Zákaz mobilů ve školách je plný chyb a obrovský průšvih

Napříč médii v České republice vychází články týkající se zákazu mobilních telefonů na základních školách, který vláda Andreje Babiše podpořila a jehož je přímo Andrej Babiš jedním z navrhovatelů.

Až komicky působí, že např. iDnes.cz přímo jako první článek na úvodní stránce zveřejnilo rozhovor se zakladatelkou jinak prakticky neznámé iniciativy Digibalanc, která se, jako neprávník, pouští do hodnocení právních otázek způsobem, kdy např. uvádí „Nechat rozhodování na škole je velmi problematické. Stačí totiž jediný rodič, který se vzepře proti zákazu a začne školám hrozit právníky a soudy.“

Bohužel paní Mlíčková Jelínková (respondentka rozhovoru výše) zjevně novelu zákona v paragrafovém znění (zde) patrně ani nečetla, a tak jí uniká, jak velký průšvih naopak vláda školám založila.

Návrh novely dosud neprošel legislativním procesem; vláda k němu 20. 7. 2026 pouze zaujala podporující stanovisko. Následující rozbor vychází z předloženého paragrafového znění.

Dle ust. § 29a odst. 1: (1) Děti v mateřské škole, přípravné třídě základní školy nebo přípravném stupni základní školy speciální, žáci v základní škole, na nižším stupni šestiletého nebo osmiletého gymnázia nebo v odpovídající části osmiletého vzdělávacího programu konzervatoře a tyto děti nebo žáci v zařízení školního stravování, školní družině nebo školním klubu nesmí při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb používat mobilní telefon nebo jiné elektronické komunikační zařízení (dále jen „mobilní telefon“)

(dále pro jednoduchost uvádím jen odstavce ustanovení § 29a a shodně jako výše označení „mobilní telefon“ užívám i pro „jiná elektronická komunikační zařízení“, případně jen „telefon“)

Tedy, jak patrno, nejde o to, aby děti nerušily při výuce používáním telefonů (na čemž by existovala patrně poměrně široká shoda i např. mezi opozicí), ale zákaz platí včetně např. školního klubu (což je dle ust. § 111 školského zákona zájmové vzdělávání - tedy dobrovolný kroužek) a ve školní družině. Jak vysvětlím dále, jde o zákaz poměrně široký a v konečných důsledcích naprosto šílený.

Neurčitý právní pojem „Jiné elektronické komunikační zařízení“ školský zákon nedefinuje, a pokud bychom se podívali na jeho definici jinam, např. do zákona o elektronických komunikacích (ust. § 2 odst. 2 písm. c)), byť nutno zdůraznit, že jde o vymezení pro účel toho zákona, pak je to i pasivní přijímač (třeba parabola či televize), podle judikatury pak třeba i traťový kabel, což nechám stranou.

Poměrně komplikovanou otázkou proto je, na jaká zařízení vůbec tato úprava dopadá (tedy, co vlastně je zakázané):

Mimochodem, např. Remarkable, který sám používám řadu let (a proto můžu hodnotit), je typicky zařízením, které by pro žáka chtěl kdekdo, kdyby nebyl poměrně drahý a vyzkoušel ho - a který je pro nežádoucí použití, před kterým má novela zákona chránit primárně, zcela nepoužitelný - nemá prohlížeč, nejde tam pustit žádné sociální sítě, videa (je to e-ink displej), chatovací nástroje, ale naopak umožňuje skvělou práci s dokumenty, děláním poznámek do nich, apod. Jenže - zákaz. Rušit jím nejde, žádné audio vstupy/výstupy nemá.

Zůstává proto otázka, jak konkrétně bude škola vůbec zjišťovat, které konkrétní zařízení je či není zakázané? Žák samozřejmě v žádném případě nemusí dávat zařízení k dispozici učiteli k jakémukoli „testování“ či „zkoumání“, s ničím takovým ani zákon nepočítá.

Velmi podstatnou otázkou je význam a výklad pojmu používat.

Používá žák mobilní telefon, pokud jej má s vypnutými zvuky v aktovce, ale fyzicky se jej nedotýká? Pokud ne, pak nepoužívá ani chytré hodinky, co má na ruce, pokud se jich nedotýká. Ale když na ně kuká? Pokud ano, budou muset nově žáci ukazovat, že telefon/tablet/něco jiného mají vypnutý?

Používá žák telefon v okamžiku, kdy jej sice vypne, ale zapomene nastavený budík, a jeho soudobý moderní telefon, který, přestože je vypnutý, jej spustí? Tady je odpověď jasná, musí ho manuálně (či hlasem) deaktivovat, tedy v tu chvíli ho používá zcela jistě. Když ho nechá vyzvánět, tak možná ne.

Jak rychle se jde dostat na šikmou plochu, že?

Setkal jsem se už i s komentáři, že „takto to může vykládat fakt jen nějaký právník“, jenže, oni to jsou právě právníci, kdo s problémy vzniklými z této špatné právní úpravy pracovat budou.

Navíc je tato úvaha zcela v rozporu jednak s obecnou legislativní praxí (laicky řečeno, musí být jasné, co zákon ukládá, aby bylo jasné, kdy je porušen), a i s koncepcí, kterou můžeme vidět v jiné právní úpravě. Na toto konkrétně se totiž můžeme podívat do zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to konkrétně jeho ust. § 7 odst. 1 písm. c):

(1) Řidič nesmí (c) při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

Lze mít u takové definice pochybnosti o tom, kdy konkrétně dojde k porušení této povinnosti, a tedy, kdy následuje sankce?

Na tuto zcela jasnou (a pro správný výklad nepochybně velmi podstatnou) otázku se odpověď jen tak nedozvíme, novela je zde totiž velmi nekonkrétní.

Zákaz totiž dopadá na „vzdělávání a s ním přímo související činnosti“ a „poskytování školských služeb“.

Jestli jsou přestávky „přímo související činnosti se vzděláváním“ či nikoli, je otázka a já bych se klonil k závěru, že ano. Podle odst. 2 písm. b) však lze „vzdělávací výjimku“ udělit jen „během vyučovací hodiny“.

I pokud tedy bude udělena „vzdělávací výjimka“ během vyučovací hodiny, a pedagog řekne „děcka, tak to doděláme“, musí k okamžiku skončení vyučovací hodiny (ust. § 26 odst. 1 školského zákona) okamžitě odložit telefony - neexistuje nikdo, kdo by mohl v takovém okamžiku jakoukoli výjimku udělit a žák vždy poruší zákon, pokud okamžitě nepřestane používat mobilní telefon (či jiné elektronické komunikační zařízení) - a to i kdyby šlo např. o tablety, které žákům pořídila sama škola.

Snad jen vsuvka, pokud si vzpomenete, jak učitelé říkávali, že „zvonění je signál pro učitele, ne žáky“ a „hodina končí, když řekne učitel“, tak tak to není, ani nikdy nebylo. Vyučovací hodina trvá 45 minut, její začátek je zřejmý (např. z rozvrhu), její konec je tak přesně daný (viz úst. § 26 odst. 1 školského zákona).

Neboť novela zákona kogentně (bez možnosti úpravy školním řádem) vymezuje výjimky v odst. 2 písm. b), c) jako „za účelem vzdělávání“, pak lze zapomenout na to, že by si např. děcka ještě někdy v počítačové učebně zahrály hru na počítači nebo jen tak brouzdaly po internetu, což bývá běžné a výslovně dovolené, pokud mají např. hotové zadané úkoly a mají čekat na ostatní.

Ani škola, ani pedagog nově nebude mít možnost jim to povolit, pokud tak učiní, jde o nicotný právní úkon, a žáci stejně porušují zákon (navíc k tomu navedeni pedagogem).

Dle odst. 2 písm. c) platí:

Zákaz podle odstavce 1 se nevztahuje na případy, kdy (c) mateřská škola, školní družina nebo školní klub umožní používání mobilního telefonu za účelem vzdělávání.

To znamená, že i ve školní družině (mateřské škole, školním klubu, ale předpokládám, že v praxi bude nejčastější právě případ školní družiny) může být povoleno používání mobilního telefonu výlučně za účelem vzdělávání.

Jde opět o kogentní ustanovení zákona, od kterého není možné se žádným způsobem odchýlit např. ve školním řádě (tedy škola nemůže rozšířit tuto výjimku).

Co to znamená v praxi? Že už nebudete vyzvedávat dítě ze školní družiny tím, že družina bude jen jako hlídání, než dítě vyzvednete, a zavoláte mu na mobil „jsem tu, čekám v autě“, jak to řada rodičů dělá, případně, že mu třeba zavoláte „promiň zlato, mám zpoždění, natáhlo se mi to v práci, nepřijedu pro tebe ve tři, jak jezdím, ale až ve čtyři“.

S dítětem nebudete mít žádnou legální možnost, jak se spojit cestou jeho telefonu.

Podle odst. 2 písm. a) platí:

(2) Zákaz podle odstavce 1 se nevztahuje na případy, kdy (a) dítě nebo žák používá mobilní telefon za účelem souvisejícím se zdravotními důvody nebo speciálními vzdělávacími potřebami

Zaměříme se hlavně na ty „účely související se zdravotními důvody“.

Zákon nestanovuje žádnou míru intenzity této souvislosti ani to, že by musela být (v případě „zdravotních důvodů“) jiná než subjektivní („jdu se zeptat chatgpt, proč je mi nějak blbě od žaludku“).

Pokud tedy žák prohlásí, že se na svoje Apple Watch dívá, protože se mu občas zdá, že má zrychlený tep, pak jen těžko bude možné tvrdit, že se na něj zákaz užívání zařízení vztahuje - stejně tak, pokud nepřizná, že píše mamce, že se dohodl, že půjde po škole se spolužákem na hřiště, ale odpoví, že píše mamce, protože ho nějak rozbolela hlava.

Tady mimochodem nezapomeňme, že jestli k něčemu učitel skutečně oprávněn rozhodně není, tak ke kontrole obsahu telefonu žáka (např. komunikace).

Pokud v dnešní společnosti se závislostmi obecně pracujeme jako s nemocemi, a tedy zdravotními problémy, je tím „zdravotním důvodem“ ve smyslu zákona i závislost na elektronických zařízeních a sociálních sítích?

Otázkou korigovanou toliko teleologií a zákazem absurdních důsledků pak je, zdali „zdravotní důvody“ (ne)zahrnují i preventivní zdravotní monitoring chytrými hodinkami a výjimka tak v zásadě není naplněna vždy (např. v případě chytrých hodinek s alespoň základní funkcí monitoringu životních funkcí).

Mimochodem, kdo ty „zdravotní důvody“ (jak jsme si řekli výše, jejich intenzita/závažnost není podstatná, neboť zákon ji nijak nevymezuje) bude posuzovat a jakou k tomu má odbornou kvalifikaci?

Bude to vedoucí klubu, družinářka, nebo učitel s aprobací čeština tělocvik? Tedy ten učitel, který nemohl asistovat dětem s výtěrem dutin při covidu a legálně nemůže dítěti ani dát lék z krabičky? A jak konkrétně to bude dělat? Kdo ponese odpovědnost za to, když je posoudí špatně?

Tady je nutné zdůraznit, že novela zde nepočítá s žádným prováděcím předpisem, tedy rozsah těchto důvodů či jejich konkrétní vymezení nelze jakkoli upřesnit např. nějakou vyhláškou či jiným předpisem. Jde o jakékoli „zdravotní důvody“ bez dalšího. To zdůrazňuji především proto, že Ministerstvo školství opakovaně vydává různá „stanoviska“, kterými se snaží poskytovat výklady zákona, které jsou mylně považovány za právní předpisy, kterými nejsou a které nemají žádný právní význam. Nadto jsou mnohdy v takové kvalitě, že některé části jsou přímo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí či přímo zákonem, např. pokud šlo o otázku užívání záznamových zařízení žáky.

Hříchem by bylo opomenout, že odst. 2 písm. a) ani odst. 3 nehovoří o tom, o čí zdravotní důvody či speciální vzdělávací potřeby má jít.

Sourozenec nebo spolužák je zcela objektivně nemocný a žák mu píše zprávu, jak mu je, nebo mu chce poslat vyfocený sešit, co právě dělají. Je to zdravotní důvod?

Ponechávám na lidském uvážení každého situaci, kdy žákovi v lavici chybí spolužák z důvodu nemoci, a on se rozhodne (nebo se s ním dohodne) po skončení hodiny jednoduše mu nafotit ze sešitu, co ten den dělali. Samozřejmě, může to udělat až doma (nebo na to taky zapomenout, protože každý, kdo má děti, ví, jak to s „to udělám doma“ funguje). Je zákaz takového jednání opravdu to, co jsme chtěli?

Zcela ohromující je pak bezmezná důvěra zákonodárce k rozhodnutí školy (potažmo ředitele, učitelů, družinářek, vedoucích školních klubů a dalších) a absence jakékoli možnosti obrany. Obranou zde myslím obranu zákonem předvídanou (a tedy s konkrétními právními důsledky), nikoli email zaslaný řediteli školy s výhradou k postupu konkrétního pracovníka.

To v konečném důsledku pravděpodobně povede k masivnímu nárůstu soudních sporů, jejichž předmětem bude obrana všech, kteří si sporná jednání škol nenechají líbit - a že jich bude. Tedy, naprosto opačně, než se domnívá paní Mlíčková Jelínková z iniciativy Digibalanc - ta své závěry ovšem dovozuje pouze ve vztahu ke školám a současným „zákazům telefonů“ ve školních řádech a zjevně je neopírá o obsah novely.

Než se dostanu k samotné podstatě problému, pro čtenáře zde upřesním jádro problému. Velmi zjednodušeně. Obecně je ve správním právu v naprosté většině případů pravidlem, že proti rozhodnutí je možno se bránit opravným prostředkem, který řeší opět (obvykle nadřízený) úřad. Nejjednodušší příklad jsou dopravní přestupky: úřad rozhodne o vině a trestu (třeba pokutě), účastník řízení nesouhlasí, odvolá se, a odvolání projedná nadřízený úřad. A rozhodne. A až když s tímto rozhodnutím účastník řízení nesouhlasí, podává ev. žalobu ke správnímu soudu.

Důvod, proč je systém postavený právě takto, je nabíledni: Naprostou většinu agendy vyřeší právě úřady, a k soudu jí dojde pouhý zlomek.

Zákonodárce však ono odevzdání telefonu nekoncipoval jako rozhodnutí, a proto nepočítá s žádnou možností jeho přezkumu (zejména těch dle odst. 5, tedy „povinnost na dobu omezení nebo zákazu používání mobilního telefonu odevzdat mobilní telefon, pokud dítě, žák nebo student poruší omezení nebo zákaz používání mobilního telefonu“).

Sice tedy není jasné, kdo bude tu otázku „účelu souvisejícího se zdravotními důvody“ posuzovat, ale je jasné, že prakticky nebude možné se proti tomu (třeba opravdu chybnému) posouzení snadno bránit nějakým odvoláním. Stejně tak nebude možné se snadno bránit proti povinnosti na dobu omezení odevzdat mobilní telefon podle odst. 5. 

Učitel tedy řekne „hrál sis s telefonem v hodině, odevzdej telefon“, žák řekne „ne, mě je blbě a napsal jsem mámě, jestli mě vyzvedne“ (nebo si ani nehrál, jen se učiteli zdálo, že telefon měl v ruce). Žák bude muset tuto povinnost splnit, aniž by měl možnost jakékoli obrany, když tento pokyn nebude považovat za správný.

Tím slovem „obrana“ zde přitom nemyslím polemiku s učitelem, ale zpravidla ex post obranu, kdy bude tvrdit, že postup nebyl v souladu se zákonem (např. nebyl naplněn důvod dle odst. 5, aby ho učitel vůbec mohl vyzvat k odevzdání mobilního telefonu, nebo nešlo o jiné elektronické komunikační zařízení).

Půjde se tedy proti tomu vůbec bránit? Podle mě snad jen zásahovou žalobou (úst. § 82 a násl. s.ř.s.), budeme-li předpokládat, že jde o zásah orgánu veřejné moci. Dle mě ano.

Je notorietou, že přístup k obraně proti nezákonnému aktu orgánu veřejné moci je samotným principem právního státu - opak je bezpráví, stát (orgány) si dělají, co chtějí, a občan nemůže nic dělat. Přístup k té obraně by měl být co nejsnazší, a to zvláště tam, kde se může týkat i žáků z nižších sociálních vrstev.

Zatímco naformulovat odvolání proti jednoduchému rozhodnutí zvládne v zásadě jakýkoli rodič či starší žák (navíc je správní orgán povinen ho případně vést k opravám), správní žaloby do této kategorie fakt nepatří, navíc jsou zatíženy soudním poplatkem.

Budou se tedy bránit hlavně bojovní (ne každý chce jít do sporu) a majetní rodiče (ne každý na to má/chce řešit bezplatné zastoupení), kteří mají advokáta. Tak to fakt být nemá.

Navíc, opravdu školy chtějí, aby první možnost formálního řešení možného pochybení byla soudní cesta s náklady na všech stranách - jdoucími k tíži neúspěšné strany?

Neméně podstatná je otázka nakládání s odevzdanými či odebranými věcmi. Bude nepochybně zajímavé sledovat, jak si ředitelé poradí s úpravou těchto otázek ve školním řádu a řešení této otázky jim skutečně vůbec nezávidím.

Připomeňme si pro přehlednost, co uvádí novela:

(4) Školní řád nebo vnitřní řád může dětem, žákům nebo studentům stanovit povinnost odložit mobilní telefon určeným způsobem.

(5) Školní řád nebo vnitřní řád může dětem, žákům nebo studentům stanovit povinnost na dobu omezení nebo zákazu používání mobilního telefonu odevzdat mobilní telefon, pokud dítě, žák nebo student poruší omezení nebo zákaz používání mobilního telefonu.“

K otázce samotného odložení a provedení v praxi - jak to bude fungovat? Děti dají telefony ve třídě do určeného košíku? Dobře. A jak se bude řešit situace, kdy některé z nich omylem (nebo dokonce záměrně) vezme někomu jinému telefon, třeba proto, že si ho splete se svým? Jak se bude řešit situace, kdy dojde k poškození telefonu (ať už doopravdy, nebo to žák začne tvrdit, že "tady ten telefon takhle křáplý neměl")?

Protože se povinnost vztahuje i na hodinky (s pásky), tablety apod., které budou patrně dávány do toho samého košíku, jak se bude řešit situace, kdy se někomu na novém telefonu poškrábe displej? Což dle mého není za situace, kdy dává 25 dětí do košíku klidně 40 předmětů, nijak hypotetická otázka, ale spíše otázka času.

Jakým způsobem budou (nejspíše hlavně) učitelé uchovávat nedobrovolně odevzdaná zařízení a řešit situaci, kdy žák bude tvrdit (ať už smyšlené, nebo důvodné), že telefon se poškodil právě v době, kdy ho měl u sebe učitel? Bude učitel dokumentovat stav zařízení, které zabavuje? Jak budou školy tuto dokumentaci archivovat? Jak dlouho? Kde?

Nebo nově presumujeme, že odložené či odevzdané zařízení škola ani jiný žák (v košíku) poškodit nemůže?

Nemůžu přehlédnout ani formulaci odst. 5:"Školní řád nebo vnitřní řád může dětem, žákům nebo studentům stanovit povinnost na dobu omezení nebo zákazu používání mobilního telefonu odevzdat mobilní telefon, pokud dítě, žák nebo student poruší omezení nebo zákaz používání mobilního telefonu."

Škola proto musí poté, co skončí doba omezení nebo zákazu používání, telefon žákovi vrátit, což inherentně znamená, že pokud tak neučiní, jedná nezákonně (nárok na vydání věci dle úst. § 1040 OZ + náhrada škody dle úst. § 2910 OZ?; u věcí odložených na určené místo pak srov. § 2945 OZ).

Předpokládám tedy, že učitel, který telefon odebral, bude k dispozici až do okamžiku, kdy bude např. žák vyzvednut ze školní družiny rodičem, aby v tom okamžiku telefon vydal, neboť pobyt ve školní družině zpravidla bezprostředně navazuje na vyučování a doba omezení či zákazu proto nepřetržitě trvá. Nebo bude ve velkých školách nechávat telefon na vrátnici v pytlíčkách se jmény dětí? Která se nebudou mít jak legitimovat, protože do školy zpravidla děti osobní doklady nenosí?

Přílišná kogentnost úpravy, nad kterou jásá právě paní Mlíčková Jelínková, je přitom jedním z jejích největších problémů - ředitelé mají v praxi velmi omezený prostor pro nastavení pravidel, který jde označit snad jen slovy „ode zdi ke zdi“.

Pokud proto mluvíme o odst. 4 (Školní řád nebo vnitřní řád může […] stanovit povinnost odložit mobilní telefon určeným způsobem.), pak to znamená, že školní řád tuto povinnost buď stanovuje, nebo nestanovuje. Diferenciace je možná toliko v otázce způsobu (např. kam, jak), ale nikoli v otázce „zda“, tedy např. „pokud tak rozhodne učitel“.

Pokud mluvíme o odst. 5 (Školní řád nebo vnitřní řád může […] stanovit povinnost na dobu omezení nebo zákazu používání mobilního telefonu odevzdat mobilní telefon, pokud […] poruší omezení nebo zákaz používání mobilního telefonu.), zde jde o problém ještě větší: Školní řád tu povinnost stanovit buď může (= dítě musí odevzdat, pokud poruší omezení, nebo zákaz), nebo nemůže (= dítě odevzdat nemusí, ani když poruší omezení, nebo zákaz).

Prozatím jsme nehovořili o odst. 3 v tomto znění:

Školní řád nebo vnitřní řád může dětem, žákům nebo studentům neuvedeným v odstavci 1 omezit nebo zakázat používání mobilního telefonu s výjimkou jeho používání za účelem souvisejícím se zdravotními důvody nebo speciálními vzdělávacími potřebami.

Kdo jsou adresáti normy v odst. 1, je zcela zřejmé, jsou to „Děti v mateřské škole, přípravné třídě základní školy nebo přípravném stupni základní školy speciální, žáci v základní škole, na nižším stupni šestiletého nebo osmiletého gymnázia nebo v odpovídající části osmiletého vzdělávacího programu konzervatoře“, negativně tedy „neuvedení“ jsou ti ostatní.

Zde narážíme na tvrdé selhání zákonodárce v samotném provázání jednotlivých odstavců uvedeného paragrafu se skutečně rozmanitými závěry.

Zákonodárci zcela uniklo, že zatímco v odst. 1 hovoří o časovém určení „nesmí při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb“, v odst. 3 hovoří o studentech neuvedených v odst. 1, avšak bez tohoto omezení.

Pro ostatní studenty, tedy zpravidla vyšších ročníků gymnázií (včetně čtyřletých) a středních škol (viz dále!) je tedy možné mobilní telefony omezit či zakázat, a to i zcela, nikoli jen „při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb“ (myšleno, ve škole - tedy i mimo výuku).

Neboť odst. 3 uvádí výslovně studenty neuvedené v odst. 1, toto omezení či zákaz mohou do školního řádu inkorporovat všechny školy, na které dopadá působnost školského zákona, tedy i střední školy (jak uvedeno výše) i vyšší odborné školy. Ano, i ty spadají pod školský zákon.

Zdá se to nemožné? Pokud se rozhodnete na stará kolena dodělat dálkově střední školu, třeba takovou tu, kde je výuka jednou týdně, nebo máte výuční list a budete dodělávat ve třiceti nebo padesáti letech nástavbu, abyste měli maturitu, můžete se tak setkat s velkým překvapením.

Pokud totiž škola s „dobrým úmyslem“ zakáže telefony studentům neuvedeným v odst. 1 postupem dle odst. 3 (tedy např. studentům střední školy) a zapomene, že mezi ně patří i tito „dálkaři“, pak se ten zákaz bude bez dalšího vztahovat i na ně. A ano, pokud škola ve školním řádu bude mít pro tyto studenty povinnost odložit mobilní telefon určeným způsobem (odst. 4) či odevzdat při porušení (odst. 5), tato povinnost platí i pro tyto dospělé lidi. A protože jde o omezení dané školním řádem bez možnosti ad hoc výjimky udělené např. učitelem, pak situace ve třídě může být opravdu zajímavá.

Matce, která si po mateřské ve třiceti letech doplňuje středoškolské vzdělání, se tak může poměrně snadno stát, že se jí nebude moci dovolat její dítě - alespoň ne tak, aby neporušila školní řád. Může totiž mít zákaz telefonu, a tak hovor nesmí ani zvednout, ani položit, ani napsat SMSku. A to ani s výslovným svolením učitele, zákon to totiž neumožňuje. Přísnost musí být.

Samotným velkolepým závěrem je pak opomenutí zákonodárce provázat odst. 2 písm. a) jinam, než směrem k odst. 1.

Tedy, na odst. 4 (povinnost odložit telefon) a odst. 5 (povinnost odevzdat mobilní telefon při porušení omezení nebo zákazu používání) se nevztahuje zdravotní výjimka znějící „Zákaz podle odstavce 1 se nevztahuje na případy, kdy (a) dítě nebo žák používá mobilní telefon za účelem souvisejícím se zdravotními důvody nebo speciálními vzdělávacími potřebami“.

Jednodušeji řečeno - výjimka „zdravotní důvody“ platí jen pro zákaz podle odst. 1 (obecně zákaz používání telefonu a jiných elektronických komunikačních zařízení), ale neplatí pro povinnost zařízení odložit či odevzdat.

Školní řád tedy může legálně např. diabetikovi nařídit povinnost odložit/odevzdat telefon spárovaný s pumpou. A když to nařizuje školní řád, opět jde o kogentní ustanovení, které, pokud tam není výslovně uvedeno jinak, není možno měnit pokynem učitele/ředitele/kohokoli. A školní řád nejde ani „jen tak ad hoc změnit“, je to poměrně složitý proces.

Jsem tedy nesmírně zvědav, která škola jako první opíše do školního řádu povinnost odložit „jiné elektronické komunikační zařízení“ určeným způsobem (dle odst. 4), tedy např. odevzdat do boxu na začátku každé hodiny, plošně a automaticky - a žáci tak budou muset odložit nejen mobil, ale i naslouchátko s bezdrátovým přenosem, vnější procesor kochleárního implantátu, čtečku glukometru nebo inzulinovou pumpu.

Odst. 4 a odst. 5 přitom neumožňují stanovit výjimku pro určitá zařízení ani z určitých důvodů; odst. 4 umožňuje určit toliko „určitý způsob“ (tedy např. kam).

Pokud se tedy škola rozhodne využít možnosti dané ust. § 29a odst. 4 a odst. 5, pak tuto povinnost musí uložit i ve vztahu ke zdravotním pomůckám či jednoduše zařízením fakticky držícím žáka při životě, tedy v praxi buďto musí trvat na ohrožení života žáka, nebo žák nemá možnost, jak neporušovat školní řád.

Jsem naprosto přesvědčen, že všichni skálopevní podporovatelé „zákazu mobilních telefonů ve školách“ vůbec netuší, co ve skutečnosti navrhovatelé předložili. Nikdo z nich ten návrh totiž ve skutečnosti nejspíš nečetl a vychází jen z líbivých titulků.

Pokud se budou zákonodárci či Ministerstvo školství bránit, že odst. 4 a odst. 5 neměly dopadnout na zdravotní pomůcky (samozřejmě, o tom nikdo nepochybuje, jde o šlendrián zákonodárce) právě teleologií a zákazem absurdních důsledků, je nutno poznamenat, že textem zákona to na ně zjevně dopadá, a zachránit to jde jen výkladem (samozřejmě).

Právě to je problém mizerně napsané normy, kdy se podařilo vytvořit naprosto bizarní dílo na pouhých pěti odstavcích. To, že tento návrh jednomyslně podpořila vláda (jak se uvádí v tiskové zprávě), je pak naprosto šílené, protože to znamená, že to buď nikdo z vlády nečetl, nebo nikdo z vlády nepochopil. Co z toho je horší, nevím.

V tiskové zprávě se pak uvádí: Premiér Andrej Babiš a ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga navrhují zakázat novelou školského zákona ve vybraných typech škol používání mobilních telefonů a tabletů během vyučování.

Záměrně neuvádí, že nejde jen o zákaz během vyučování, ale i např. ve školní družině, a že nejde zdaleka jen o mobilní telefony a tablety, ale i např. chytré hodinky.

Autor je advokát, vysokoškolský pedagog, dlouhodobě se věnuje správnímu a školskému právu, má mobilní telefon, má děti a nemá chytré hodinky.