Článek
Téma důchodů a péče o seniory patří právem k nejvýbušnějším společenským otázkám současnosti a nemá smysl předstírat, že problém neexistuje. Český sociální systém má trhliny, jejichž důsledky často dopadají přímo na rodiny. Nejtvrději na ty, které se starají o těžce nemocného rodiče nebo prarodiče vyžadujícího nepřetržitou pomoc. Ostatně zkušenost s péčí o osobu blízkou v rozsahu minimálně 20 hodin týdně má podle MPSV v posledních pěti letech každý pátý dospělý Čech. Člověk, který kvůli takové péči opustí zaměstnání, nepřichází jen o současnou výplatu. Přestává si vytvářet vlastní rezervy, ztrácí pracovní zkušenost a ukrajuje si z finančního bezpečí, které bude jednou potřebovat sám.
Existuje ale i opačná situace. Významnou část péče o nesoběstačného člověka financuje veřejný systém, zatímco majetek seniora zůstává zachován a později přejde na dědice. Ani v takovém případě podle mě nelze předstírat, že majetek s financováním stáří vůbec nesouvisí. Pokud mají rodiče a děti tvořit rodinu ve chvíli, kdy je potřeba pomoc, solidarita jen těžko může fungovat pouze jedním směrem.
Obě krajnosti jsou špatně. Není možné požadovat po dospělých dětech, aby kvůli nemocným rodičům na několik let opustily zaměstnání a suplovaly nedostupnou profesionální péči. Stejně tak ale není přesvědčivé tvrdit, že majetek, který člověk během života vytvořil a který jednou připadne jeho potomkům, nemá při debatě o zabezpečení ve stáří vůbec žádný význam.
Článek Michala Strycha mě zaujal hned v několika rovinách. Především velmi přesně pojmenoval situaci lidí, kteří se starají o těžce nemocné a nesoběstačné rodiče. Pokud člověk ve vysoce produktivním věku musí opustit stálé zaměstnání, protože jeho vážně nemocný rodič potřebuje péči 24/7, opravdu už nemluvíme o běžné rodinné výpomoci. Takový člověk fakticky vykonává nepřetržitou pečovatelskou práci. Kritika státu je v takovém případě zcela na místě.
Jenže autor od tohoto velmi reálného problému přechází k mnohem širšímu závěru. Občané podle něj celý život povinně platí sociální pojištění, a proto si péči ve stáří v podstatě už jednou zaplatili. Stát pak pouze odmítá dodat službu, kterou od něj desítky let předpláceli.
Tady už podle mě dochází ke spojení dvou věcí, které nejsou totožné. Povinné sociální pojistné nefunguje jako individuální předplatné budoucí dlouhodobé péče.
Sociální pojištění není předplacený pokoj v domově se zvláštní péčí
České sociální pojistné není univerzální pojistkou proti všemu, co může člověka ve stáří potkat. Je to výplata, která má primárně pokrýt základní potřeby - úplně stejně jako mzda nepočítá s tím, že člověk bude nějakou dobu kvůli nemoci částečně nebo i zcela nemohoucí. Od toho máme speciální pojištění, které je dobrovolné.
Dnes připadá z vyměřovacího základu 21,5 procenta na důchodové pojištění, 2,1 procenta na nemocenské a 1,2 procenta na státní politiku zaměstnanosti. I zaměstnanec si doplácí. Úplně přesně poměrem 7,1 procenta, z čehož připadne 6,5 procenta na důchodové a zbytková nízká hodnota 0,6 procenta na nemocenské pojištění.
Po státu můžeme a máme požadovat funkční síť sociálních služeb. Člověk, který celý život financuje veřejný systém, nemá ve chvíli skutečné nouze zjistit, že pro něj není dostupná terénní služba ani místo v odpovídajícím zařízení. Z toho ale ještě neplyne, že si čtyřicet let odkládal peníze na konkrétní budoucí péči.
Toto rozlišení je důležité i kvůli debatě, kterou nyní otevřel ministr práce Aleš Juchelka.
V červenci prohlásil, že by podle něj měly existovat majetkové testy. Jako příklad uvedl rodinu, která umístí svého blízkého do veřejně dotovaného pobytového zařízení, následně po něm zdědí majetek za miliony korun, ale na nákladech péče se nijak nepodílí. Ministerstvo přitom vzápětí zdůraznilo, že žádný takový majetkový test rodinných příslušníků zatím schválen není a nejde ani o hotovou součást připravované novely zákona o sociálních službách.
A aby nevznikla mýlka – ani já nepovažuji majetkový test za dobré řešení.
Vidím v něm celou řadu praktických i principiálních problémů. Český stát dnes sotva může rodinám s vážnou tváří vysvětlovat, jak velkou část péče mají zaplatit, pokud sám nedokáže zaručit, že člověk, který odbornou pomoc potřebuje, ji vůbec dostane. Jestliže v regionu chybí terénní služba, odlehčovací péče nebo místo v odpovídajícím zařízení, je přinejmenším zvláštní začínat systémovou reformu kontrolou rodinného majetku.
Navíc je potřeba rozlišovat dvě věci. Nejde mi o představu, že stát začne prověřovat majetek dospělých dětí jen proto, že jejich rodič zestárl. Bavíme se především o majetku samotného seniora a také o situaci, kdy svůj majetek již za života dobrovolně předal potomkům. To je něco jiného než automaticky vystavit dětem účet za stáří jejich rodičů.
Juchelka přesto položil otázku, kterou nelze jednoduše smést ze stolu.
Důchod sám o sobě neříká, jestli je člověk chudý
Průměrný starobní důchod se po valorizaci od ledna 2026 pohybuje kolem 21 839 korun měsíčně. Není to příjem, který by umožňoval bezstarostný život. Především osamělý senior v nájemním bytě může mít velmi napjatý rozpočet.
Jenže výše důchodu sama o sobě ještě nevypovídá o skutečné ekonomické situaci domácnosti.
Je potřeba připomenout i druhou polovinu obrázku. Většina seniorských domácností v Česku nebydlí v nájmu. Třetina žije ve vlastním domě, další více než třetina ve vlastním bytě. Nájem se týká jen zhruba šestiny. Jinými slovy, sedm z deseti seniorských domácností má vlastní střechu nad hlavou, což rozhodně nejde považovat na bezvýznamné číslo.
Vlastní bydlení dokáže rozpočet domácnosti zcela pozměnit. Takový člověk pak totiž nemusí každý měsíc posílat velkou část příjmů pronajímateli anebo v případě hypotéčního úvěru bance. A přitom může vlastnit majetek, jehož hodnota se kolikrát počítá ve vyšších milionech. Podle ČSÚ přesahoval v roce 2024 medián čistého jmění domácností s vlastním bydlením bez hypotéky 4,5 milionu korun. U domácností v nájmu se pohyboval pod 160 tisíci.
Majetek samozřejmě není totéž co hotové peníze. Byt za několik milionů nelze každý měsíc ukrajovat po tisícikorunách na léky, potraviny nebo elektřinu a prodej nemovitosti či stěhování může být ve vysokém věku velmi obtížné. To všechno je pravda. Stejně tak ale nelze tvrdit, že vlastnictví několikamillionové nemovitosti nemá na celkové zabezpečení člověka žádný vliv.
Představme si dvě domácnosti. Senior má důchod kolem 22 tisíc korun a splacený byt v hodnotě několika milionů. O patro níž žije mladý pár, který si dohromady vydělá výrazně víc, jenže každý měsíc platí nájem, energie, dopravu do práce a běžný provoz domácnosti.
Podíváme-li se jen na příjem, jsou na tom lépe mladí. Podíváme-li se také na majetek a pravidelné náklady na bydlení, obraz už tak jednoznačný být nemusí.
Právě to česká debata o důchodech často neumí zachytit. Sečteme penzi, porovnáme ji s cenami potravin a energií a tím ekonomický portrét seniora končí. Několik milionů korun uložených v bytě nebo domě se z debaty téměř vytratí.
Miliony leží v bytech, zatímco mladí hledají, kde založit rodinu
Z toho samozřejmě neplyne, že má seniorům někdo určovat, kde a na kolika metrech čtverečních smějí bydlet.
Člověk má plné právo zůstat doma, kde prožil desítky let, zná sousedy, lékaře i cestu do obchodu. Domov není investiční portfolio a nelze jej redukovat na cenu za metr čtvereční.
Stejně málo smyslu ale dává předstírat, že velikost a hodnota majetku nemají s životní situací člověka nic společného.
Evropská statistika zná pojem under-occupation, tedy situaci, kdy domácnost obývá větší prostor, než vzhledem ke svému počtu potřebuje. Eurostat jako typický příklad uvádí staršího jednotlivce nebo pár, kteří zůstali v původním rodinném bydlení poté, co děti odešly. V roce 2024 takto žila třetina obyvatel Evropské unie.
Je to snadno pochopitelné. Děti dospějí a odstěhují se. Rodiče zůstanou v původním domě se schodištěm, zahradou a několika pokoji, které byly potřeba v době, kdy pod jednou střechou žila celá rodina.
Současně jejich třicetileté děti řeší, zda se jim do dvoupokojového nájemního bytu vůbec vejde druhé dítě. Dostupnost bydlení přitom dopadá právě na mladé domácnosti zvlášť citelně.
Není to vina seniorů. Spíš ukázka toho, jak může být rodinný majetek mezi generacemi rozložen v době, kdy jej jednotlivé generace potřebují úplně jinak.
Mnohem přirozenější podobu mezigenerační solidarity proto vidím v dobrovolné práci s rodinným majetkem než v představě nových povinných „alimentů na rodiče“.
Proč musí majetek přecházet mezi generacemi především prostřednictvím dědictví?
Proč má člověk získat rodičovský byt v pětapadesáti nebo šedesáti letech, kdy už má své děti téměř dospělé a nejdražší období zakládání vlastní rodiny dávno za sebou?
Pro některého osamělého seniora může být velký byt nebo dvoupatrový rodinný dům po odchodu dětí pohodlným domovem, kterého se nechce vzdát. Pro jiného se postupně může stát spíš nákladnou a fyzicky náročnou zátěží. Pokud se sám rozhodne pro menší, dostupnější a pohodlnější bydlení, může větší nemovitost začít sloužit generaci, která prostor právě potřebuje.
Rodina mu na oplátku může pomoci zajistit větší komfort, dopravu, běžné služby, pomoc v domácnosti nebo finanční podporu.
Majetek pak nemusí několik dalších desetiletí čekat na dědické řízení. Může rodině sloužit ještě za života člověka, který jej vytvořil.
Švýcarsko připomíná, že stáří se neskládá z jediného šeku
Švýcarsko nemá být vzorem, který tvrdí, že máme všechno přenechat jednotlivci. Jeho systém zabezpečení na stáří však od začátku počítá s několika zdroji a ty následně otevřeně rozděluje. Je tedy jasně dáno, co má zajistit veřejný systém a co si má člověk vytvářet během produktivního života.
Švýcarský model stojí na třech pilířích. První je veřejný a má zabezpečit základní životní potřeby člověka, ten druhý tvoří zaměstnanecké penzijní zabezpečení a má pomoci seniorovi zachovat přiměřenou životní úroveň. Třetí představuje soukromé zabezpečení jednotlivce.
Stát je tedy důležitou částí zabezpečení na stáří, nikoli automaticky jeho jediným zdrojem.
Ani dlouhodobá péče ve Švýcarsku není postavena na představě, že ji v plném rozsahu zaplatí veřejná kasa. Povinné zdravotní pojištění přispívá na samotnou péči, část nákladů nese klient a zbytek hradí kantony nebo obce. Ubytování, stravu a další služby související s pobytem v zařízení si klient zpravidla hradí sám; lidem, jejichž prostředky nestačí, pomáhají doplňkové dávky.
Nejde o systém, který bychom mohli jednoduše překopírovat do Česka. Ukazuje ale něco důležitého: odpovědnost jednotlivce, rodiny a státu se nemusí navzájem vylučovat.
Pomoc rodičům není totéž jako převzetí profesionální péče
A právě zde se znovu vracím ke Strychově nejsilnějšímu argumentu.
Je normální, že dospělé děti pomohou rodičům s nákupem, odvezou je k lékaři nebo vyřídí věci, které už sami obtížně zvládají. Rodina není jen skupina lidí se společným příjmením, která se jednou ročně sejde u vánočního stromku.
Člověk s pokročilou demencí, po těžké cévní mozkové příhodě nebo v nejvyšším stupni závislosti ale může potřebovat dohled čtyřiadvacet hodin denně. V takovém okamžiku běžná rodinná solidarita nestačí.
V tomto bodě už odpovědnost nelze jednoduše přehodit na děti.
Pokud stát člověka v padesáti letech fakticky vytlačí z pracovního trhu tím, že mu nezbude jiná možnost než několik let doma suplovat nedostupnou sociální službu, nevytváří pouze problém pro dnešek. Přesouvá jej do budoucnosti.
Pečující přichází o mzdu, profesní zkušenost, možnost kariérního růstu i část budoucího zabezpečení. Netvoří rezervy, méně spoří a investuje a po několika letech se může vracet na pracovní trh s kvalifikací, která mezitím ztratila část hodnoty.
Právě v období, kdy si měl budovat vlastní finanční polštář na stáří, jej místo toho spotřebovává.
To je skutečná čára přes rodinný rozpočet.
Stát musí být silný právě tady. Ne proto, že děti svým rodičům nic nedluží, ale proto, že nepřetržitá péče o těžce nesoběstačného člověka je něco úplně jiného než přirozená pomoc uvnitř rodiny.
Majetkový test začíná debatu od špatného konce
Nejdříve musí existovat dostupná péče. Terénní služby, odlehčovací péče i odpovídající pobytové kapacity pro lidi, kteří je skutečně potřebují. Teprve potom lze vážně diskutovat o tom, jak se mají náklady rozdělit mezi veřejný systém, samotného člověka a případně jeho rodinu.
Juchelka ale bezděčně otevřel téma, které bychom neměli zase rychle zavřít.
Produktivní věk není pouze období, kdy financujeme důchody současných seniorů. Je to také doba, kdy si máme podle svých možností vytvářet vlastní rezervy, spořit, investovat a budovat majetek pro chvíli, kdy pracovní příjem skončí.
Pokud se člověk později rozhodne část toho, co vytvořil, předat dětem ještě za svého života, nemělo by to zároveň znamenat, že jeho vlastní potřeby přestávají existovat a že mu děti nebudou pomáhat k lepší životní situaci.
Rodina, která díky rodičům získala bydlení, část peněz na něj nebo jinou významnou majetkovou pomoc právě v době, kdy ji potřebovala nejvíc, by podle mě měla považovat za přirozené, že jednou pomůže zajistit pohodlnější stáří zase jim. Může jít o lepší bydlení, pomoc v domácnosti, dopravu, placené služby nebo jednoduše peníze navíc, pokud je rodič potřebuje.
Ne proto, že na to máme psát nový paragraf.
Ale proto, že pomoc uvnitř rodiny má přirozeně téct oběma směry.
Považuji za naprosto přirozené morální očekávání, že pokud jedna generace významně pomůže druhé v době, kdy má z čeho, dostane podobnou pomoc zpět ve chvíli, kdy ji sama potřebuje.
A právě tady je nutné udržet hranici, kterou celá debata často stírá.
Dofinancovat rodiči pohodlnější bydlení, zaplatit pomoc v domácnosti nebo mu pravidelně přispívat není totéž jako opustit zaměstnání a pět let nepřetržitě pečovat o člověka s těžkou chorobou, protože nám chybí státní opora. První může být přirozenou součástí rodinné solidarity. Druhé už může být práce, kterou rodina sama bez pomoci profesionálního systému jednoduše nezvládne.
A právě tam musí nastoupit stát - a to zcela samozřejmě.
