Článek
V první polovině šedesátých let počítaly sovětské válečné plány pro případ konfliktu s NATO s rozsáhlým nasazením jaderných zbraní. Československá armáda v nich dostala mimořádně nebezpečný úkol. Měla sehrát roli beranidla: v prvních hodinách útoku Varšavské smlouvy vyrazit na západ, oslabit jednotky NATO a tím připravit cestu pro divize z druhého sledu.
Pro Československo však měly tyto plány jeden zásadní problém. Počítaly s tím, že jeho armáda utrpí obrovské ztráty. Její velení přitom nemělo prakticky žádnou možnost rozhodovat o strategii, která mohla ohrozit samotnou existenci celé země.
Celý front na vlastní náklady
Podle plánů Varšavské smlouvy – které do posledního detailu diktovala Moskva – měla Československá lidová armáda v případě války vytvořit vlastní front. V sovětské vojenské terminologii šlo o rozsáhlé uskupení několika armád, které mělo operovat pod sovětským velením. Pro relativně malou zemi to znamenalo mimořádnou vojenskou i hospodářskou zátěž.
Válečným náčelníkem štábu tohoto frontu měl být generálporučík Václav Vitanovský. Jako jeden z nejlepších armádních stratégů upozorňoval na tvrdou realitu: Československá lidová armáda neměla dostatek lidí ani techniky, aby dokázala splnit úkoly přidělené jednotkám, které měly vyrazit do útoku jako první.
O sovětských plánech začal mluvit velmi kriticky. Otevřeně konstatoval, že Sovětský svaz z Československa „ždímá nemožné“ a sleduje výhradně své vlastní velmocenské zájmy. Odpověď Moskvy byla nekompromisní: nepohodlný generál dostal na konci roku 1966 nálepku revizionisty a musel z funkce odejít.
Armáda, která vysávala stát
Jak toto ždímání vypadalo v praxi? V roce 1965 spolkla armáda celých 8 % státního rozpočtu. Masivní investice do děl, tanků a munice představovaly značnou zátěž pro československé hospodářství.
Paradoxně však peníze chyběly i na zabezpečení samotných vojáků. U většiny jednotek panovaly nedůstojné podmínky. Řadový voják nebyl vnímán jako obránce vlasti, ale jako anonymní spotřební materiál. V kasárnách se po něm žádala slepá poslušnost a plnění nesplnitelných norem v atmosféře všudypřítomného donášení.
Československo se postupně měnilo v gigantická kasárna. K 1. září 1966 sloužilo v Československé lidové armádě přesně 221 950 mužů, tedy 1,6 % veškerého obyvatelstva. Takto početná armáda odčerpávala značné množství pracovních sil z civilního hospodářství.
Komunistický režim tak na úkor potřeb vlastních občanů podřizoval značnou část hospodářských možností země sovětským vojenským požadavkům.
Tanky T-55 patřily k symbolům vojenské síly Varšavské smlouvy. Československo je nejen používalo, ale také vyrábělo – a významná část produkce směřovala do zahraničí.
Mrazivá matematika generála
Na jaře 1968 se odvážil veřejně zpochybnit sovětskou vojenskou strategii také generálmajor Bohumil Špaček. V květnu otiskl odborný časopis Vojenská mysljeho studii nazvanou K vojenské doktríně státu. Špaček mezi povinné ideologické fráze o věčném bratrství a vítězství socialismu vložil tvrdá čísla.
Použil přitom jednoduchou matematiku: Varšavská smlouva zabírala obrovské území přesahující 23 milionů kilometrů čtverečních a čítala zhruba 330 milionů lidí. Na Československo přitom připadalo pouhých 14 milionů obyvatel a sotva šest tisícin celkové rozlohy paktu. Problémem nebyla jen jeho velikost, ale i mimořádně nevýhodná geografická poloha. Československo tvořilo úzký, protáhlý celek bez větší strategické hloubky a jeho západní část přímo sousedila se členem NATO – Spolkovou republikou Německo.
Generál otevřeně obvinil sovětskou válečnou strategii, že malou hloubku našeho teritoria a husté osídlení naprosto bezohledně ignoruje a vidí svět pouze optikou počtu tankových divizí. Konečný Špačkův verdikt byl zdrcující: v nukleární válce nemohlo Československo zvítězit. Jaderná odveta NATO by pro obyvatele naší země znamenala boj o holé přežití. A i kdyby Sovětský svaz celý Západ smetl a „zvítězil“, my bychom byli stejně zničeni.
Zákon o obraně státu
Generál Špaček nezůstal pouze u analýzy chování Sovětského svazu, ale přišel i s radikálním řešením: o přípravě na válku už nesměly rozhodovat pouze armádní špičky a sovětští poradci. Navrhl proto přijmout závazný zákon o obraně státu. Ten měl být zárukou, že hlavním úkolem československé armády bude chránit vlastní zemi a její obyvatele, nikoliv sloužit velmocenským zájmům Moskvy.
Na generálovy úvahy navázali experti z Vojenské politické akademie v Praze. Začátkem června 1968 odeslali vedení státu dokument nazvaný Memorandum 68, ve kterém otevřeně odmítli roli poslušného vazala a požadovali samostatnou československou vojenskou doktrínu.
Konec nadějí
Jakým strašákem byly pro Moskvu reformní myšlenky československých důstojníků, ukázala noc na 21. srpna 1968. Když okupační vojska vtrhla do Prahy, mezi jejich první cíle překvapivě patřila také budova Vojenské politické akademie. Požadavky na větší samostatnost československé armády totiž představovaly pro sovětské vojenské plány vážnou komplikaci.
Během nastupující normalizace byla většina reformně smýšlejících důstojníků z armády bez milosti vyhozena. S nimi skončil i pokus vytvořit vojenskou doktrínu, která by na první místo stavěla přežití Československa, nikoliv strategické zájmy Moskvy.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
POLNAR Stanislav - PROKOP Bronislav: Reforma československého vojenského myšlení a rok 1968. In: Vojenské rozhledy 2020, Vol. XXIX. (LXI.), s. 86-102.
POLNAR Stanislav – PROKOP Bronislav: „MEMORANDUM 68“ v kontextu československého strategického myšlení 60. let. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, roč. 33, 2019, č. 2, s. 129-145.
RAŠEK, Antonín: Vojenské memorandum 1968 (Proč Sověti neobsadili nejdříve Ministerstvo národní obrany, ale VPA KG). Vojenské rozhledy. 2008, 17 (4), 176‑179.
ŠPAČEK Bohumil: K vojenské doktríně státu. In: Vojenská mysl 5/1968, vol. XVIII., s. 3-10.
