Stát chce učitelům vrátit autoritu! K tomu jim možná přihodí iPhony za statisíce a spory o škrábance

Škola je jedním z posledních míst, kde po člověku ještě docela staromódně požadujeme, aby byl fyzicky i mentálně přítomen tam, kde právě je. A možná je dobře, že alespoň někde tento požadavek přežil. Dítě má na pětačtyřicet minut poslouchat, reagovat, pracovat s ostatními a připustit téměř kacířskou myšlenku, že svět se nezhroutí, když nebude současně přítomné ještě v pěti chatech a deseti aplikacích.

Paradox je, že právě tato staromódnost začíná být v digitálním světě docela moderní disciplínou. Sedět u jedné věci. Neodpovědět okamžitě. Nevytahovat telefon při každém zavibrování. Dokonce se chvíli nudit a přežít to bez algoritmické první pomoci.

Však škola má dítě mimo jiné učit, že jeho pozornost není veřejně přístupný zdroj, na který má kdykoli nárok rodič, spolužák, sociální síť nebo aplikace. A že společný prostor občas znamená upozadit vlastní okamžitou potřebu ve prospěch toho, co právě dělají ostatní.

Smartphone do tohoto uspořádání totiž nevnesl jen další učební pomůcku. Vnesl do něj paralelní realitu. Dítě dnes nenosí v kapse telefon. Nosí v ní rodiče, spolužáky, YouTube, TikTok, WhatsApp, hry, fotoaparát, školní systém, domácí úkoly, umělou inteligenci, mapu, hudbu a algoritmus, za jehož zdokonalováním stojí miliardový průmysl placený za jedinou věc: aby člověk neodtrhl oči.

A učitel? Ten dnes nesoutěží jen s nudou, pohledem z okna nebo spolužákem v poslední lavici. Soutěží s profesionálně konstruovaným strojem na pozornost.

Není proto překvapivé, že vlády začaly telefony ze škol vytlačovat. Pozoruhodná je spíš rychlost, s jakou se z toho stává globální vzdělávací doktrína. Podle březnového přehledu UNESCO mělo nějakou formu národního zákazu mobilních telefonů ve školách už 114 vzdělávacích systémů, tedy 58 procent zemí světa. V červnu 2023 to bylo jen 24 procent. Česko se zřejmě vydá stejným směrem.

Návrh Andreje Babiše a Roberta Plagy je stále ve Sněmovně. Podle aktuálního sněmovního tisku 232 jej poslanci předložili 18. června, vláda s ním následně vyslovila souhlas a k 1. září je jeho projednávání navrženo na schůzi začínající 8. září.

Od začátku letošního roku stojí školy na velmi jasném právním základě. Aktuální § 30 odst. 3 školského zákona říká, že školní nebo vnitřní řád může používání mobilních telefonů a jiných elektronických zařízení omezit či zakázat. Výjimkou je jejich používání v nezbytném rozsahu ze zdravotních důvodů. Přesné znění lze dohledat přímo v oficiální e‑Sbírce.

Ministerstvo školství k tomu 26. února vydalo rozsáhlou metodiku k nastavování pravidel používání mobilních telefonů ve školách. Ta nabízí různé režimy regulace a výslovně se snaží držet pohromadě dvě věci, které se v politické debatě pozoruhodně snadno rozcházejí: bezpečné a soustředěné prostředí a zároveň smysluplné vzdělávací používání digitálních technologií.

Současný stav tedy není právní divočina, v níž dítě během matematiky sleduje videa a učitel smí pouze významně pozvednout obočí. Připravovaná novela řeší něco jiného. Chce u vymezených skupin dětí obrátit dosavadní logiku. Dnes stát škole v zásadě říká: máte pravomoc, nastavte si pravidla podle vlastních podmínek. Nový zákon chce u mateřských a základních škol a odpovídajících ročníků dalších škol vytvořit opačné východisko: zákaz bude vyplývat přímo ze zákona a přípustné používání se bude pohybovat v rámci výjimek. Návrh přitom sahá i do školních družin, klubů či zařízení školního stravování.

Na první pohled legislativní nuance, ve skutečnosti zásadní změna vztahů. Protože za učitelem už nebude stát jen jeho ředitel a školní řád. Bude za ním stát zákon. A právě tady začíná skutečné téma. Ne u dopaminu, TikToku ani otázky, zda děti o přestávce dostatečně pobíhají po chodbě. Zákaz mobilů je totiž z velké části debatou o autoritě.

Český učitel má dnes poněkud barokní pracovní náplň. Má vzdělávat, individualizovat výuku, pracovat inkluzivně, rozpoznat šikanu, reagovat na psychické problémy, komunikovat s rodiči, vytvářet bezpečné prostředí, rozvíjet digitální kompetence, zabraňovat podvádění, řešit konflikty a pokud možno ještě stihnout probrat látku.

K tomu připočtěme část online života dětí, která se každé ráno přelije přes školní práh. Fotografie pořízená o přestávce může být odpoledne součástí kyberšikany. Hádka na chodbě dostane publikum celé třídy během několika sekund. Odpověď z umělé inteligence může přistát v testu rychleji, než učitel dopíše otázku na tabuli. To všechno má škola řešit.

Nejsem učitelka ani odbornice na vzdělávání. Jsem ale rodič a právě z této pozice mám v jedné věci poměrně jasno. Už dnes po učitelích chceme, aby vedle samotné výuky evidovali, zapisovali, vykazovali, komunikovali, vyhodnocovali a administrativně dokládali téměř všechno, co se kolem dítěte ve škole odehraje. Pedagog se tak čím dál častěji pohybuje na zvláštní hranici mezi učitelem, sociálním pracovníkem, mediátorem a správcem dokumentace. A teď k tomu přidejme ještě telefony?

Jsem zastáncem názoru, že pokud stát vytvoří systém, v němž budou učitelé zařízení přebírat, ukládat a následně vracet, velmi rychle se nabízí docela obyčejná otázka: co se stane při prvním sporu o telefon za třicet tisíc korun? Bude se evidovat jeho stav? Kdo zaznamená škrábanec na displeji? Kdo bude dokazovat, zda tam byl už ráno? A kdo ponese odpovědnost, když se telefon poškodí nebo ztratí?

Po učiteli v zájmu svého dítěte především chci, aby učil, dokázal ve třídě nastavit pravidla a měl dostatečnou autoritu k jejich prosazení. Nepotřebuji, aby se vedle toho postupně měnil v administrátora další agendy, kterou mu někdo v dobré víře přihodí na stůl.

Právě proto mi odpovědnost bez odpovídající autority připadá vlastně jako organizační podvod. Jestliže po škole chceme, aby nesla odpovědnost za prostředí, bezpečnost a chování dětí, musíme jí zároveň dovolit toto prostředí skutečně řídit. Ale posílit učitele přece nemůže znamenat, že mu k dosavadním povinnostem přibalíme ještě evidenci cizích telefonů.

Škola opravdu nemůže fungovat jako permanentní referendum třiceti rodin. Autorita samozřejmě není totéž co libovůle. Učitel nemá právo otevřít cizí telefon, pročítat komunikaci nebo kontrolovat fotografie jen proto, že stojí před tabulí. Má ale mít právo říci - teď telefon patří stranou. A tato věta musí něco znamenat.

Mohlo by se zdát, že učitelé a ředitelé budou nad plošným zákazem jásat. Jenže skutečné postoje jsou mnohem zajímavější než pohodlné rozdělení na technologické liberály a analogové zpátečníky.

Lednového průzkumu Asociace ředitelů základních škol se zúčastnilo 385 škol. Celoplošný zákaz podpořilo 38,7 procenta respondentů. Výrazně větších 56,9 procenta naopak považovalo za dostačující současnou právní úpravu, kdy si pravidla může nastavit každá škola samostatně. V komentářích se objevovala potřeba řešit vedle telefonů i sociální sítě a také připomínka, že ne všechno může zařídit škola a svou roli mají rodiče.

To není hlasování pro mobily. Je to hlasování pro autonomii školy. A ten rozdíl je podstatný. Člověk může být přesvědčen, že smartphone při vyučování představuje problém, a současně nepovažovat za dobrý nápad, aby stát stejným paragrafem řídil každou konkrétní situaci.

Právě tady se dostáváme k nejzajímavějšímu střetu celé novely. Učitel potřebuje autoritu. Jenže profesionální autorita spočívá také v možnosti rozhodnout podle situace. Pokud pedagog smí jednomu dítěti říci „schovej telefon“, druhému „vyfoťte si tabuli“ a třetímu „zavolej mamince, že dnes končíme později“, není to chaos.

To je profesionální úsudek. Stát může autoritu učitele podepřít. Může ji ale také udusit podrobností.

Dobrým příkladem je model ZŠ Kamenice, kterou navštěvují obě moje děti a který začíná platit právě od letošního 1. září. Škola telefon nevykresluje jako civilizační zlo. Ve svých pravidlech ho chápe jako nástroj komunikace, organizace školních povinností i vzdělávání, zároveň ale nastavuje režim, který má chránit soustředění, bezpečí, soukromí a osobní komunikaci mezi dětmi.

Na prvním stupni zůstává telefon v tašce nebo skříňce a dítě ho použije na pokyn pedagoga či s jeho souhlasem například v situaci, kdy potřebuje kontaktovat rodiče.

Na druhém stupni je režim volnější. Během vyučování zůstává zařízení uložené, o přestávkách ale mohou žáci využívat vyhrazené mobilní zóny. Tam lze řešit kontakt s rodiči, Školu Online, Teams nebo organizační záležitosti. Hry, sociální sítě, soukromé chatování mezi žáky či bezcílné sledování videí do tohoto režimu nepatří.

To je ve skutečnosti podstatně sofistikovanější pedagogický přístup než prosté „mobil ano, nebo ne“. Škola nezakazuje kus elektroniky, ale rozlišuje smysl jeho použití. A především jasně určuje, kdo o něm v daném prostředí rozhoduje. Pedagog.

Právě proto může být tento model současně argumentem pro silnou pravomoc školy i proti příliš rigidní regulaci shora.

Mobilní telefon navíc neproměnil pouze dětství. Proměnil rodičovství. Ještě poměrně nedávno rodič ráno dítě odevzdal škole a po několik hodin prostě nevěděl, kde přesně sedí, zda se změnil rozvrh a jestli právě míří z matematiky do tělocvičny.

Nikdo tomu neříkal zanedbání péče. Byl to technický stav civilizace. Dnes lze dítěti napsat během přestávky, sledovat jeho polohu, sdělit mu změnu plánu nebo se dozvědět o odpadlé hodině dříve než část učitelů. Z technologické možnosti se velmi rychle stala psychologická samozřejmost. „Co když mě bude potřebovat?“ To je legitimní rodičovská obava. Není to ale automaticky právo na soukromý komunikační tunel doprostřed vyučování.

Rodič samozřejmě zůstává rodičem i mezi osmou a druhou hodinou. Současně ale své dítě na několik hodin svěřuje instituci, která za něj přebírá odpovědnost a musí být schopna organizovat společný režim.

Školní řád nemůže obsahovat třicet osobních dodatků začínajících větou „maminka mi ale dovolila“. To už není individualizace. To je správní surrealismus.

Právě v detailech návrhu se ukazuje, proč nestačí mít správný záměr. Právník Michal Krajčírovič ve svém kritickém rozboru návrhu upozornil na několik míst, která podle něj mohou vést k nejasnostem či absurdním důsledkům. Je důležité dodat, že jde o jeho právní interpretaci předloženého paragrafového znění, nikoli o stanovisko ministerstva nebo autoritativní výklad soudu. Sám autor uvádí, že působí v advokacii, zaměřuje se na sporná řízení a přednáší právo na vysoké škole.

Jedním z problémů je šíře navrhované regulace. Není napsána jen jako zákaz telefonu během matematiky. Paragraf počítá také se školní družinou, klubem či zařízením školního stravování. A právě družina ukazuje, jak snadno se z politicky srozumitelného hesla může stát praktická otázka. Dítě čeká odpoledne ve škole. Rodič se zdrží v práci. Vychovatelka mu chce dovolit zavolat domů.

Současná pravidla některých škol s takovou situací samozřejmě počítají. Krajčírovič však upozorňuje, že při striktně jazykovém čtení návrhu není podobná provozní výjimka formulována tak samozřejmě, jak by člověk při běžném provozu školy čekal. Pravděpodobně by se to v praxi vyřešilo zdravým rozumem. Jenže dobrý zákon by neměl být závislý na tom, že ho každý den zachrání rozumná vychovatelka. Škola produkuje dost improvizace sama. Nemusíme jí ji dodávat z Parlamentu.

Ještě citlivější je zdravotní výjimka. Současný školský zákon ji obsahuje zcela výslovně. Školní nebo vnitřní řád může elektronická zařízení regulovat, nikoli však zakázat jejich nezbytné používání ze zdravotních důvodů.

Nový návrh rovněž se zdravotními důvody a speciálními vzdělávacími potřebami počítá. Právní kritika však upozorňuje na konstrukci jednotlivých odstavců. Výjimka je formulována ve vztahu k samotnému používání, zatímco další části návrhu samostatně pracují s povinností zařízení odložit nebo odevzdat. Krajčírovič proto namítá, že při čistě jazykovém výkladu není vztah zdravotní výjimky k těmto povinnostem formulován ideálně.

Ne, nepředpokládám, že české školy začnou diabetickým dětem odebírat telefon propojený se senzorem kontinuálního monitorování glukózy. To by byla laciná karikatura. Právní systém má k dispozici systematický a účelový výklad, ústavní principy i obyčejnou schopnost nevykládat normu absurdně.

Jenže to všechno je záchranná síť. Není to argument pro nejasně napsanou větu. Pokud lze pochybnost odstranit několika slovy, je poněkud zvláštní čekat, zda ji jednou odstraní soudce několika stránkami.

A pak je tu problém mimořádně přízemní. Peníze. Telefon není pastelka, kterou učitel položí na katedru a po hodině vrátí. Může stát třicet nebo čtyřicet tisíc korun. Obsahuje bankovní aplikace, fotografie, autentizační nástroje, digitální identitu a značnou část soukromého života svého vlastníka.

Ve chvíli, kdy škola zařízení přebírá, vstupuje do úplně jiné disciplíny. Kdo telefon převezme? Kde bude uložen? Kdo ví, v jakém stavu byl displej? Co když se po vrácení objeví škrábanec? Co když mají dvě děti stejný model? Co když se zařízení ztratí?

Najednou už nediskutujeme o dětské pozornosti. Diskutujeme o úschově majetku. Ostatně ani současná metodika MŠMT otázku ukládání nepřehlíží. Má pro ni samostatnou kapitolu a mezi tématy řeší způsoby ukládání i kázeňská opatření. Ministerstvo tedy samo pracuje s tím, že regulace telefonu nekončí větou „schovej ho“.

Na praktické důsledky odevzdávání zařízení velmi ostře upozorňuje také Krajčírovič. V jeho pojetí může při centralizovaném odkládání vzniknout faktický režim úschovy drahého cizího majetku.

A zde se paradoxně mohou setkat zastánci přísných pravidel s jejich kritiky. Učitel potřebuje, aby mohl požadovat odložení telefonu. Nepotřebuje dostat k třídnictví ještě vedlejší pracovní poměr ve skladu drahé spotřební elektroniky.

Zákon, jehož deklarovaným cílem je pedagogovi pomoci, by neměl skončit tím, že mu přidá evidenci vlasových prasklin na displejích.

Celou věc by ovšem bylo stejně snadné přehnat na opačnou stranu a z legislativních námitek vyvodit, že regulace telefonů ve škole nemá smysl. Má. Mobil dokáže odvádět pozornost. Sociální sítě, skupinové chaty nebo fotoaparát mohou komplikovat vztahy mezi žáky. Několik hodin bez nepřetržitého proudu notifikací může škole vytvořit klidnější prostředí.

Jenže věda zatím odmítá poskytnout politikům ten komfort, po kterém politika přirozeně touží: jednoduchou příčinu, jednoduchý zásah a jednoduchý výsledek.

Výzkumný tým IRTIS Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity analyzoval data z 21 zemí včetně České republiky. Jeho výzkumná zpráva o zákazech mobilů ve školách zjistila, že zákazy souvisejí s nižší mírou rozptylování žáků. Nevedou však přímočaře k lepším studijním výsledkům a v řadě zemí byly spojeny také s vyšší nekázní při výuce.

V českých datech se navíc plošný zákaz přímo nepojil s nižší zkušeností s kyberšikanou ani s nižšími projevy online závislosti. Výraznější souvislost s psychickou pohodou dětí měla aktivní rodičovská mediace – situace, kdy rodiče s dětmi o technologiích mluví, zajímají se o jejich online svět a pomáhají jim porozumět rizikům.

Přeloženo z jazyka výzkumných zpráv do jazyka běžného života - rodič, který se o digitální svět dítěte skutečně zajímá, může udělat více než cedule se zákazem na dveřích školy.

A tady se kruh uzavírá.

Škola může dítěti na šest hodin odpojit telefon.

Nemůže za rodinu vypěstovat jeho vztah k digitálnímu světu.

Zákaz je nástroj organizace prostředí.

Není to digitální výchova, psychoterapie ani univerzální očkování proti TikToku.

Podstatně hůře se pracuje s něčím tak abstraktním, jako je eroze pozornosti, rodičovská nejistota, problematický vztah k digitálnímu světu, společenská nedůvěra nebo autorita instituce. Ty se do školní skříňky nevejdou. A možná právě proto se tolik soustředíme na telefon.

Je hmatatelným zástupcem mnohem většího problému. Spor o mobil totiž není jen otázkou toho, co smí dělat dítě. Je to spor o to, kdo má právo nastavovat hranice. Rodič má nezastupitelnou roli ve výchově. Dítě má právo na soukromí, přiměřené zacházení a vzdělání. Stát má právo stanovit základní mantinely.

Ale ve chvíli, kdy se zavřou dveře třídy a třicet lidí má společně něco dělat, musí existovat také někdo, jehož rozumné rozhodnutí má větší váhu než okamžitá preference každého jednotlivce.

Tím člověkem je učitel. Ne proto, že by byl neomylný. Ale proto, že nese odpovědnost. A jestliže má mít odpovědnost za prostředí, bezpečnost, vzdělávání a vztahy třiceti dětí, nemůže být současně prosebníkem čekajícím, zda jeho pokyn někdo dobrovolně akceptuje.

Smysluplné omezení může učitelům výrazně pomoci. Může odstranit každodenní osobní spor o to, zda „paní učitelka zase něco vymyslela“, a nahradit ho předvídatelným institucionálním pravidlem.

Jenže zákon musí být napsán tak, aby autoritu pedagoga podpíral, nikoli nahrazoval.

Musí respektovat zdravotní výjimky bez právnického žonglování. Musí počítat s obyčejnými provozními situacemi. Musí ponechat škole a pedagogovi dost prostoru k rozumnému rozhodování. A pokud skutečně počítá s odevzdáváním zařízení, musí být promyšlené také to, co se s drahým cizím majetkem následně děje.

Jinak se může stát přesný opak toho, co zákon slibuje.

Učitel sice dostane silnější paragraf, ale současně může dostat na starost jeho výklad, výjimky, úschovu elektroniky, stížnosti rodičů a řešení situací, které zákonodárce nedokázal domyslet.

To není posílení autority. To je outsourcing legislativní nedbalosti do sborovny. A právě tady podle mě vede hranice mezi dobrým zákazem a špatným zákonem. Učitel nepotřebuje absolutní moc nad telefonem dítěte. Potřebuje něco mnohem méně dramatického a současně mnohem důležitějšího - aby v prostoru, za který odpovídá, jeho rozumné rozhodnutí skutečně něco znamenalo.

Škola není čekárna, ve které se po zazvonění na několik hodin shromáždí třicet soukromých světů. Je to instituce.

A instituce, která má vzdělávat, musí mít alespoň na několik hodin denně právo určit, čemu bude patřit pozornost.