Důchodci si dnes stěžují na nízké penze. Vítejte v roce 2058, kdy jim je ještě budeme závidět

Právě na jejich účet lze odložit téměř všechno, na čem se současnost nedokáže dohodnout. Stárnutí populace, rostoucí náklady na péči, důchody generace, která bude početnější než generace jejích plátců, i politicky nepříjemnou otázku, kde končí solidarita společnosti a začíná odpovědnost jednotlivce. Budoucí daňový poplatník má jednu nespornou výhodu: zatím příliš hlasitě neprotestuje.

Diskuse o českých důchodech přitom vytvořila téměř dokonalý katalog nároků. Na majetek seniora se sahat nemá, protože jej vytvořil vlastní prací. Nemovitost je nedotknutelná střecha nad hlavou. Po dětech nelze žádat mnoho, protože mají vlastní život. A stát má zajistit důstojné stáří, protože člověk celý život odváděl pojistné. Přesně tyto argumentační linie se objevily i v diskusi pod mým předchozím textem.

Každá z těch vět má jistě svou logiku - ale také společný problém - nemá plátce.

O tom, že senioři mají mít důstojný život, snad civilizovaná společnost vést spor nemusí. Sporná je až představa, že odpovědnost za vlastní stáří lze beze zbytku přenést na stát, aniž se zároveň ptáme, kdo výsledný účet nakonec zaplatí. Odpověď je prostá. Budeme platit my, generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků, která už financuje průběžný systém, současně řeší bydlení za ceny, při nichž se z vlastní nemovitosti stal pro část společnosti nedostupný statek, vychovává další generaci plátců a zároveň stále častěji slyší velmi rozumnou radu: na stát se ve vlastním stáří příliš nespoléhejte.

Diskuze pod předchozími texty mě občas upřímně zneklidňují, a to zejména ve chvíli, kdy narazím na názorovou linku, že si každý penzista svůj důchod vlastně „předplatil“ tím, že po celý produktivní život spořádaně odváděl sociální pojištění.

Je to sice v rovině lidské logiky pochopitelná představa, ale zcela pomíjí fakt, jaký systém česká politika ve skutečnosti zvolila. Jde o systém průběžný, což znamená, že dnešní odvody neleží v trezoru se jménem konkrétního plátce. Financují se z nich dnešní penze, zatímco naši budoucnost budou jednou platit lidé, kteří budou v té době v produktivním věku.

Ruku v ruce s tímto nedorozuměním jde i lehkost, s jakou se z debat vyřazuje rodina. Výroky, že děti se o své staré rodiče starat nemusí a že je to výhradně věc státu, jsou pro mne zcela nepochopitelné – zvlášť když jsem byla odjakživa vychovávána k tomu, že pomáhat v rámci vlastní rodiny není jen otázkou lidské slušnosti, ale také naprosto automatickou samozřejmostí. Dítě samozřejmě není penzijní produkt a existují rozvrácené rodiny či lidé s minimálními příjmy, kteří sami sotva vyjdou. Vedle toho však stojí miliony běžných rodin, kde rodiče po dvě desetiletí investují do dětí čas, peníze, bydlení a péči. Představa, že se s příchodem stáří tato mezigenerační vazba zcela přetne a veškerou odpovědnost převezme stát, nepředstavuje pokrok, nýbrž nebezpečný společenský outsourcing.

Pokud společnost veškerou mezigenerační solidaritu plně institucionalizuje a rodinu z ní vyváže, buduje systém nezbytně drahý, chladný a ve výsledku neudržitelný. Mnohem přirozenější je chápat pomoc rodičům jako běžnou součást rodinné vzájemnosti, nikoli jako suplování státních funkcí.

V diskusích se navíc objevovaly i další extrémní názory, například že majetek seniora je naprosto nedotknutelný za všech okolností, nebo že jakákoliv snaha s ním rozumně nakládat by znamenala, že člověk okamžitě a šíleným způsobem ztratí střechu nad hlavou.

Představme si vedle toho dva lidi se podobnými příjmy, kteří celý život pracují. Jeden si část peněz odkládá, splácí bydlení a investuje, zatímco druhý se stejnými možnostmi všechny volné prostředky utratí. Pokud státní penze neodměňuje spořivost, oba nakonec dostanou důchod podle stejných pravidel. Skutečný paradox však nastává ve chvíli, kdy penze nestačí na životní potřeby. Odpovědný člověk sáhne do vlastních úspor, zatímco nezodpovědnému musí pomoci veřejný systém. Odpovědný jedinec tak nese náklady své prozíravosti sám, zatímco část následků lehkovážného jednání přenese druhý na celou společnost. Je to správně?

Na tyto morální a společenské souvislosti navazuje nemilosrdná řeč demografie. Dnešní pětatřicátník, narozený kolem roku 1991, se podle platného zákona dostane do důchodového věku v 67 letech, tedy přibližně v roce 2058.

Zatímco ještě nedávno skládali penzi pro jednoho seniora tři pracující, demografická pyramida se rychle kácí. V příštích desetiletích bude na sto pracujících připadat téměř šedesát penzistů. Na jednoho staršího člověka tak už zdaleka nebudou vydělávat tři plátci, ale sotva dva.

Aktualizovaná projekce českého ministerstva financí pro evropskou Ageing Working Group je ještě názornější. Počet přispěvatelů do veřejného systému má klesnout z 5,24 milionu v roce 2022 na zhruba 4,70 milionu v roce 2060. Výdaje na veřejné penze mají kolem roku 2059 vrcholit na 9,2 procenta HDP, zatímco příjmy z příspěvků se mají držet kolem osmi procent. Když se řekne, že v rozpočtu bude chybět 1,2 procenta HDP, zní to jako bezvýznamná položka pro ekonomy. V řeči peněz to ale znamená, že státní kasa bude každoročně o desítky miliard korun pozadu za tím, co slíbila vyplatit. Na tyto peníze si stát bude muset někde půjčit, nebo je vzít jinde – a jedinou záchranou budou buď masivní dotace z daní, které zaplatí mladá generace, nebo další radikální seškrtání samotných důchodů.

Relativní výše penzí má zároveň klesat. Česká projekce počítá s tím, že poměr průměrně nově přiznaného důchodu k průměrné hrubé mzdě se sníží z 36,1 procenta v roce 2022 na zhruba 30,9 procenta v roce 2060. Co to znamená v praxi? Státní penze přestává být záchrannou sítí, která vám ve stáří zachová dosavadní životní úroveň. Jestliže dnes odcházíte do penze a dostanete zhruba třetinu toho, co jste vydělávali v práci, za pár let to bude ještě citelně méně. Až dnešní pětatřicátníci dosáhnou věku odchodu do penze, státní systém jim vyplatí zlomek jejich předchozí výplaty. Propast mezi tím, na co jste byli zvyklí v práci, a tím, co vám přistane na účtu od státu, se rozevře naplno.

Jen pro představu: 44,2 procenta (podle metodiky OECD) z dnešní průměrné hrubé mzdy 51 966 korun je necelých 23 tisíc korun. Není to předpověď penze v roce 2058 – ta bude nominálně úplně jinde –, pouze převod do dnešních mzdových poměrů, aby bylo patrné, o jakém rozdílu mezi příjmem v práci a ve stáří se bavíme. Aktuální průměrnou mzdu 51 966 korun zveřejnil ČSÚ za druhé čtvrtletí letošního roku.

Reforma schválená v roce 2024 nastavila postupné zvýšení důchodového věku až na 67 let a od roku 2026 do roku 2035 také pomalejší růst nově přiznávaných penzí. Národní rozpočtová rada spočítala, že samotné zvyšování důchodového věku může v nejhorších letech zlepšit saldo systému až o 2,1 procenta HDP. Současně konstatuje něco politicky podstatnějšího: reformu „zaplatí“ hlavně generace narozené od poloviny sedmdesátých let a mladší.

Po volbách však nový kabinet slíbil maximální důchodový věk znovu snížit na 65 let. Vláda to má přímo v programovém prohlášení. K polovině září 2026 ale stále platí hranice 67 let; MPSV uvádí, že návrat k pětašedesátce má být součástí další novely s plánovanou účinností od roku 2028.

Matematiku ovšem volební program nepřepíše. OECD upozornila, že pokud se zvýšení věku z 65 na 67 let skutečně zruší, rozdíl se musí objevit jinde - a zase ve vyšších příspěvcích, nebo v nižších penzích. Ostatně analytik Národní rozpočtové rady Michal Hlaváček už důrazně varoval, že odkládání změn asymetricky dopadne zejména na generace narozené po roce 1990.

Je hezké, že si parlament může odhlasovat pětašedesátku, jak ale chce také zpětně porodit chybějící plátce pojistného?

Dnešní mladší generaci zároveň rádi poučujeme, že se má na stáří zabezpečit sama. Jenže Česká národní banka uvedla, že domácnost s mediánovými příjmy bezpečně dosáhne na dluhové financování bytu jen zhruba ve třech až čtyřech krajích. Nesoulad mezi tržní cenou a bezpečně dosažitelnou cenou pro mediánovou domácnost byl kolem 60 procent.

Dnešní pětatřicátník tedy může dělat téměř všechno „správně“ a přesto nebude mít v sedmdesáti dům, který by mohl prodat. Bude platit průběžný systém, hypotéku či vysoký nájem, vychovávat děti a ještě si vytvářet finanční rezervu. Tvrdit mu poté, že majetek předchozí generace je nedotknutelný, rodina nemá být zatěžována a rozdíl zaplatí stát, je poměrně troufalý návrh na mezigenerační smlouvu.

Obraz rozhazovačné společnosti navíc příliš nepotvrzují ani agregátní čísla. ČNB uvádí, že míra úspor českých domácností byla 18,4 procenta a patřila k nejvyšším v Evropě. Úspory jsou velmi nerovnoměrně rozdělené a nízkopříjmové domácnosti téměř nespoří, ale poučka, že problém vyřeší „mladí, když budou méně utrácet“, patří spíš do internetového folkloru než do hospodářské politiky.

Jinde už naštěstí pochopili, že stát není kouzelná peněženka. Nizozemsko skončilo v Mercer CFA Institute Global Pension Index na předních příčkách, Dánsko rovněž. Jejich výhoda není v tajném receptu na peníze, ale v rozložení zdrojů. OECD řadí Nizozemsko, Dánsko a Švédsko mezi země s téměř univerzálními zaměstnaneckými kapitálovými penzemi.

Ještě názornější jsou aktiva určená na stáří. V Česku odpovídají zhruba 7,8 procenta HDP, v Nizozemsku 150,9 procenta, ve Švédsku 115,8 a v Dánsku přes 200 procent HDP. Budoucí penzista tam tedy nestojí výhradně na demografii vlastní země. Vedle veřejného systému má kapitál, který se desítky let investoval.

Zkušenosti z vyspělých zemí ukazují, že stabilita penzijního systému spočívá v diverzifikaci zdrojů a rozvinutých kapitálových aktivech, která v Nizozemsku či Dánsku přesahují sto či dvě stě procent HDP, zatímco Česko se krčí na pouhých 7,8 procenta. Vládní návrh „Lepšího penzijka“ sice sází na investiční strategie životního cyklu, ale celá tato snaha naráží na zcela zásadní a v diskusích přehlížený fakt: ze země, kde lidé při drtivých nákladech na bydlení a životní úroveň nemají z čeho reálně spořit, se penzijní velmoc prostě mávnutím proutku nestane.

Na české debatě o důchodech je nakonec nejpodivnější, jak mnoho v ní mluvíme o nárocích a jak málo o odpovědnosti. Solidarita je civilizační výdobytek. Má chránit člověka, který si pomoci nedokáže. Nemá ale odstranit následky každého soukromého rozhodnutí.

Kdo mohl rezervu vytvářet a nevytvářel ji, nemůže automaticky očekávat stejný komfort jako ten, kdo se část života uskromňoval. Kdo vlastní významný majetek, nemůže považovat za samozřejmé, že všechny náklady jeho stáří ponese veřejnost jen proto, aby majetek beze změny přešel na další generaci. A kdo má funkční rodinu, nemusí pomoc rodičům považovat za porážku moderního sociálního státu.

Generace dnešních pětatřicátníků možná jednou povede úplně jinou debatu. Ne proto, že by byla mravně dokonalejší. Ale protože ji okolnosti nutí pochopit to, co politika léta odkládá: státní důchod je základ, nikoliv plán životního stylu na posledních dvacet či třicet let života.

Možná nebude mít dům za osm milionů. Možná bude mít investiční účet, penzijní fond a mnohem menší iluzi, že někde existuje anonymní stát, který jednou všechno dorovná.

Protože stát jsme pořád jen my. Dnes platíme penze svým rodičům. Zítra nám budou naše penze platit naše děti a další pracující. Můžeme měnit sazby, důchodový věk, valorizace, daně i názvy reforem. Jediné, co změnit nedokážeme, je účetnictví.

Jestli chceme pracovat kratší dobu, mít vyšší důchody, nedotknutelný majetek, nezatěžovat rodinu a současně odmítat vyšší odvody, není to sociální model.

Je to prázdný lístek vystavený na cizí účet, který v téhle hře prostě nemá kdo zaplatit – a na jehož konci budeme dnešním penzistům jejich nízké penze ještě upřímně závidět.