Článek
Český stát přichází s dalším ze svých pověstných nápadů, které na první pohled září neposkvrněnou ušlechtilostí. Lidem chce platit za to, že se uráčí dorazit na preventivní prohlídku. Zní to jako opatření, proti němuž se protestuje jen s těžkým srdcem, neboť kdo by mohl stát v opozici vůči samé podstatě zdravotní prevence? Jenže právě v této zdánlivé bezúhonnosti spočívá jak veškeré kouzlo, tak i hluboký strukturální problém celého záměru.
Českému zdravotnictví totiž v žádném případě nechybí líbivá odměna pro poslušného pacienta. Chronicky mu chybějí peníze, reálně dostupná péče a především odvaha otevřeně pojmenovat nepříjemnou pravdu, že dlouhodobě rizikový životní styl nemůže být do nekonečna psán na společný účet nás všech.
Politika roztomilých štěňat a posvátných zaklínadel
Ministerstvo pod vedením Adama Vojtěcha vytahuje ze šuplíku koncept, který nese veškeré rysy politicky vděčné, avšak v jádru prázdné novinky. Nikomu se nic viditelně nebere, odpovědným se velkoryse přislíbí finanční injekce a celý záměr se zabalí do posvátného slůvka prevence, proti němuž se ve veřejné debatě argumentuje asi tak snadno jako proti roztomilým štěňatům či čerstvému jarnímu vzduchu.
Jak popsal deník Seznam Zprávy, pojišťovny by měly lidem posílat někde mezi pětistovkou a patnácti stovkami, přesnou sumu si určí samy. Úřední motivaci prý podpírají tvrdá čísla ÚZIS z roku 2024. Podle nich k praktikovi na preventivní prohlídku dorazí jen 55,4 procenta dospělých, dvě pětiny žen vynechávají gynekologa a na screening rakoviny tlustého střeva a konečníku nedorazí sedm z deseti lidí.
Že je prevence správná a žádoucí věc, o tom není třeba polemizovat. Zde se nevede spor o to, zda má občan navštěvovat své lékaře. Samozřejmě že má. Zásadní otázka však zní, zda stát v systému, jehož napjaté financování sám přiznává, našel skutečně tu nejlepší odpověď v tom, že bude rozdělovat další veřejné prostředky za úkon, který je už dnes plně hrazen z veřejného pojištění.
Systém na hranici bankrotu rozdává dárky
Samo ministerstvo přitom nedávno natvrdo přiznalo, v jakých problémech se zdravotní pokladna potácí. Aby systém v roce 2027 vůbec fungoval, musí v něm stát někde vyškrábat 24 miliard korun. Peníze chybí už teď tak kriticky, že včasnou úhradu péče musela na poslední chvíli zachraňovat jen mimořádná finanční náplast ze státního rozpočtu – dluh, který se dříve či později bude muset vrátit. Zdravotnictví téměř mele z posledního a stát by měl třikrát obrátit každou korunu, než ji někomu jen tak vydá. Místo promyšlené reformy tu ale rezort přichází s laciným gestem, které obrovský strukturální průšvih jen přikrývá líbivým balicím papírem.
Tento nápad navíc vůbec neřeší, proč se člověk často celé měsíce nemůže dostat k zubaři, specialistovi nebo na magnetickou rezonanci. Neřeší, proč lidé s rodinnou zátěží platí tisíce ze svého, pokud chtějí vyšetření včas. A hlavně úplně ignoruje druhou stranu mince: co s těmi, kteří na zdraví nehledí, ignorují varování lékařů a účty za svůj bezohledný hazard pak beze studu přidají k tíži ostatním?
Matematika postavená na hlavu: Sedm miliard za samozřejmost
Podívejme se na čísla. Česká republika čítala podle dat Českého statistického úřadu k 31. březnu 2026 přibližně 10,896 milionu obyvatel. Pokud pro modelový výpočet přijmeme předpoklad, že na maximální patnáctisetkorunovou odměnu dosáhne 45 procent populace, jde zhruba o 4,9 milionu lidí. Při částce 1500 korun na osobu se modelově dostáváme k částce přibližně 7,35 miliardy korun.
To již nejsou žádné drobné za vzornou docházku. Je to suma, která se nebezpečně blíží celé třetině vládou avizovaného posílení zdravotního systému pro rok 2027. Především je to však logika postavená zcela na hlavu. Systém, kterému zoufale chybějí miliardy na základní péči, má vydávat další obrovské prostředky na odměňování chování, které má být přirozenou a samozřejmou součástí osobní odpovědnosti vůči vlastnímu životu.
Správná otázka proto v dnešní debatě nemá znít, kolik peněz vyplatíme lidem za to, že se uráčí přijít na preventivní prohlídku. Správná otázka zní, kolik peněz má do společného měšce přivést ten, kdo své zdraví dlouhodobě a systematicky ničí, odmítá nabízenou ruku a vytváří opakované obrovské náklady, jež následně nesou všichni ostatní.
Solidarita jako ideologický fetiš
České veřejné zdravotní pojištění se v současnosti ptá výhradně na výši příjmu, nikoli na míru osobního rizika. Zaměstnavatel odvádí za zaměstnance pojistné ve výši 13,5 procenta z vyměřovacího základu. V roce 2026 činí minimální mzda 22 400 korun a minimální pojistné u zaměstnanců podléhajících tomuto základu dosahuje 3024 korun měsíčně. Člověk s hrubou mzdou 60 tisíc korun pak do systému odvádí společně se svým zaměstnavatelem 8100 korun měsíčně.
Právě zde leží samotné jádro celého paradoxu. Člověk, který nekouří, nepije, věnuje se pohybu, poctivě obchází preventivní prohlídky a dbá na rozumnou životosprávu, odvede do systému výrazně více než občan s nižším příjmem, který kouří, nadmíru pije, kontrolám se vyhýbá a jakoukoli změnu životního stylu kategoricky odmítá. Ano, přesně takto je koncipována sociální solidarita. Jenže solidarita by neměla sloužit jako magická formule, jíž se automaticky umlčí jakákoli racionální debata o osobní odpovědnosti.
Pravá solidarita má chránit děti, seniory, onkologické pacienty, lidi s vrozenými chorobami, genetickou zátěží, těžkým úrazem či diagnózou, za niž nenesou sebemenší vinu. Nemá se však proměnit v nekonečnou dotační politiku vědomého osobního hazardu.
A tak se ptám: proč takový člověk – hazardér – neplatí naopak dvojnásobné povinné zdravotní pojištění? Protože by vládu, která by to nastavila, nikdo nevolil? Protože je politicky líbivější někomu rozdávat než někomu férově říct, že jeho dlouhodobě rizikové chování má mít také finanční následek? Jenže systém, v němž odpovědní platí, čekají a často si ještě připlácejí, zatímco vědomý hazard dál běží na společný účet, je nanejvýš neudržitelný.
Přesně si pamatuji moment, kdy mě tato myšlenka napadla poprvé. Bylo to na dovolené, při pohledu na pána s výraznou nadváhou, který se každému kolemjdoucímu chlubil, že má za sebou tři bypassy, a přitom denně vykouří dvě až tři krabičky cigaret. Od rána do večera seděl nad sklenkou tvrdého alkoholu, jako by vlastní zdravotní stav nebyl varováním, ale jakousi kuriózní historkou k pobavení okolí. Právě tehdy mi došlo, jak absurdně je celý systém nastavený.
Národní mýtus o vzorné životosprávě
Kouření a neumírněná konzumace alkoholu přitom představují miliardové položky na veřejném účtu. Analytický projekt České priority ve svém modelu odhadl zdravotnické výdaje přímo přisuzované kouření za rok 2022 na 16,87 miliardy korun. V případě alkoholu odhadují Data o zdraví celkové celospolečenské náklady za rok 2021 na 43,4 miliardy korun, z čehož přímé náklady na zdravotní péči činily 7,61 miliardy.
Smutnou bilanci pak ukázalo i šetření Všeobecné zdravotní pojišťovny. Ta ve svém průzkumu z roku 2024 uvedla, že o zdravý životní styl se intenzivně zajímají jen tři z deseti Čechů. Zpráva OECD to potvrzuje tvrdými daty: 15,9 procenta denních kuřáků, roční spotřeba 11,2 litru čistého lihu na hlavu, 27 procent populace s nedostatečným pohybem a 19 procent obézních dospělých.
Závěr je neúprosný. Pokud za příkladný životní styl považujeme dodržování základních doporučení odborníků, pak takto v České republice nežije ani polovina populace.
Trest za poctivost?
Vyšší povinné zdravotní pojištění by se mělo vázat na prokazatelné, dlouhodobé a ověřitelné rizikové chování. Rozhodovat musí výhradně měřitelná fakta: aktivní kouření, škodlivé užívání alkoholu, drog, bojkot doporučené léčby závislostí a BMI v pásmu obezity (dle WHO BMI 30 a více, které prokazatelně zvyšuje riziko kardiovaskulárních, onkologických i metabolických chorob).
Pokud dotyčný systematicky odmítá nabízenou pomoc, bojkotuje plně hrazenou péči a vlastní zdravotní rizika vědomě prohlubuje, prostor pro jakýkoli alibismus končí. Zavedení vyšší rizikové sazby pro aktivní kuřáky, těžké alkoholiky či lidi s těžkou obezitou z nezdravého režimu není žádná surovost ani trest. Je to chladná, racionální logika.
Princip zůstává v jádru prostý: kdo dlouhodobě a dobrovolně šponuje pravděpodobnost astronomických nákladů na léčbu, musí do systému odvádět víc. Solidarita má chránit ty, které potkalo neštěstí či nemoc bez vlastní viny – nemá sloužit jako nekonečný deštník pro vědomé hazardéry spoléhající na to, že jejich neodpovědnost v budoucnu zalepí ti ostatní.
Terapie místo sankcí
Pojďme do praxe. Skupina zhruba 900 tisíc dospělých s jedním zásadním hříchem na kontě by při zvýšení odvodů ze tří na pět tisíc měsíčně zaplatila o dva tisíce navíc. To dělá zhruba 21,6 miliardy korun ročně do zdravotního rozpočtu.
Druhých 250 tisíc lidí, kteří na své zdraví rezignovali po všech stránkách a kombinují více rizik najednou, by při dvojnásobném minimálním pojistném (šest tisíc měsíčně) připlatilo další tři tisíce na osobu. Tím přiteče dalších devět miliard.
Dohromady získáváme částku přes třicet miliard korun. I když z toho citelnou část pohltí úřední aparát, dohled, odvykací programy, výživa, psychologové i schvalování zdravotních výjimek, pořád pracujeme s úplně jinou dimenzí peněz. Vojtěchův plán vytáhne ze zdravotnictví přes sedm miliard jen za to, že lidé zvednou zadek a dorazí do ordinace. Druhá cesta naopak přes třicet miliard přisype od těch, kteří systém reálně zatěžují. Jedna možnost peníze pálí, druhá je posílá přesně tam, kde hoří.
Celkové výdaje na zdravotní péči v Česku dosáhly podle Českého statistického úřadu v roce 2024 přibližně 697 miliard korun, z čehož zdravotní pojišťovny vydaly 514,2 miliardy a samotné domácnosti zaplatily ze svých kapes 94,5 miliardy korun. Je tedy zřejmé, že toto navýšení by se hmatatelně propsalo přesně tam, kde dnes pacienti naráží na bezohlednou nedostupnost péče.
Tyto prostředky by patrně směřovaly na zrychlení diagnostiky, na preventivní sono a další vyšetření pro lidi s rodinnou zátěží, na stomatologii v regionech, kde je sehnat smluvního lékaře téměř nadlidský úkol, či na gynekologickou péči bez ponižujících čekacích lhůt. Stejně tak na kapacitně přetížené screeningy, dětskou onkologii, rehabilitace, psychoterapii či adiktologii.
Odměnou za odpovědný život proto nemá být patnáct stovek poslaných na účet jako kapesné. Odměnou má být pevná jistota, že když člověk onemocní, nebude měsíce čekat na klíčové vyšetření, nebude obvolávat ordinace v roli poníženého prosebníka a nebude muset platit soukromé kliniky jen proto, že veřejná cesta je zablokovaná.
