Článek
Ačkoli schválená a prezidentem podepsaná legislativní úprava s účinností od roku 2027 otevírá dveře pro osvobození nepeněžních příspěvků na sociální péči od daní i odvodů, její reálný dopad v praxi může vytvořit na trhu práce propastný rozdíl. Mezi nově zvýhodněná plnění mají patřit například osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, odlehčovací služba nebo denní stacionář. Na jedné straně stojí zaměstnavatelé, kteří svým lidem na péči o seniory či handicapované příbuzné skutečně vyčlení nové peníze.
Pokud firma začne přispívat například pětitisícovou částkou měsíčně, od roku 2027 půjde při splnění zákonných podmínek o plnohodnotnou daňově zvýhodněnou podporu. Pro takového zaměstnance jde o hmatatelnou úlevu, kdy každá koruna od firmy může dorazit přímo k pečovatelské službě.
Jenže česká zaměstnanecká realita má i svou druhou, nesrovnatelně běžnější tvář. Průzkum Ministerstva práce a sociálních věcí o pečujících osobách ukázal, že zkušenost s déle trvající péčí má 40 procent dospělých; z těch, kteří v posledních pěti letech pečovali, 76 procent uvedlo, že péče trvala déle než rok a zabrala nejméně 20 hodin týdně.
MPSV Český trh přitom dlouhodobě spoléhá především na klasické volnočasové benefity a Cafeterie, jejichž daňové postavení dnes upravuje zákon o daních z příjmů a metodika Finanční správy. Dá se proto očekávat, že část zaměstnavatelů novou možnost jednoduše přidá mezi položky, za které lze již existující benefitní rozpočet utratit.
Vlastní zdraví na oltář sociálního systému
Pojmenujme tento mechanismus v jeho plné nahotě. Zaměstnanecké benefity nevznikly jako sociální dávka. Měly jasný účel: dát pracujícímu člověku možnost regenerace. Masáž, cvičení, víkendový pobyt nebo sportovní aktivity měly kompenzovat vysoké pracovní tempo, předcházet vyhoření a udržitelným způsobem zajišťovat vyšší výkon v zaměstnání. Ostatně sama Finanční správa mezi typické zaměstnanecké benefity řadí například Multisport karty, Cafeterie, péči o zdraví či rekreaci.
Nyní před nás běžní zaměstnavatelé mohou postavit zvláštní volbo-nevolbu. Můžete se vzdát vlastní fyzické i psychické obnovy a své skromné drobné z Cafeterie nasypat do sociální péče o rodiče. Místo abyste po náročném týdnu načerpali sílu do další práce, zaplatíte si pár hodin pečovatelky, abyste do té práce vůbec mohl odejít. Vaše zdraví a osobní volno se tak stávají platidlem za to, že systém dlouhodobé péče nedokáže ve všech případech převzít zátěž, kterou dnes nesou rodiny.
Sedm stovek? Výsměch v přímém přenosu
Otevřeme kalkulačku a podívejme se na čísla. Prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách stanovuje u denního stacionáře při úhradě sjednané podle doby poskytování služby maximálně 145 korun za hodinu a dalších 135 korun za oběd. Stejné částky potvrzuje i metodický přehled Ministerstva práce a sociálních věcí platný od roku 2026. Běžný osmihodinový pracovní den v takovém zařízení tak může vyjít až na 1 295 korun.
Modelový měsíční příspěvek v hodnotě 750 korun nepokryje ani jeden jediný pracovní den ve stacionáři. Ani jeden. A přesto může HR oddělení na kariérních stránkách s pompou vyprávět o tom, jak nově podporuje pečující zaměstnance. Pokud firma nepřidá nové peníze, nabízí pouze iluzi pomoci a staré rozpočty zabalené do nového pozlátka.
Náborová magie a tiché vítězství firem
Položka „příspěvek na péči o blízké“ vypadá v pracovním inzerátu mimořádně reprezentativně. Zní to nesrovnatelně lépe než pravdivé konstatování, že v Cafeterii zůstala stejná částka jako loni, jen si za ni nově můžete koupit pár hodin odlehčovací služby na úkor vlastního pohybu a zdraví.
Až vám zaměstnavatel začne tento benefit prezentovat jako převratný důkaz své lidskosti, položte vedení jednu přímočarou otázku: Kolik nových peněz jste mi na péči o rodiče doopravdy přidali? Pokud odpověď zní ani korunu, nevytvořili žádnou novou výhodu. Pouze přehodili výdaje z vaší zdravotní prevence na péči o seniora.
Druhá směna bez nároku na odpočinek
Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že s péčí o blízkou osobu v rozsahu nejméně 20 hodin týdně má v posledních pěti letech zkušenost každý pátý plnoletý člověk v České republice. Dvacet hodin týdně představuje regulérní poloviční úvazek po práci. Bez nároku na mzdu, bez dovolené, bez přesčasových příplatků.
Neformální pečující zajišťují podle kvalifikovaných odhadů zveřejněných MPSV 70 až 90 procent veškeré dlouhodobé sociální a zdravotní péče v zemi. Český systém tedy z velké části nestojí na profesionálních službách, ale na rodinách, které se vracejí ze svého zaměstnání domů k další náročné směně.
Data MPSV navíc ukazují, jak rychle se vysoká intenzita péče propisuje do schopnosti člověka vůbec odpočívat. Ve skupině silně přetížených pečujících 42 procent téměř neodpočívá; celkově výzkum konstatuje, že téměř neodpočívá přibližně třetina neformálních pečujících.
Pokud tito lidé obětují i ten skromný příspěvek na sport či relaxaci, aby zaplatili zanedbatelnou část nákladů na stacionář, přicházejí o poslední zbytky vlastních sil. Vzniká absurdní kruh. Obětujete vlastní zdraví, abyste zaplatili několik hodin péče, abyste mohli jít pracovat. Kdy budete regenerovat? Příští fiskální rok?
Kdo komu vlastně dává benefit?
Pojmenujme tento obchod bez příkras. Tam, kde zaměstnavatel vyčlení nových X tisíc korun měsíčně, vzniká reálná pomoc a smysluplné partnerství. Pokud však zaměstnanec pouze získá další možnost, za co utratit už existující benefitní rozpočet, žádné nové peníze do rodinné péče nevstupují. Zaměstnavatel může získat atraktivnější benefitní nabídku, zatímco pečující člověk jen přesune omezené prostředky z jedné životní potřeby do druhé.
Jediný, kdo v takové rovnici platí celou účtenku, je pečující potomek – svým zdravím, časem i vlastními benefity. Dokud firmy nevyčlení reálné nové peníze nad rámec dosavadních rozpočtů, nejedná se o žádný sociální pokrok.
Bude to jen další nablýskané tlačítko v aplikaci, které z pracujících lidí vytáhne i ty zbývající kapky energie.
