Článek
Jeho vlastní osud přitom nabízel drama nepoměrně hlubší než mnohé scénáře, v nichž během kariéry účinkoval. Jako malý chlapec přišel kvůli komunistickému režimu na dlouhé roky o matku. Když pak v závěru života ztratil milovanou manželku, s níž strávil téměř šest desetiletí, otevřeně přiznával, jak těžko hledá sílu žít dál.
Zatímco někteří herci si publikum získávají okázalostí, Jiřímu Štěpničkovi stačila jediná věta, aby ovládl prostor. Působil přirozenou autoritou, v níž se snoubila noblesa s chlapskou zdrženlivostí. Dokázal být přísným otcem, neústupným důstojníkem, váženým lékařem i postavou, jejíž motivace zůstávaly dlouho zastřeny tajemstvím. A když promluvil mimo jeviště, filmoví příznivci v jeho hlase okamžitě rozpoznávali českého Harrisona Forda.
Tento hlas dnes dopoledne, v neděli 11. října, definitivně utichl. Úmrtí devětasedmdesátiletého umělce potvrdilo Národní divadlo, s jehož první scénou spojil více než padesát let profesního života. Do domova pro seniory v pražských Stodůlkách, kde strávil poslední chvíle, byl přeložen z nemocnice. Smutnou zprávu divadlu oznámila jeho dcera Judita.
„Odešel kamarád a vynikající herec, jehož osud je obrazem pohnutých moderních dějin. Uměl být šťastný v divadle a velmi si vážil své rodiny. Budeme na něj vzpomínat s hlubokou úctou,“ uvedl generální ředitel Národního divadla Jan Burian.
Burianova slova přesně vystihují podstatu věci. Štěpničkův profil nelze skládat pouze z výčtu rolí, ocenění a divadelních úspěchů. Významnou část jeho osudu určovaly události, které jako dítě nemohl jakkoliv ovlivnit. A když mu život v dospělosti dopřál dlouhá desetiletí rodinného štěstí, přišla v závěru ztráta, na niž se podle vlastních slov nedokázal připravit.
Matku mu nevzala nemoc ani válka. Rozhodla politická moc
Jiří Štěpnička se narodil v roce 1947 v Londýně. Jeho matkou byla Jiřina Štěpničková, jedna z nejzářivějších hvězd předválečného filmu, otcem akademický malíř Jan Samec. Chlapec vyrůstal v prostředí protkaném uměním, divadlem a literaturou.
Poválečné Československo se však rychle proměňovalo v totalitní stát, v němž o lidských životech rozhodovala stranická zlovůle. Po únoru 1948 nepředstavovalo ani slavné jméno záruku bezpečí. Jiřina Štěpničková čelila profesní izolaci i sílícímu tlaku, až se v roce 1951 rozhodla k odchodu do emigrace. S sebou brala i čtyřletého syna.
Netušila však, že se stává obětí brutální provokace Státní bezpečnosti. Falešná nabídka pomoci skončila v říjnu 1951 zatčením na hranicích. Malý Jiří tehdy nemohl rozumět politickým souvislostem ani chápavě pojmout, proč se výprava s matkou mění v událost, která poznamená celé jeho dětství. Ze dne na den ztratil mateřskou náruč i jistotu domova.
Patnáct let vězení a kolegové, kteří žádali nejvyšší trest
Jiřinu Štěpničkovou čekal vykonstruovaný proces. V prosinci 1952 ji komunistická justice odsoudila k patnácti letům odnětí svobody. Temnou skvrnou na tomto případu zůstává i selhání části tehdejší umělecké obce. Mezi těmi, kdo pro hercovu matku žádali nejpřísnější trest, byli i někteří její divadelní kolegové. Naštěstí se našli i ti, kteří projevili odvahu a žádali o milost – například režisér Martin Frič nebo herci Jaroslav Marvan a Ladislav Pešek.
Byl to mrazivý obraz doby, v níž se kolegiální solidarita a lidská slušnost lámaly pod tlakem strachu a ideologie.
Jiřina Štěpničková strávila za mřížemi pardubické věznice téměř devět let. Její syn vyrůstal bez nejbližšího člověka. Po krátkém pobytu v ústavu převzal výchovu otec. Zatímco ostatní děti prožívaly školní léta v běžném rodinném kruhu, Jiří vídal matku výhradně při úsporných vězeňských návštěvách.
Ve třinácti letech se musel s vlastní matkou učit znovu žít
Když byla Jiřina Štěpničková v roce 1960 podmínečně propuštěna, z jejího syna už nebyl chlapec, kterého vedla k hranicím, ale dospívající mladík s vlastními návyky a odtažitostí. V rozhovoru z roku 2020 vzpomínal, jak složitě k sobě po letech hledali cestu. Začínali od znova ve velmi skromných podmínkách, v bytě o dvou místnostech bez tekoucí vody a topení.
Právě zde se vyjevuje rozměr perzekuce, který v dějepisných přehledech často zapadá. Režim sice mohl člověka propustit na svobodu, nemohl mu však vrátit ukradená léta ani přerušené vazby. Jiřina Štěpničková přišla o vrcholy své kariéry, její syn o dětství po boku matky. Oba se museli učit žít s vědomím, že se sobě během dlouhého odloučení odcizili.
Je pozoruhodné, že si Jiří Štěpnička pro svůj život zvolil právě herectví. Měl dost důvodů se tomuto prostředí vyhýbat, vždyť na vlastní rodině poznal, jak vrtkavá a krutá dokáže být přízeň veřejnosti i kolegů. Přesto se rozhodl pokračovat v matčiných stopách.
Z chlapce poznamenaného perzekucí vyrostla divadelní osobnost
Po absolvování pražské DAMU v roce 1969 začínal v Hradci Králové, kde zaujal v úlohách Oidipa či Cyrana z Bergeracu. Po krátkém působení v Brně, kde ztvárnil mimo jiné Romea, přišel v roce 1975 do pražského Národního divadla.
První scéně zůstal věrný více než půl století. Na jejích prknech vytvořil téměř stovku rolí. Hrál v shakespearovském repertoáru, české klasice i moderních dramatech. Nezapomenutelný byl jeho Shylock v Kupci benátském, Vávra v Maryše, Lord Hastings v Richardovi III. nebo Leoš Janáček v Listech důvěrných.
Jeho herecká síla nečerpala pouze ze znělého hlasu či fyzické dominance. Dokázal vystihnout vnitřní rozporuplnost svých postav. Autoritativním mužům propůjčoval rozpolcenost a nejistotu, u záporných charakterů se nebál odkrývat jejich charisma a pokřivenou logiku. Sám s oblibou říkal, že v záporných postavách si herci mohou vybrat cokoliv, protože nepostrádají esprit.
Vrcholem jeho divadelní dráhy se stala Cena Thálie za rok 2010 za mimořádný výkon v inscenaci Blackbird. V komorním dramatu o vztahu dospělého muže a nezletilé dívky stál výkon plně na jeho psychologické přesnosti a schopnosti udržet nepřetržité napětí.
Hlas, který zdomácněl v českých obývácích
Vedle jeviště se Jiří Štěpnička nesmazatelně zapsal do televizní a filmové paměti. Diváci si ho pamatují jako podplukovníka Mareše ze seriálu Chlapci a chlapi, Ludvíka ze Synů a dcer Jakuba skláře nebo Radka Krásu z Vyprávěj. Často oblékal i lékařský plášť v populárních seriálech Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů či Modrý kód.
Mimořádnou kapitolu představovala jeho práce v dabingu. Harrison Ford, Michael Douglas, Mel Gibson nebo Gérard Depardieu – těm vším vtiskl české vyjadřování. Štěpničkův projev vynikal kultivovaností, pevností a přirozenou civilností. Za dabing Mela Gibsona ve snímku Po čem ženy touží získal v roce 2002 Cenu Františka Filipovského, v roce 2023 pak převzal ocenění za dlouhodobé mistrovství v oboru.
Pro jedny tak zůstává klíčovým představitelem dramatických úloh Národního divadla, pro jiné výraznou tváří z televizní obrazovky. A pro mnohé bude jeho hlas navždy spojen s postavou Indiany Jonese.
Jana: Životní ukotvení po boku jediné ženy
Jestliže dětství Jiřího Štěpničky poznamenala nucená absence matky, v dospělosti získal pevné zázemí v manželství s paní Janou. Jejich svazek trval 57 let a vychovali v něm syna Jakuba a dceru Juditu. Přestože patřil k známým osobnostem, soukromí si přísně chránil a o rodině hovořil spíše výjimečně.
O to větší váhu měla slova, která pronesl po manželčině odchodu v roce 2022. Vzpomínal, jak si zpočátku nepadli do oka, ale z dětské náklonnosti postupně vyrostl vztah na celý život. Partnerské krize si odbyli na samém počátku a pak už je pojilo jen hluboké porozumění.
Po téměř šesti desetiletích však přišlo dělení, na něž se člověk nedokáže připravit. Zůstala po ní prázdnota, s níž se vyrovnával jen stěží, byť otevřeně přiznával, že přes veškerou bolest chuť do života neztrácí.
Profesionalita za všech okolností
Koncem roku 2022 zaujal veřejnost incident u Národního divadla. Po pádu v blízkosti projíždějící tramvaje utrpěl vážná zranění v obličeji, přesto odmítl zrušit plánované představení. Diváci byli před začátkem upozorněni na jeho stav, načež Štěpnička odehrál tříhodinový výkon a sklidil vestoje bouřlivý potlesk.
Následně se svěřil, že byl myšlenkami jinde květnatě kvůli čerstvé ztrátě manželky. Tato epizoda ilustrovala nejen jeho osobní smutek, ale i absolutní oddanost divadelnímu řemeslu. Nechtěl zklamat své publikum ani kolegy.
Smysl pro civilní radosti a setkání s nejmladší generací
Život Jiřího Štěpničky však nebyl jen řetězcem dramatických událostí. Vyznačoval se nadhledem, smyslem pro humor a zájmem o gastronomii. V roce 2012 přijal pozvání do pořadu VIP Prostřeno!, kde s osobitým vtipem předvedl svou celoživotní zálibu v úpravě čínských pokrmů. Protože si přál uchovat soukromí domova, vařil v čínském bistru, kde připravil tradiční kung pao či vepřové Šuei Ču Žou.
S láskou vzpomínal i na poctivou českou kuchyni a vývar, který kdysi v brněnském divadle připravoval tamní jevištní mistr – polévku, jež se táhla celou noc tak pomalu, že v ní proběhla sotva jedna bublina za minutu. I v těchto vzpomínkách se odrážela jeho lidská přirozenost.
Jeho umělecká dráha se neuzavřela ani ve vysokém věku. Mimořádným pozdním úspěchem se stala úloha v krátkometrážním snímku Krajan, který získal zlatou medaili na studentských Oscarech. Příběh z konce roku 1944 zkoumá složité vztahy mezi Čechy a Němci. Setkání zkušeného herce s mladými filmaři ukázalo, že jeho cit pro psychologické drama neztratil nic ze své přesnosti.
Život plný zkoušek i velkého umění
Příběh Jiřího Štěpničky nese hluboké poselství. V dětství mu matku vzala zlovůle totalitního režimu, v stáří se musel vyrovnat s přirozeným, leč bolestným odchodem milované ženy. Obě události se nesou v odlišném duchu, přesto tvoří rámec jednoho nevšedního osudu.
Mezi těmito milníky však stojí padesát let tvůrčí práce, vybudovaná rodina a úcta několika generací diváků. Jeho talent překonal politické změny i proměny estetiky. Zůstávají po něm desítky dramatických úloh, stovky hodin dabingových nahrávek a vzpomínka na herce, který spojoval noblesu s opravdovostí. Jiří Štěpnička odešel, jeho stopa v české kultuře však zůstává trvalá.
