Československo na odstřel? Tajný plán Moskvy otevírá děsivou otázku o dnešním NATO

Sto jednatřicet jaderných raket a pum, československé tanky kdesi za Rýnem a Evropa proměněná v jaderné spáleniště. Přesně takovou budoucnost rýsoval přísně tajný vojenský plán z října roku 1964. Odtajněné archivy nám dnes bez příkras ukazují, jak ohromné riziko byla tehdejší Moskva ochotna pro své spojence akceptovat. Když tuto mrazivou kapitolu nedávno připomněl publicista Přemysl Strážný, strhla se pod jeho textem vášnivá debata o tom, zda by nás v podobné situaci neobětovalo také dnešní NATO. Hledání odpovědi si však žádá mnohem více než jen povrchní historické paralely a slepou důvěru ve spojenecké sliby.

Zatímco někteří čtenáři vidí v odtajněných spisech jen další nezpochybnitelný důkaz moskevské bezohlednosti, jiní trefně podotýkají, že i západní mocnosti tehdy reálně kalkulovaly s jaderným bojištěm ve střední Evropě. Zaznívají však i hlubší pochybnosti. Mnozí se ptají, zda by se dnešní Spojené státy kvůli bezpečnosti České republiky skutečně odhodlaly ke konfrontaci s Ruskem, pokud by v sázce byla jaderná eskalace.

V živé diskusi se jako ozvěna vracejí traumata spojená s Mnichovem 1938 a srpnem 1968. Do popředí se však dostává ještě jedna, zcela zásadní otázka: Komu by měla obranná strategie primárně sloužit? Je jejím konečným cílem vojenský triumf celé aliance, nebo spíše reálné přežití společnosti, pro jejíž ochranu byla tato aliance původně stvořena?

Jde o úvahy, které si naši pozornost nepochybně zaslouží. Nelze je ovšem odbýt pouze lacinými historickými analogiemi. Geopolitické postavení Československa v roce 1964 se od pozice současné České republiky propastně liší. Stejně tak prošly naprosto zásadní proměnou i moderní vojenské kapacity, povaha mezinárodních závazků a samotný charakter bezpečnostních hrozeb.

O povaze sovětského válečného plánování již dnes naštěstí nemusíme složitě spekulovat. Máme totiž k dispozici zcela konkrétní dokument ze 14. října 1964. Nese název Plán použití Československé lidové armády v době války a v archivech figuruje pod strohým číslem 008074/ZD-OS 64. Zpracoval jej Generální štáb ČSLA v rámci vojenského plánování Varšavské smlouvy. Po svém odtajnění se díky mezinárodnímu projektu Parallel History Project stal přístupným, a jeho syrový obsah tak dnes mohou zkoumat nejen historici, ale i široká veřejnost.

Zmíněný operační plán stál na pevném předpokladu, že konflikt odstartuje překvapivý jaderný úder ze strany NATO. Československá armáda měla v reakci na to okamžitě přejít do masivní ofenzivy, přehnat se přes západní Německo a skrze Norimberk a Štrasburk proniknout hluboko do francouzského vnitrozemí. Autoři této vize sice operovali s tezí západního prvního úderu, samotný dokument však nedokazuje, že NATO takový útok skutečně připravovalo. Jak navíc bystře podotýká historik Petr Luňák, ofenzivní charakter československé armády se systematicky budoval již od padesátých let. Bleskový postup na západ tedy nebyl žádnou improvizovanou reakcí na krizovou situaci, nýbrž pečlivě pěstovanou součástí dlouhodobé vojenské doktríny.

Skutečný rozsah plánované operace nejlépe ilustrují strohá čísla. Plánovači počítali s použitím neuvěřitelných 131 jaderných zbraní – z toho 96 raket a 35 leteckých pum. Jen pro zahajovací drtivý úder bylo vyčleněno 41 těchto devastujících prostředků. Dalších 29 připadalo na první operační úkol a 49 na následující fázi bojů, přičemž dvanáct jaderných prostředků bylo ponecháno v záloze.

Podle tehdejších propočtů měla československá vojska sedmý až osmý den operace stanout v prostoru francouzských měst Langres, Besançon a Épinal. Jakmile by si tento úkol odškrtla, musela být plně připravena razit si cestu dál, přímo směrem na Lyon. Samotná metropole však nebyla cílem, jehož obsazení by dokument v této lhůtě výslovně požadoval.

Na štábních mapách to vypadalo jako elegantní, plynulý přesun armádních těles. Realita by však znamenala průchod apokalyptickou krajinou, jež by byla rozervaná jadernými explozemi. Vojáci by museli překonávat spálené dopravní uzly a procházet oblastmi, kde by civilní obyvatelstvo čelilo nepředstavitelným ztrátám na životech. Jak by v takto extrémních podmínkách mohla fungovat logistika, komunikace nebo byť jen základní vojenské zdravotnictví, bylo v rovině reálného provedení mnohem mlhavější…

Tato mrazivá představa přitom zdaleka nebyla jen teoretickým cvičením několika důstojníků na pražském generálním štábu. Významný historik Vojtěch Mastný ve své práci poukázal na studii Petra Ivašutina, tehdejšího šéfa sovětské vojenské rozvědky. Z jejího obsahu vyplývá přesvědčení sovětských stratégů, že i rozsáhlý jaderný konflikt lze vést s vidinou vojenského vítězství. V těchto chladnokrevných kalkulacích se zrcadlila důvěra v sílu sovětské protivzdušné obrany a zároveň předpoklad, že rozvinuté západní demokracie jsou mnohem křehčí a zranitelnější.

Na celém plánu je však nejvíce fascinující ten propastný rozpor. Na jedné straně stála pedantičnost vojenských výpočtů, jež dokázaly určit postup tankových divizí na jednotlivé dny dopředu. Na straně druhé pak zůstávala obrovská nejistota ohledně skutečných následků jaderné války. Generálové zkrátka nemohli s podobnou přesností předpovědět, v jakém reálném stavu se bude nacházet ta spálená zem, kterou jejich těžká technika právě projíždí.

Pozornějšímu čtenáři historických pramenů neunikne ještě jeden velmi podstatný detail. Naše armáda sice disponovala vycvičenými raketovými útvary a letouny, jež uměly jaderné zbraně dopravit na určený cíl, rozhodující moc nad samotnými hlavicemi však pevně svíral v rukou Sovětský svaz.

Analytický pohled historika Pavla Minaříka v této souvislosti poodhaluje až absurdní nepoměr. Československé raketové jednotky musely podle přísných norem dosáhnout plné bojové pohotovosti v šibeničním limitu tří hodin. Jenže fyzické předání oné klíčové jaderné munice ze sovětských rukou mohlo reálně trvat osmnáct až dvaadvacet hodin.

Tuto logistickou noční můru měl později napravit přísně tajný projekt budování speciálních skladů, známý pod krycím názvem akce Javor. Tyto podzemní sklady sice vyrostly přímo na našem území, výhradní správu nad nimi si však podržely sovětské posádky. Československé velení tak nemohlo s uloženou jadernou municí samostatně nakládat.

Vazalské postavení tehdejšího Československa se tak nevyčerpávalo jen v politických proklamacích. Bylo hluboce a prakticky zakořeněno v samotné architektuře vojenského velení a v kontrole nad prostředky, jež by v případě jaderného konfliktu rozhodovaly o podobě bojových operací.

Domácí generalita se tak ocitla v nezáviděníhodné pozici. Nesla na svých bedrech odpovědnost za splnění grandiózních válečných cílů, jejichž uskutečnění však záviselo na rozhodnutích Kremlu. Sověti totiž nekontrolovali jen jadernou munici, ale určovali i samotnou vojenskou doktrínu, podle níž měli naši vojáci bojovat.

Je příznačné, že tyto megalomanské vize z počátku dekády zůstávaly dlouho nedotknutelné a k jejich otevřenější odborné kritice došlo až s politickým uvolněním během pražského jara. V květnu 1968 zveřejnil generálmajor Bohumil Špaček na stránkách časopisu Vojenská mysl studii K vojenské doktríně státu. Rozebíral v ní, nakolik sovětské strategické požadavky zohledňují reálné bezpečnostní potřeby naší vlasti. Zatímco Sovětský svaz mohl v případě konfliktu využívat rozsáhlé strategické zázemí svého území, my jsme tvořili přímý nárazník na samé hranici obou znepřátelených bloků. Naše průmyslová centra a nejhustěji obydlené regiony by tak patřily k oblastem bezprostředně ohroženým jadernou válkou.

Generál Špaček tak poukázal na mrazivý paradox, před nímž dosavadní armádní plánování zavíralo oči. Skutečnost, že jsme schopni vést válku podle sovětských představ, totiž ještě zdaleka neznamená, že takový konflikt může Československo vůbec přežít bez katastrofálních následků.

Tato skepse se během pražského jara šířila i mezi dalšími vysokými důstojníky. Odborníci Stanislav Polnar a Bronislav Prokop ve své studii mapují tehdejší touhu vojenských reformátorů vymanit domácí plánování ze závislosti na sovětských požadavcích. Chtěli vytvořit takovou doktrínu, jež by lépe odrážela skutečné možnosti republiky. Z tohoto reformního prostředí pak vzešlo i Memorandum 68, připravené na půdě Vojenské politické akademie.

Mimořádně poutavý je v této souvislosti příběh generálporučíka Václava Vitanovského. Právě on totiž v roce 1964 působil jako náčelník operační správy Generálního štábu ČSLA a jeho podpis figuruje na dokumentu, jenž plánoval použití jaderných zbraní a tažení do Francie. O čtyři roky později patřil mezi důstojníky, kteří dosavadní strategické uvažování kriticky přehodnocovali. Těžko dnes soudit, do jaké míry s původním plánem vnitřně souzněl v momentě jeho vzniku. Samotný podpis nic takového nedokazuje. Je ale vypovídající, že o oprávněnosti sovětských požadavků začali pochybovat právě lidé z nejvyššího velení, kteří dobře znali jejich praktické důsledky.

Právě v této rovině se skrývá těžiště celé naší historické debaty. Odtajněný plán nedokládá politický rozkaz vymazat Československo z mapy, jasně však demonstruje, s jak vysokým rizikem pro svého spojence dokázali sovětští plánovači počítat. Slovo „obětování“, jež ve svém textu použil Přemysl Strážný, tak rozhodně nepadlo vedle. Intelektuální poctivost nám však velí pečlivě rozlišovat mezi cíleným záměrem stát zničit a vědomým přijetím možnosti, že k jeho zpustošení dojde při uskutečňování širších válečných cílů. Pro obyčejného člověka by se následky mohly sotva lišit, ale z pohledu hodnocení historické odpovědnosti jde o zásadní rozdíl.

Když se začtete do čtenářských ohlasů pod Strážného článkem, velmi často tam narazíte na jednu zcela oprávněnou připomínku. Naši existenci tehdy neohrožovalo pouze velikášství moskevských stratégů. S velmi konkrétními plány na nasazení jaderných zbraní pracovalo také NATO.

O tomto faktu skutečně nelze polemizovat. Severoatlantická aliance si už v roce 1957 osvojila doktrínu postavenou na masivní odvetě. Ta předpokládala možnost rozsáhlé jaderné reakce na sovětskou agresi, přičemž samotné nasazení atomových hlavic bylo pevnou součástí západního vojenského uvažování již v předchozích letech.

Pro tehdejší Československo to znamenalo další obrovské riziko. Kdyby se evropské napětí proměnilo v rozsáhlou jadernou výměnu, naše krajina by se ocitla v prostoru, kde se soustřeďovalo množství významných vojenských cílů obou znepřátelených bloků.

Klást ovšem rovnítko mezi politické motivace NATO a Varšavské smlouvy by bylo značně nepřesné. Zatímco západní Aliance stavěla svou strategii na principu odstrašení a obraně vlastního teritoria, sovětské operační plánování počítalo s mimořádně rychlým přenesením pozemních bojů hluboko na západní území.

Tyto rozdíly v deklarovaných úmyslech by však na samotných katastrofálních důsledcích rozsáhlého jaderného střetu nic nezměnily.

Konec konců, ani samotní představitelé NATO nepovažovali tehdejší strategii za dlouhodobě udržitelnou. Zlom přišel v prosinci roku 1967 s přijetím koncepce pružné reakce. Tento přístup nabízel možnost reagovat na agresi odstupňovanou škálou vojenských prostředků. Jaderné zbraně si sice zachovaly roli odstrašení, jejich plošné nasazení už ale nemělo představovat předpokládanou odpověď na každou závažnější vojenskou krizi.

Pochybnosti o tom, nakolik by americká administrativa reálně riskovala bezpečí vlastních občanů kvůli záchraně evropského spojence, navíc visely ve vzduchu už tehdy. Jak postupně sílila schopnost Sovětského svazu zasáhnout cíle přímo v USA, bledla zároveň i jistota, s jakou se předtím počítalo s americkou jadernou odvetou.

Současné skeptické úvahy, které dnes tak často čteme v internetových diskusích, tak mají ve skutečnosti daleko hlubší historické kořeny, než by se mohlo na první pohled zdát.

Zkuste v české společnosti vyslovit pochybnosti o spolehlivosti spojenců a můžete vzít jed na to, že dříve či později někdo zmíní Mnichov. A vlastně se tomu nelze divit. Na podzim roku 1938 se o našem pohraničí handlovalo bez naší účasti. Hořkost zrady tehdy podtrhl podpis Francie, země, jež s námi měla platnou spojeneckou dohodu. V české národní paměti se tak Mnichov stal symbolem toho, jak rychle dokážou velmocenské zájmy převálcovat závazky vůči menšímu partnerovi.

Srpen 1968 pak přinesl neméně drsnou lekci. Ačkoliv ministr zahraničí Jiří Hájek statečně vystoupil proti okupaci na půdě OSN, sovětské veto zablokovalo přijetí rezoluce odsuzující invazi v Radě bezpečnosti. Západ tehdy vojensky nezasáhl. Málokdo soudný by samozřejmě čekal, že kvůli zemi z Varšavské smlouvy rozpoutá NATO přímou válku se Sovětským svazem, přesto tyto bolavé milníky naši společnost dodnes formují. Neustále v nás živí pochybnosti o tom, zda se ve chvíli krajního nebezpečí můžeme reálně spolehnout na někoho jiného než sami na sebe.

Tyto hluboce zakořeněné obavy zkrátka nevymažete uklidňující připomínkou, že dnes už patříme do NATO. Zcela legitimní otázka, zda by dnešní Washington skutečně riskoval přímý vojenský, či dokonce jaderný střet s Ruskem kvůli obraně naší země, tvoří samotné jádro problému, který bezpečnostní experti označují jako věrohodnost rozšířeného odstrašení.

Článek 5 Severoatlantické smlouvy sice není pouhým diplomatickým cvičením, zároveň však nefunguje jako bezduchý automat vydávající pokyn k odpálení jaderných raket. Státy se zavazují považovat ozbrojený útok proti jednomu členskému státu za útok proti všem a napadenému partnerovi pomoci, konkrétní podobu této pomoci si ovšem volí samy. Ano, máme k dispozici společné obranné plány, propracované velitelské struktury a alianční síly připravované ke kolektivní obraně. Přesto ale předem nelze s absolutní jistotou odhadnout, jak by jednotlivé vlády reagovaly na každou myslitelnou podobu ruského útoku.

Právě toto vědomí by nás mělo vyléčit z pocitu, že je naše vlastní armáda jen nějakým zbytečným přepychem, který za nás mohou odpracovat spojenci. Ostatně hned článek 3 Severoatlantické smlouvy každému členovi ukládá rozvíjet vlastní i společnou schopnost odolat ozbrojenému napadení. V případě nečekané a vyhrocené krize by totiž nezáleželo jen na tom, zda pomoc vůbec dorazí, ale i na tom, jaké vlastní síly zvládneme během prvních hodin nasadit my sami a v jakém stavu se udrží naše klíčová infrastruktura.

Tehdejší Československo v roce 1964 nemělo možnost svobodně rozhodovat o strategii svého vojenského bloku. Dnešní Česká republika se na rozhodování NATO podílí, byť se naše politická a vojenská váha s tou americkou měřit nemůže. Je to obrovský a podstatný rozdíl, rozhodně to však není pádný důvod k uvolněné bezstarostnosti.

Když vojenští reformátoři koncem šedesátých let hledali nové směřování, narazili na problém, který nezestárl ani o den. K čemu je totiž vojenské vítězství dobré, pokud je vykoupeno takovou mírou zkázy, že už doma zkrátka není koho chránit?

Abychom si tuto realitu uvědomili, nemusíme už dnes vůbec myslet na jadernou katastrofu. Bohatě stačí podívat se na nedalekou Ukrajinu. Opakované ničivé údery na tamní elektrárny a teplárenské sítě uvrhly rozsáhlé obydlené oblasti do zimy a temnoty. Dopady tvrdě pocítily nemocnice, školy i obyčejné rodiny stovky kilometrů od fronty. A přestože civilní infrastruktura utrpěla mimořádné škody, ukrajinský stát jako celek nepřestal fungovat a pokračuje také v obraně. Vedle vojáků se o to zasloužilo obrovské nasazení unavených energetiků opravujících poškozené sítě, práce lékařů a úsilí samospráv udržet v chodu elementární základy života.

K tomu, aby se miliony obyvatel propadly do existenční krize, nemusí moderní stát rovnou přijít o hlavní město. Dokonale postačí rozsáhlý a vytrvalý výpadek elektrického proudu. Může ochromit fungování vodovodů, narušit komunikaci, vyřadit platební terminály a zastavit vlaky. Narušené energetické žíly státu pak představují obrovský problém, který žádná tanková divize sama nevyřeší.

Také Česká republika proto musí mít své plány nastavené nejen směrem k odstrašení, ale také k udržení stability ve zdravotnictví, energetice a základních občanských službách. Není to žádná alternativa k nákupu zbraní nebo členství v Alianci. Je to naprostá nutnost k tomu, aby naše společnost po jakémkoliv větším úderu neztratila dech.

Díky odtajněným dokumentům dnes poměrně přesně víme, jak uvažovaly vojenské štáby uprostřed šedesátých let. U proměnlivých hrozeb jednadvacátého století však podobný luxus jistoty jednoznačně chybí.

Když generální tajemník NATO Mark Rutte v červnu 2025 varoval, že by Moskva mohla během několika let obnovit schopnosti potřebné k útoku proti některému členskému státu Aliance, začalo to ve společnosti rezonovat. Podobná hodnocení se pak v debatách rychle proměnila ve fatalistické předpovědi oznamující začátek války pro rok 2029 nebo 2030. Získat vojenskou schopnost útok provést ale zdaleka neznamená automatické politické rozhodnutí celou mašinerii skutečně spustit.

Pozornost bychom měli věnovat také velmi konkrétním varováním evropských zpravodajců. Týkají se totiž operací, jež nemusí přerůst do otevřené války, ale přesto dokážou způsobit značné škody.

Na nebezpečí těchto podvratných akcí důrazně upozornil 5. října Martin Jäger, šéf německé rozvědky BND. Podle zveřejněného zpravodajského hodnocení varoval před rostoucí agresivitou Ruska vůči evropskému prostoru – a to od kybernetických průniků až po sabotáže a incidenty s drony. Německé tajné služby sice nepovažují rozsáhlý ruský útok proti NATO za bezprostředně pravděpodobný, upozorňují však na možnost omezených násilných incidentů, které by mohly dále stupňovat celkové napětí.

Vzápětí zveřejnila další varování i dánská bezpečnostní služba PET s informací o sabotážních aktivitách, které se podle jejích zjištění stále více zaměřují na evropské zbrojovky a podniky podílející se na pomoci Ukrajině.

Tento vývoj popsala i dánská analytička Josefine Christensenová. Zatímco na jaře zachytávali specialisté spíše přípravy podobných operací, počátkem léta podle ní přibylo pokusů o jejich skutečné provedení.

Mimořádně zajímavý je přitom způsob, jakým tyto akce reálně vznikají. Podle zjištění dánských služeb často nestojí na konci řetězce profesionální agent, ale civilista naverbovaný prostřednictvím sociálních sítí. V praxi tak může konkrétní sabotáž provádět někdo, kdo vlastně vůbec netuší, pro koho pracuje.

Zjišťování pravdy a vyvození důsledků je v takovém nepřehledném prostředí noční můrou. Hořící hala, zničený stožár vysokého napětí nebo dron kroužící nad vojenskou základnou s sebou nesou punc nejistoty. Bez přesvědčivých důkazů nemůžete s jistotou vinit Kreml, byť Moskva podobná nařčení odmítá.

Tento mlhavý původ přitom představuje jednu z hlavních výhod hybridních operací. Odpovědná místa musí neustále balancovat na tenkém ledě, zda čelí běžnému vandalismu, operaci cizí rozvědky, nebo sofistikovanému sondování vlastních slabin.

A právě v tom tkví jeden z podstatných rozdílů proti minulosti. Zatímco pánové na štábech v roce 1964 předem do detailu rýsovali postup armád na osm dní dopředu, dnešní bezpečnostní krize na nás může dopadnout ve formě izolovaného incidentu, u něhož zpočátku nikdo nepochopí jeho skutečný význam.

Univerzální návod na to, kam se na mapě Evropy ukrýt, kdyby se začala trhat na kusy, zkrátka neexistuje. Vše by se v reálném čase odvíjelo od podoby útoku, jeho geografického přesahu, toho, zda by jezdily vlaky, a na jak dlouho by vydržely zásoby.

Samozřejmě se nabízí úvaha, že vzdálenější kouty na okraji kontinentu, jako jsou Portugalsko, Španělsko či oblíbené Kanárské ostrovy, by mohly být před pozemními boji ve střední Evropě lépe chráněny. Jenže bez pravidelného zásobování potravinami a léky a bez fungující dopravy by se zejména ostrovní pobyt mohl rychle proměnit v nepříjemnou izolaci. Plánování preventivního přesunu do jiné země se proto řídí úplně jinými pravidly než překotná reakce na útok, který už probíhá.

Tahle pravidla jsou pak mimořádně důležitá ve chvíli, kdy nastane jaderný výbuch. Pokud by k němu skutečně došlo, doporučuje Státní úřad pro jadernou bezpečnost co nejrychleji vyhledat úkryt v pevné budově, ideálně ve sklepě nebo v jejích vnitřních prostorách. Pokud se nad vámi nebortí stropy, nehrozí požár a úřady nevydají jiné pokyny, je zpravidla vhodné zůstat na chráněném místě prvních dvanáct až čtyřiadvacet hodin.

Bezhlavé naskakování do aut ve snaze o rychlý útěk do neznáma může za takových okolností představovat vážné nebezpečí. Zejména pokud nejsou známy bezpečné trasy a oblasti zasažené radioaktivním spadem. Klíčem k přežití tu totiž nemusí být snaha ujet od problému co nejdál, ale dodržovat odborné instrukce a vyčkat na pokyny k bezpečnému přesunu.

Z mnohem praktičtějšího úhlu pohledu dává velký smysl projekt Ministerstva vnitra zvaný 72 hodin. Ten učí občany, jak si doma zajistit zásoby pitné vody, trvanlivých potravin, potřebných léků i funkčního rádia na baterie. Není v tom cítit ani špetka paranoie. Význam takové krizové přípravy se totiž neskrývá jen v obavách z války, ale v možnosti zvládnout také rozsáhlou zimní kalamitu nebo několikadenní blackout.

Odolnost vyspělé země a pocit bezpečí u jejích občanů se zkrátka neztotožňuje jen s počtem generálů a vojenské techniky. Je to i jistota, že si stát poradí ve chvílích, kdy vypnou světla, a že se nezlomí nemocnice ani zásobování obyvatelstva.

I když onen sovětský válečný plán z října 1964 sám o sobě nepředstavuje politický verdikt nad existencí Československa, ukazuje zřetelně něco jiného. Vojenské velení bylo připraveno uskutečnit rozsáhlou ofenzivu za použití jaderných zbraní, přestože případný konflikt mohl znamenat katastrofální následky pro území a obyvatelstvo vlastního spojence.

Publicista Přemysl Strážný tak připomněl vážné riziko, které nám z takového podřízení hrozilo. Reakce pod jeho textem zároveň ukázaly, jak hluboko je v české společnosti zakořeněná nedůvěra vůči velmocenským slibům. S tehdejším postavením Československa pod sovětským vedením ovšem nelze dnešní členství v NATO jednoduše poměřovat. To však ještě neznamená, že bychom se měli vzdát vlastní odpovědnosti za obranu země.

Myšlenka někdejších vojenských reformátorů, že je hloupost řešit vítěznou bojovou strategii bez ohledu na to, zda má naše společnost po vítězství vůbec jak a kde existovat, je nadčasová. I dnes pro nás platí, že chránit pouhý geometrický obrys hranic státu postrádá smysl, pokud nedokážeme udržet jeho lidské jádro.

Počítat zásoby munice lze donekonečna. Opravdové zoufalství však může přijít až na konci bitvy – v momentě, kdy si vítěz uvědomí, že za splnění všech vojenských cílů zaplatila jeho vlastní země cenu, kterou nikdy nedokáže nahradit.