Tvrdá výchova, týrání dětí nebo jen skvěle vymyšlený byznys? Českem hoří kauza Koktových

Ornella a její manžel Josef předvedli národu situaci, kterou mnozí vnímají jako citelný zásah do dětské nevinnosti. To, co se snaží prezentovat jako svéráznou „výchovu“, působí v očích veřejnosti spíše jako kontroverzní marketing, kde se i velmi vypjaté momenty v přítomnosti malých dětí stávají materiálem pro zvyšování dosahu. Zdá se, že soukromí definitivně ustoupilo ceně za prodej vlastního svědomí a dětství těch nejzranitelnějších bylo položeno na oltář digitální popularity.

Kauza rodiny Koktových, která v těchto dnech hýbe českým internetem, není bohužel jen izolovaným incidentem jednoho vulgárního výstupu. Je to znepokojivá sonda do světa, kde se hranice mezi soukromím a prodejním artiklem nebezpečně stírá. Poté, co se nahrávka nekontrolovaného řevu na děti dostala na veřejnost, otevřela se diskuse o diagnóze současného showbyznysu. Ten už často neprahne po talentu, ale po emocích v jejich nejsyrovější a mnohdy nejodpudivější podobě.

Jak upozornil sociolog médií Jan Jirák, v digitálním prostředí se „začínají ztrácet hranice mezi tím, co je soukromé a co je veřejné“. Právě v tom je kauza Koktových tak výmluvná. Rodinná scéna, která by dříve zůstala za dveřmi domácnosti, se během chvíle mění ve veřejný obsah, komentovaný, sdílený a rozebíraný tisíci lidí. Celebrity a influenceři se navíc ocitají v prostředí, kde algoritmy odměňují silné emoce, konflikt a šok. Kdo chce zůstat vidět, bývá tlačen k tomu, aby ze soukromí udělal další díl veřejné show. Kdyby se za králičí bobky rozdával dosah a sponzorské smlouvy, část internetových exhibicionistů by už možná hledala vhodné nasvícení.

Zneužívání soukromých dramat pro zvýšení dosahu je nebezpečný precedens. Je čas se ptát, zda jako diváci chceme dál tleskat tomuto trendu, nebo zda dáme přednost respektu a slušnosti, které se některé celebrity v honbě za ziskem tak snadno vzdávají.

Podle adiktologa Adama Kulhánka z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN spadá pod digitální závislost vše, co se týká sociálních sítí, chytrých telefonů nebo počítačových her; problémem je mimo jiné rychlá odměna, kterou online prostředí nabízí. Právě u lidí, kteří ze svého soukromí dlouhodobě vyrábějí veřejný obsah, pak vzniká nebezpečný posun: život se přestává žít a začíná se inscenovat. Rodiče, kteří svůj domov proměnili v nekonečnou reality show, mohou postupně ztrácet cit pro hranici mezi skutečnou emocí a materiálem pro fanoušky. V kauze Koktových jsme viděli odvrácenou stranu této mince – moment, kdy kamera, ať už zapnutá záměrně či omylem, zachytila realitu, která neodpovídá naleštěnému Instagramu.

Reakce devětatřicetileté Veroniky Arichtevy, která se proti videu ostře ohradila, je v podstatě střetem dvou světů. Světa, který se snaží udržet si alespoň zbytky dekorace a odpovědnosti, a světa, který pro kliky a sledovanost obětuje i důstojnost svých nejbližších. „Raději budu moralizovat než normalizovat,“ prohlásila Arichteva, čímž udeřila na hřebíček marketingového hyenismu.

Odborníci pro toto chování mají termín: sharenting (spojení slov share – sdílet a parenting – rodičovství). Podle studií realizovaných v rámci projektu E-Bezpečí na Univerzitě Palackého v Olomouci vystavují celebrity své děti obrovskému riziku. Digitální stopa, kterou Ornella Koktová svým dětem vytváří, je nesmazatelná.

Když se k tomu přidá agresivní verbální projev Josefa Kokty, z rodinného marketingu se stává toxické prostředí. Neurolog Martin Jan Stránský ve svém textu o vlivu digitálních technologií na děti upozorňuje, že „digitální technologie mění nejen mysl, ale i struktury mozku“ a že sebevědomí dětí je v online světě mnohem více založeno na jejich internetových profilech a „lajcích“ než na dovednostech v reálném životě. V případě dětí známých rodičů je tato otázka ještě citlivější: pokud se jejich soukromí, chyby, slzy nebo vypjaté rodinné okamžiky stávají veřejným obsahem, dítě přestává být chráněnou osobou a mění se v kompars v show svých rodičů.

Zatímco Ornella Koktová bagatelizuje chování svého manžela jako „jednorázový výlev“ a samu sebe stylizuje do role „šelmy“, odborná veřejnost a devětatřicetiletá Veronika Arichteva varují před devastujícími následky. Arichteva vmetla Koktovým do tváře mrazivé svědectví:

„Ano, bohužel jsem viděla i veřejně dostupné video, kdy je to v této rodině běžný výchovný nástroj. Kdy tahle matka mlátí malé dítě ležící na zemi. Je to odporné! A slovní a psychické útoky jsou úplně to stejné,“ vyjádřila se herečka médiím.

Tento citát přesně trefuje závěry moderní psychologie. Psychologové a pedagogové se shodují, že psychické násilí ve formě vulgárního řevu a ponižování má na vývoj dítěte srovnatelné dopady jako fyzické bití.

Profesor Radek Ptáček, jeden z nejvýraznějších českých odborníků na dětskou psychologii, dlouhodobě upozorňoval, že fyzické tresty ve výchově nejsou účinným nástrojem, ale osobním selháním rodiče; podle ČT24 zdůrazňoval, že děti při nich zažívají především stres, ponížení a bolest. Moderní vývojová psychologie zároveň popisuje, že dlouhodobý nebo opakovaný stres v dětství může nadměrně aktivovat stresové systémy organismu a narušovat zdravý vývoj mozku. Harvard Center on the Developing Child tento typ zátěže označuje jako toxický stres a upozorňuje, že může ovlivnit vývoj mozkové architektury i dalších tělesných systémů. Dítě přitom rodiče vnímá jako základní zdroj bezpečí. Pokud tento „přístav“ začne nekontrolovaně řvát sprostá slova, o nichž v kauze Koktových mluvila Veronika Arichteva, základní důvěra se otřásá. A pokud je dítě navíc podle jejích slov svědkem toho, že matka „mlátí malé dítě ležící na zemi“, dostává lekci, že síla a ponížení mohou být běžným způsobem řešení konfliktu.

Česká republika se přitom od 1. ledna 2026 konečně připojila k vyspělým zemím světa, když do občanského zákoníku zanesla nepřípustnost fyzických trestů a ponižujícího zacházení. Veronika Arichteva na tomto právním i morálním základě trvá: „Takové chování není normální ani v pořádku. Nemůže být přehlíženo.“

Zatímco generace našich rodičů často argumentuje stylem „taky jsem dostal a jsem v pořádku“, neurovědec Martin Jan Stránský upozorňuje, že tento postoj je pouze popřením prožitého traumatu. To, co Koktovi prezentují jako „výchovu“, je z pohledu vědy i nového zákona patologické jednání, které dítě poškozuje na celý život.

Historik a kulturní teoretik Vlastimil Vondruška ve svých esejích sice často připomíná, že lidstvo vždy toužilo po „chlebu a hrách“. Rozdíl je v tom, že zatímco v římském Koloseu bojovali otroci, v roce 2026 sledujeme v přímém přenosu destrukci rodinných hodnot v rámci placených partnerství. Marketing celebrit dnes připomíná rituální sebepoškozování – čím více se influencer „odkope“, tím více lajků získá od publika, které prahne po dalším skandálu.

Na „marketingové zneužívání dětí“ je legislativa zatím krátká. Etický kodex reklamy sice zakazuje využívání dětí k nekalým obchodním praktikám, ale sociální sítě jsou šedou zónou. Kauza Koktových ukazuje, že pokud selže morální integrita rodiče, zbývá už jen veřejný lynč – nebo lhostejnost.

Zneužívání soukromých dramat pro zvýšení dosahu je nebezpečný precedens. Pokud budeme normalizovat, že je v pořádku „nedopatřením“ zveřejnit video s agresivním výpadem vůči dětem, abychom o pár hodin později prodávali doplňky stravy nebo slevové kódy, stáváme se spoluviníky. Jak trefně poznamenali někteří psychologové, tento typ marketingu není o svobodě projevu, ale o totální absenci soudnosti.

Cesta k úspěchu v roce 2026 vede přes obnažení až na kost. Je však otázkou, zda sláva získaná skrze slzy vlastních dětí a vulgarity manžela stojí za to. Ornella Koktová se může cítit jako „šelma“, ale ve skutečnosti je jen dalším kolečkem v soukolí, které semele vše lidské ve prospěch algoritmu. Je čas se ptát, zda jako diváci chceme dál tleskat tomuto trendu v přímém přenosu, nebo zda dáme přednost respektu a slušnosti, které se celebrity v honbě za penězi tak snadno vzdávají.