na bojišti, ale možnost podlomit politickou stabilitu Ukrajiny.
Sankce mají zvyšovat cenu pokračování války. Pokud agresor získává úlevy, aniž by změnil svou politiku, vzniká otázka, zda se nezmenšuje motivace k ústupkům.
Stejný problém se nyní objevuje v návrhu na rozmrazení ruských aktiv. Financial Times 15. října informovaly, že americká strana navrhla přesun části zmrazených prostředků pod americký dohled. Podle zjištění FT přišli američtí vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner s plánem, podle něhož by evropské státy uvolnily část z přibližně 210 miliard eur aktiv ruské centrální banky a převedly je do zvláštního finančního mechanismu. Evropské státy návrh odmítly. Německý kancléř Friedrich Merz výslovně zdůraznil, že o majetku zablokovaném v Evropě musí rozhodovat Evropa. Reuters ovšem upozornila, že samotný návrh FT zatím nemohla nezávisle potvrdit. Nejde tedy o již uskutečněný převod peněz.
Proč odborníci varují před uspěchaným mírem
Kde hledat nejsilnější argumenty, které tyto evropské obavy vysvětlují? Klíčová je v tomto směru květnová analýza britského institutu Chatham House (How a Russia–Ukraine Ceasefire Could Imperil Ukrainian and European Security), na které pracovali uznávaní experti Orysia Lutsevychová, John Lough či Keir Giles. Ti na historických příkladech z Moldavska, Gruzie i z éry minských dohod jasně ukazují, že samotné zastavení palby žádnou bezpečnostní hrozbu automaticky neřeší. Pro Rusko totiž příměří často znamená jen pauzu na nákup další munice, doplnění stavů a přeskupení sil k dalším výpadům – ať už konvenčním, nebo hybridním. Zmrazení bojů podle nich dává pro Kyjev smysl výhradně v momentě, kdy si Ukrajina udrží plnou schopnost bránit zbývající území a dál směřovat do Evropy.
Jinými slovy, odborná debata nestojí na jednoduchém odmítání jakéhokoli míru. Rozhodující jsou jeho podmínky, bezpečnostní záruky a schopnost zabránit opakování agrese.
Na to navazuje americký Institute for the Study of War (ISW). Ve své analýze ze 6. září 2026 upozornil, že Putin nadále odmítá podstatné kompromisy a opakuje požadavky, které by zásadně omezily ukrajinskou suverenitu. ISW současně poukazuje na rozdíl mezi ruskými územními ambicemi a skutečným tempem postupu ruské armády.
Právě tento rozpor je důležitý. Pokud by diplomatická dohoda přinesla Moskvě územní výhody, kterých nedokázala vojensky dosáhnout, byla by na místě otázka, zda takový výsledek nevytváří motivaci k podobnému postupu v budoucnosti. To je strategická obava vycházející z konkrétního chování Ruska, nikoli důkaz Trumpova spojenectví s Putinem.
Jak vážně ohrožují Trumpovy kroky evropskou bezpečnost?
Zde je namístě rozlišovat mezi přímým vojenským ohrožením a oslabováním bezpečnostních záruk. Rusko zůstává vojenskou hrozbou. Spojené státy jsou naopak stále členskou zemí NATO a významnou součástí evropského obranného systému. Problém, který popisují bezpečnostní analytici, spočívá v nejistotě, nakolik se Evropa může spoléhat na dosavadní míru americké angažovanosti.
Ředitelka bezpečnostního programu Chatham House Marion Messmer v červencové analýze upozornila, že Trumpova administrativa přistupuje ke snižování amerického zapojení do evropské bezpečnosti vážněji než dříve. Důsledky podle ní mohou být pro NATO zásadní. Podobně argumentují američtí analytici Max Bergmann a Otto Svendsen z CSIS. Ve své analýze ze 6. července doporučují posilovat evropskou schopnost samostatné konvenční obrany. Upozorňují také na vážné narušení transatlantických vztahů v roce 2026, včetně amerických hrozeb vůči Grónsku, které je součástí Dánského království.
To už je velmi konkrétní bezpečnostní problém. Odstrašení protivníka totiž nezávisí pouze na množství tanků, letadel a raket. Závisí také na přesvědčení protivníka, že obranná aliance v případě útoku skutečně zareaguje. Pokud se důvěra v soudržnost spojenců oslabuje, může tím vznikat prostor pro agresivnější postup protivníka. Není nutné tvrdit, že Washington chce Evropu poškodit, aby bylo možné analyzovat rizika vyplývající z jeho rozhodnutí.
Existují ale také fakta, která představě Trumpa jako Putinova spojence odporují. Trumpova administrativa v říjnu 2025 uvalila sankce na ruské ropné společnosti Rosněfť a Lukoil. Americké ministerstvo financí tehdy jejich zavedení výslovně spojovalo s Putinovou neochotou přistoupit na příměří. Sankce tedy nebyly pouze pokračováním politiky předchozího prezidenta.
Spojené státy také umožňují dodávky amerických zbraní Ukrajině prostřednictvím programu PURL. Evropské státy a Kanada je financují, ale zbraně, včetně důležitých prostředků protivzdušné obrany, pocházejí z amerických zásob nebo výroby. Podle NATO spojenci na tyto dodávky do června 2026 přislíbili více než šest miliard dolarů.
A ještě 12. října americký generál Alexus Grynkewich, nejvyšší velitel spojeneckých sil NATO v Evropě, veřejně varoval, že případný vojenský útok na členský stát Aliance narazí na rozhodnou vojenskou odpověď. Tato slova rozhodně neodpovídají představě, že Spojené státy již přestaly Rusko považovat za bezpečnostní problém.
Z těchto skutečností vyplývá, že americká politika není jednotným proudem opatření ve prospěch Moskvy. Obsahuje kroky, které Rusku prospívají, ale zároveň zachovává nástroje, které jeho moc omezují.
To podporuje jiné, analyticky opatrnější vysvětlení: Trump může upřednostňovat rychlou diplomatickou dohodu, nižší americké ekonomické náklady a obchodní příležitosti před některými dlouhodobými bezpečnostními prioritami evropských spojenců. Takový přístup nemusí vycházet z loajality k Putinovi, a přesto může v určitých situacích posilovat ruskou vyjednávací pozici.
Jeden z nejzajímavějších závěrů přinesl Chatham House právě dnes
Dne 15. října 2026 zveřejnil ekonom a odborník na východní Evropu Timothy Ash analýzu věnovanou nové americko-ruské naftové dohodě. Ash konstatuje, že Trumpův postup poškozuje ukrajinské zájmy. Současně však odmítá přeceňovat bezprostřední význam jediné dohody. Podle něj nezmění samotná naftová transakce zásadně vývoj války. Rozhodující bude, zda Evropa dokáže zajistit dlouhodobé financování Ukrajiny a pomoci její ekonomice přečkat další období intenzivních ruských útoků.
Ash z toho vyvozuje podstatnou věc: Evropa nemusí být jen pasivním přihlížitelem amerického vyjednávání. Má k dispozici silné ekonomické, politické i bezpečnostní páky, pokud je dokáže začít používat společně. To je pohled, který v emocemi nabitých internetových debatách často zaniká. Trumpova politika samozřejmě staví kontinent před obří výzvu, neznamená to ale, že by Evropané ztratili kontrolu nad vlastní budoucností.
Jak tedy rozlišit oprávněné obavy od konspirací?
Za podložené lze považovat obavy, že uvolňování sankcí bez odpovídajících ruských ústupků může snížit tlak na Kreml. Také nejistota ohledně budoucí americké vojenské angažovanosti v Evropě je předmětem skutečné odborné debaty. A návrh na převedení evropských zmrazených aktiv pod americký dohled legitimně otevírá otázku evropské suverenity.
Naproti tomu tvrzení, že je Trump řízen Moskvou, že Putin vlastní kompromitující materiály nebo že existuje tajná dohoda o rozdělení Evropy, nelze na základě těchto událostí prokázat. Podobné domněnky vyžadují vlastní, nezávislé důkazy. Pouhý soulad některých amerických rozhodnutí s ruskými zájmy nestačí.
Základní obavy veřejnosti tak mají reálnou oporu v odborných analýzách. Nemusíme přebírat konspirační výklady, ale můžeme konfrontovat konkrétní kritické komentáře čtenářů se závěry Galeottiho, Stanovayi, Chatham House nebo CSIS.
Nacházíme se totiž v nebezpečném paradoxu: Bílý dům se snaží přimět Rusko k ukončení války ekonomickými pobídkami v momentě, kdy Putin nadále trvá na požadavcích, které znamenají faktickou kapitulaci Kyjeva. Otázka, zda další ústupky povedou k trvalému míru, nebo jen posílí ruskou chuť na další agresi, tak rozhodně není výmyslem rozhořčených diskutujících.
Odpověď na současnou krizi nepotřebuje horkou jehlou šité konspirace ani laciné nálepky. Stačí se dívat na fakta a důsledky jednotlivých kroků. Trump totiž nemusí být Putinovým tajným spojencem, aby jeho rozhodnutí pomáhala Kremlu — a přesně před tím bezpečnostní experti varují.
