Pro prezidenta zákony neplatí? Lež o Pavlově krvi odhalila, kam až sahá česká politická nenávist

Místo toho, aby se celospolečenská pozornost alespoň na moment zaměřila na zásadní deficit v transfuzních stanicích, stala se z přítomnosti Petra Pavla na odběrovém křesle jen další zápalná šňůra v digitálním prostoru. Prezident daroval krev v době, kdy českému zdravotnictví chybějí desetitisíce dobrovolných dárců. Namísto celospolečenské debaty o tom, jak tento stav změnit, se však po síti začala lavinovitě šířit domněnka, že pro hlavu státu byla ohnuta systémová pravidla. Nebyla. Příběh prezidentské krve je přesto mimořádně fascinující – slouží totiž jako dokonalá sociologická sonda do společnosti, která rezignovala na primární vyhodnocování činu a nahradila jej apriorním posuzováním jeho aktéra.

Z hlediska věcné podstaty byste jen stěží hledali méně třaskavé téma. Nešlo o prezidentské veto, kontroverzní nominaci ústavního soudce ani o siločáry zahraniční politiky. Přesto stačilo několik hodin, aby digitální aréna vygenerovala exemplární ukázku české politické zákopové války.

„Normální smrtelník může darovat krev jen do věku 45 let,“ začalo se s absolutní suverenitou šířit po sociální síti X. Dovětek, že pro prezidentskou krev platí privilegovaný režim, už nebylo těžké číst jako obvinění z prvotřídní protekce. Veškerá tato konstrukce však narazila na drobný detail, na němž by měla stát jakákoli poctivá kritika: hranice 45 let pro darování plné krve je pouhý narativní výmysl a čistá fabulace.

Petr Pavel žádnou věkovou hranici nepřekročil, nikdo kvůli němu nepřepisoval vyhlášku a lékaři nemuseli při pohledu na prezidentskou občanku předstírat chronickou slepotu.

Česká vyhláška o lidské krvi stanovuje základní věkové rozpětí dárců na 18 až 65 let. U člověka, který přichází k prvnímu odběru až po šedesátce, je vyžadován souhlas lékaře zařízení transfuzní služby. A dokonce ani pětašedesáté narozeniny nepředstavují právně neprůstřelnou zeď – člověk může výjimečně darovat i později, opět po odborném posouzení lékařem.

Ústav hematologie a krevní transfuze uvádí pro běžné darování plné krve stejné základní parametry: věk 18 až 65 let, přičemž prvodárci jsou přijímáni do 60 let. Pavel, narozený 1. listopadu 1961, měl při červnovém odběru 64 let. Nejenže tedy nebyl nějakou bizarní výjimkou ze systému. Nacházel se na jeho horním, ale stále zcela regulérním a legitimním okraji.

Sám ostatně při odběru 10. června věcně upozornil, že je to pro něj vzhledem k věku patrně naposledy. „Pro mě je to naposledy, protože s ohledem na věk budu diskvalifikován,“ řekl při otevření rekonstruovaného pavilonu ÚHKT.

Na tomto místě mohla celá přestřelka zhasnout. Někdo napsal nesprávnou informaci, údaj byl ověřen a chyba opravena. Jenomže v politicky polarizované společnosti se přesně toto často neděje. Chybný údaj totiž může být psychologicky daleko atraktivnější než fakta, pokud dokonale zapadá do příběhu, kterému už člověk předem věří. A příběh v tomto případě zněl jasně: mocní mají privilegia, prezident patří k elitám, ergo pro něj musela platit jiná pravidla.

Na celé aféře je fascinující ještě jeden hluboký paradox. Zatímco část veřejnosti řešila údajně příliš starého dárce, skutečný problém českého zdravotnictví je přesně opačný: dárců je málo a jejich populace neúprosně stárne.

Podle údajů Českého červeného kříže zveřejněných v červnu 2026 daruje v českých nemocničních transfuzních zařízeních krev či její složky každoročně přibližně 220 tisíc lidí. Odborníci přitom doporučují, aby byl celkový počet dárců nejméně 300 tisíc. Ročně přibývá méně než 30 tisíc prvodárců, což podle ČČK nestačí k nahrazování lidí, kteří ze systému odcházejí kvůli věku nebo zdravotnímu stavu.

Nejde přitom o nějakou okrajovou službu. Podle údajů Svazu zdravotních pojišťoven potřebuje každý rok transfuzi přibližně každý desátý hospitalizovaný pacient a během života ji potřebuje zhruba každý třetí člověk. Krev a transfuzní přípravky jsou nezastupitelné při operacích, závažných úrazech, porodnických komplikacích, léčbě onkologických pacientů i nemocí krvetvorby.

Standardní odběr plné krve představuje přibližně 450 mililitrů. Z jediného odběru navíc odborníci dokážou připravit několik různých transfuzních přípravků – například koncentrát červených krvinek, krevních destiček a plazmu. ÚHKT uvádí, že z jednoho odběru plné krve mohou vzniknout tři až čtyři transfuzní přípravky.

Z čistě společenského hlediska je tedy příběh prostý: známá osobnost svým jednáním upozorní na deficit dárců a sama udělá to, k čemu vyzývá ostatní. Přesto část publika nediskutuje o dárcovství, ale hledá způsob, jak čin převést na důkaz pokrytectví.

Politologové pro podobný jev používají pojem afektivní polarizace. Nejde při ní primárně o to, že se dvě skupiny neshodnou na výši daní, důchodové reformě nebo zahraniční politice. Jde o něco osobnějšího: členové jednoho politického tábora začnou druhý tábor vnímat negativně jako skupinu lidí, jimž jsou ochotni automaticky připisovat horší úmysly.

Výzkum provedený v českém prostředí ukazuje, že politické sympatie a antipatie skutečně dokážou přetékat daleko za hranice volební místnosti. Rozdílné stranické preference ovlivňovaly ochotu lidí spolu komunikovat a projevovaly se také v mezilidské důvěře. Nejde tedy jen o spor nad programem politické strany; stranická identita může začít ovlivňovat i to, jak posuzujeme člověka na druhé straně.

Nejde o psychiatrickou diagnózu společnosti ani jednotlivých kritiků. Je přesnější mluvit o dysfunkčním mechanismu politického uvažování, při němž se hodnocení člověka stane natolik pevné, že samotný čin už jen obtížně mění názor na jeho autora. Názor na autora naopak předem spoluurčuje výklad činu.

Prezident daruje krev? PR kampaň. Pomůže zraněnému člověku? Divadlo pro kamery. Navštíví zahraniční vojáky? Militarismus. Nechá se vyfotografovat na dovolené? Laciná sebeprezentace.

A kdyby neudělal nic, lze jej kritizovat za pasivitu. Takový mechanismus je prakticky samoudržovací, protože každá nová informace může být interpretována způsobem, který původní odpor zachová.

Na Petru Pavlovi je tento rozkol vidět i v číslech. Výzkum STEM z února 2026 zjistil, že prezidentovi důvěřovalo 57 procent dospělé populace. Celkové číslo však zakrývá obrovské příkopy. Mezi voliči SPOLU mu důvěřovalo 96 procent lidí, mezi voliči STAN 95 procent a mezi voliči Pirátů se Zelenými 97 procent. U voličů ANO už to bylo pouze 25 procent, u Motoristů 33 procent a mezi voliči SPD jen 16 procent.

To je propast. Pokud dvě skupiny hodnotí stejného člověka s rozdílem desítek procentních bodů ještě předtím, než otevřou konkrétní zprávu, není překvapivé, že stejnou fotografii prezidenta s jehlou v ruce mohou číst zcela rozdílně. Pro jednoho představuje solidaritu, pro druhého marketing. Pro jednoho příklad, pro druhého důkaz privilegia.

A nejde jen o efektní sociologickou teorii. Výzkum publikovaný v časopise American Political Science Review pracoval s více než 2300 americkými uživateli Twitteru a analyzoval jejich chování při sdílení politického obsahu. Autoři zjistili, že lidé s nejsilnější nevraživostí vůči politickým protivníkům byli zároveň nejvíce nakloněni sdílení nepravdivých politických zpráv a selektivnímu šíření obsahu, který mohl druhý tábor poškodit.

To samozřejmě neznamená, že každý Pavlův kritik šíří nepravdy nebo že politická antipatie automaticky ruší schopnost rozlišovat fakta. Ukazuje to však mechanismus, který stojí za pozornost: čím silněji vnímáme politiku jako střet „našich“ a „cizích“, tím snáze se informace může stát nikoli předmětem ověřování, ale municí.

Bylo by samozřejmě chybné vytvořit představu, že Petr Pavel stojí mimo legitimní kritiku. Jeho minulost před rokem 1989, členství v KSČ, vojenská kariéra v tehdejším režimu, jeho postoje k zahraniční politice nebo způsob, jakým využívá veřejnou autoritu, jsou zcela legitimní politická témata. Demokracie potřebuje, aby se o nich vedly ostré spory.

Rozdíl je ale zásadní: kritika založená na doložitelných skutečnostech není totéž jako hledání provinění za každou cenu. Tvrdit, že Pavel neměl darovat krev, protože nesouhlasíme s jeho politickými postoji, je názor. Tvrdit, že kvůli němu lékaři porušili zákonné limity, když veřejně dostupná vyhláška říká opak, je nepravdivé faktické tvrzení.

Do debaty o tom, zda směl čtyřiašedesátiletý Pavel natáhnout ruku k odběru, vstupuje ještě jeden rozměr jeho životopisu. V lednu 1993 vedl v bývalé Jugoslávii jednotku, která se podílela na záchraně více než padesáti francouzských vojáků ze základny Karin. Šlo o operaci ve válečných podmínkách, nikoli o později vytvořenou součást prezidentského marketingu.

Je přitom fér nepřepisovat tuto událost do legendy o osamělém hrdinovi. Byla to týmová vojenská operace, na níž se podíleli další čeští vojáci. Pavel ji však vedl a jeho role je historicky doložená. Mezi jeho vojenskými a státními vyznamenáními figuruje francouzský Válečný kříž za zahraniční operace i česká Medaile Za hrdinství.

A historie si v roce 2026 připravila drobnou reprízu v podstatně méně dramatickém prostředí. Když prezidentská kolona projížděla Jeseníky, narazila na zraněného paraglidistu. Kolona zastavila, lékař prezidentského týmu začal zraněnému pomáhat a Pavel se s dalšími členy výpravy do pomoci osobně zapojil. Sám zraněný následně popisoval mimo jiné to, že mu prezident hledal ztracenou čočku z brýlí.

Není nutné z hledání čočky vyrábět další státní vyznamenání. Podstatnější je jiný detail: u Pavla lze v různých etapách jeho života pozorovat motiv osobního zapojení a služby. Darování krve do něj zapadá podstatně přirozeněji než konstrukce o zvláštním právu pro prezidentské žíly.

Ani spojení prezidentského úřadu s dárcovstvím není Pavlův marketingový vynález. Tradici přijímání a oceňování dobrovolných dárců krve na Pražském hradě zavedl už Václav Havel. Hrad tuto tradici výslovně připomněl i při setkání Petra a Evy Pavlových s dobrovolnými dárci v roce 2024.

Je to pěkná ukázka proměny prezidentského symbolu v českých dějinách. Havel stavěl svou autoritu výrazně na občanské společnosti, lidských právech a morálním rozměru politiky. Václav Klaus reprezentoval jiný typ prezidentství, s důrazem na individualismus, ekonomickou transformaci, národní suverenitu a intelektuální polemiku. Miloš Zeman z prezidentské funkce vytvořil výrazně konfliktnější politickou tribunu a otevřeně pracoval s rozdělením společnosti na své příznivce a odpůrce. Pavel přinesl jiný archetyp: profesionálního vojáka a člověka, který svou prezidentskou roli často spojuje s osobní a fyzickou přítomností.

Tento jev navíc není problémem pouze jednoho muže. Podobný mechanismus bylo možné pozorovat i u Miloše Zemana: část společnosti jeho kroky automaticky interpretovala v nejhorším možném světle, zatímco část jeho nejvěrnějších příznivců byla naopak ochotna tolerovat výroky či jednání, které by u politického soupeře hodnotila mnohem přísněji. V různé podobě se projekčním plátnem společenských sympatií a antipatií stávali Havel i Klaus.

To je ostatně jedna z nejméně pohodlných vlastností afektivní polarizace. Není výsadou „těch druhých“. Vlastní politický tábor má člověk sklon posuzovat shovívavěji, cizí přísněji. Demokratický problém nezačíná ve chvíli, kdy prezidenta nemáme rádi. Začíná ve chvíli, kdy se antipatie stane náhradou za dokazování.

Případ prezidentské krve je v tomto ohledu téměř laboratorně čistou ukázkou naší současnosti. Na začátku stojí čtyřiašedesátiletý muž, který podle platných pravidel krev darovat může, a zdravotnictví, které se dlouhodobě potýká s nedostatkem dárců. Na konci se část debaty netočí kolem nedostatku krve, ale kolem neexistující prezidentské výjimky.

Pokud jsme se dostali do bodu, kdy i darovanou krev posuzujeme nejprve podle politické příslušnosti jejího dárce a teprve potom podle skutečnosti, problém už neleží na transfuzních odděleních. Leží v tom, jak jsme se naučili přemýšlet o lidech na opačné straně barikády.

A na tento druh společenské anémie zatím žádná transfúze nestačí.