Článek
Caminito del Rey jsem si chtěla projít hned, jak jsem jej poprvé uviděla na fotkách. Miluji výšky, strmé kaňony a cestičky přilepené na skalách. V dubnu jsme letěli s přítelem do Španělska, do míst kousek od Malagy. Protože má rád podobný typ výletů, nebránil se tomu, že si tuto světově známou atrakci projdeme. Většinu výletů plánuji asi tak den předem, takže mě vůbec nenapadlo, že bychom se na stezku nedostali.
na začátku cesty
Když jsem se podívala na oficiální webové stránky Caminita, s hrůzou jsem zjistila, že je nutné si rezervovat vstup nejméně dva měsíce předem. Byla jsem hodně zklamaná. Ale co se dá dělat, moje hloupost. V letadle do Malagy jsem si povídala s kolegyní letuškou. Ona prý stezku ještě nešla, ale asi půl hodiny autem od stezky leží překrásná Ronda, máme si tam určitě udělat výlet. A tak jsme si s přítelem řekli, že to úplně nevzdáme. Vyrazíme dopoledne směrem ke Caminitu, podíváme se, jak to v jeho okolí vypadá, a potom budeme pokračovat do Rondy.
první část stezky, na fotografii je i autorka textu
Dlužím vám vysvětlení, co vlastně Caminito del Rey je. V překladu název znamená cestička (stezka) králů. Říká se jí ale také Stezka smrti. Jedná se o stezku, kterou na přibližně 5 kilometrech tvoří asi metr široké chodníky přikované ke skalám. A to často víc než sto metrů vysoko v úzkém kaňonu říčky Gualdalhorce. Původní stezka byla postavená již v roce 1905 a měla sloužit dělníkům k přístupu k vodní elektrárně na této říčce. V blízké vesnici El Chorro (pokud procházíte stezkou, právě tady výlet končí) byla postavena přehrada.
první část stezky, údolí se před námi otevírá
Další elektrárna vznikla na konci údolí, proti proudu řeky. Vodní díla a elektrárny měly zásobovat Malagu, která je odtud vzdálená asi hodinu jízdy autem. Jméno dostala stezka po králi Alfonsovi XIII., ten přijel zahájit práce na stavbě vodní elektrárny El Chorro v roce 1921 a osobně prošel prvních 700m. Přes kaňon vede stále betonový mostek, po kterém král přešel. Nyní je zavřený a ve velmi špatném stavu. Dnešní turisté mohou na rozdíl od krále pokračovat bezpečně po chodníčcích dalších 4,5km. A proč se stezce přezdívá Stezka smrti?
Most přes který přešel král Alfonso VIII., máme za sebou prvních 700 metrů stezky.
V roce 2001 byla neudržovaná a již velmi zchátralá stezka z bezpečnostních důvodů uzavřena. Bohužel ale stále lákala pár dobrodruhů. Pět z nich dobrodružství nepřežilo. Nicméně stezka byla uzavřena do roku 2015, byla nákladně opravena (oprava stála 2,5mil eur) a dnes je zcela bezpečná. Pro všechny, kromě dětí. Děti do osmi let na stezku nepustí. Na stezce jsou povinné helmy (zapůjčí vám je v ceně vstupného) a jít můžete jen jedním směrem.
Údolí Hoyo je krásné. Na jedné straně turisté, na druhé trať po které můžete cestovat vlakem z Malagy.
Vrátím se zpět k našemu výletu. V dopoledních hodinách jsme dorazili k jednomu ze čtyř parkovišť, která slouží pro návštěvníky Caminita. Mezi parkovišti jezdí svozový autobus od devíti ráno do půl čtvrté odpoledne. Cena za osobu je 2,5 euro. Vystoupili jsme z auta a vstupenky nemaje, chtěli jsme se jen projít ke vstupní bráně. Vedou tam dvě cesty, které vždy začínají tunelem skrz horu. Tunely jsou od sebe vzdálené jen asi 200m, ale jedna cesta je dlouhá 2,7 a druhá 1,5km. Holt u jednoho ještě obejdete kus hory. Vystoupila jsem z auta a spatřila jezevčíka.
údolí Hoyo před námi
Coby správná Češka, milovnice psů jsem ho oslovila česky: „Ty jsi krásný čumáček!“ Jezevčík byl nesmírně inteligentní a rozuměl mi každé slovo. Inteligentní byl podle všeho i jeho páníček, který mi také rozuměl. Hádáte dobře, byli to oba Češi. Pejskaři na cestách se neztratí. Měli jsme štěstí. Za zuřivého mávání ocásku šťastného pejska nám jeho páníček poradil, abychom cestu nevzdávali a pokud máme peníze v hotovosti, šli zkusit štěstí. Prý i bez rezervace máme šanci, že nás přiřadí k nějaké skupině s průvodcem.
v náhonu žije jen jediný druh asi deset centimetrů dlouhé rybky
Poradil nám i to, jak se dostaneme od parkoviště k tunelu a vůbec, byl moc fajn. On i pejsek. Cestu jsme našli rychle. U recepce se ukázalo, proč máme mít peníze v hotovosti. Štěstí stálo opět při nás a přihnal se dešťový mrak. V údolí mezi skalami přestaly fungovat terminály na platbu kartou. Mezi ostatními čekajícími bez rezervace nás bylo jen pár s penězi v hotovosti. A vzali nás. Vstup pro cestu s průvodcem stojí na osobu 18,- euro. Vstup bez průvodce jen 10,-, ale ten bez rezervace neseženete.
údolí Hoyo
Jen, co jsme vyfasovali helmy, hygienické síťky na vlasy a rádia se sluchátky zmizel i dešťový mrak a my měli celou cestu krásně. Stezka je od vstupu rozdělena na tři části. Začínáte u elektrárny Gaitanejo. Projdete úzkou průrvou po chodníčku nad řekou (skoro celá stezka vede po pravém břehu řeky) a jakmile se skály rozestoupí, čeká vás nádherný výhled do údolí Hoyo. V údolí vede po vaší pravé ruce vodní náhon. Podle průvodce v něm žije jediný druh ryby.
údolí Hoyo
Jméno jsem zapomněla, ale vypadaly asi jako rybka, které se u nás říká „řízek“. Tady je také již zmiňovaný královský mostek na druhou stranu řeky. Na druhé straně vede železnice. Je stále funkční a vy můžete během výšlapu pozorovat vlaky, které projíždí tunely ve skalách nad údolím.
pohled do údolí Hoyo
Druhá část cesty vede právě údolím Hoyo, tady jdete po normální zemi, žádné chodníčky. Z informačních cedulí i od průvodce se dozvíte, jaká zvířata v údolí žijí. Jsou tu překrásní dravci, v údolí se pasou horské kozy. My měli štěstí a viděli jsme celé stádečko. Jsou maličké a hnědé. Je tu dost králíků. I ty jsme viděli. U starého stromu nám průvodce vyprávěl, že v kulisách tohoto údolí bylo natočeno několik filmů. Jmenoval nějakou kovbojku.
Dům, kde kdysi bydlela rodina s deseti dětmi
Prý si to ani nemáme hledat. Stejný herec tam prý zemře asi šestkrát. Na jihu Španělska měli filmaři málo blonďatých komparzistů, tak to tenhle chudák schytal hned několikrát. Zajímavější byl samotný strom, u kterého průvodce stál. Rohovník obecný se mu u nás říká. Ale asi vám více řekne název jeho plodu – karob. Nebo také Svatojánský chléb.
Rohovník obecný
Lusky nebo správně struky jsou dlouhé a obsahují zrníčka, která se používala k vážení zlata. Odtud také název karát – karob. Zrníčka se nejedí, ale samotný lusk je po uschnutí prakticky černý, sladký a voňavý. Používá se i jako náhražka kakaa nebo jako hypoalergenická mouka při bezlepkové dietě. Tady jej milují místní divoké kozy. Kousek od stromu nám průvodce ukázal zbytky domu, který tu kdysi stál.
U ruiny obydlí v údolí Hoyo je stále vidět betonový bazén
Bylo to jen pár kamenných zídek nad údolím. Musel být velmi skromný. Nicméně na konci údolí Hoyo jsme si mohli zdálky prohlédnout pozůstatky jiného domu. Ten kdysi stál v širší části údolí, kousek od řeky. Zajímavé je, že u domu byl také betonový bazén. Průvodce nám vyprávěl, že zde žila rodina s deseti dětmi. V létě tu prý bývá okolo 40 stupňů Celsia, bazén se jim opravdu hodil. Vyprávěl nám, že děti musely chuděry chodit do školy do vesnice El Chorro po poslední, třetí části stezky, která nás teprve čekala.
na konci údolí Hoyo
Chodníčky jsou tu až sto metrů nad zemí. Do vesnice je to asi ještě dva kilometry. V údolí prý v té době ještě žili vlci. Představila jsem si nebohé děti ve sněhu a mrazu na tenkých chodníčcích. Za nimi hladové tlamy divokých šelem. Pak jsem se rozhlédla a došlo mi, že je tu i v zimě průměrná teplota okolo 18 stupňů a dešťové srážky jen minimální. Děti chodily sice po chodníčcích na skalách, ale vlci je nejspíš netrápili. Každopádně se prý všech deset dětí dožilo dospělosti, což bylo téměř před sto lety spíš výjimečné.
Gaitanesská soutěska. Původní stezka je pod tou novou ponechaná.
Poslední úsek stezky (Gaitanesská soutěska) byl asi nejhezčí. Tedy pokud se nebojíte výšek. Čekal nás i skleněný chodník a lávka zavěšená přes soutěsku. Nehoupat! Celkově jsme ušli asi sedm kilometrů. Pokud bychom si vybrali na začátku trasy cestu k recepci druhým tunelem, bylo by to asi osm.
poslední část stezky, Gaitanesská soutěska
Celou cestu projdete asi za tři hodiny. Na konci cesty jsme vrátili helmy a rádia (sluchátka nám z hygienických důvodů zůstala). Kolem krásného kostelíku u nádraží jsme došli až na svozové parkoviště a nechali jsme se dovézt k našemu autu.
cesta přes lávku
Ještě přidám pár informací, které by se mohly hodit. Parkoviště stojí jednotně 2 eura za auto na den. Na cestě není žádné občerstvení ani toalety. Dojděte si předem u recepce a vezměte si vodu a svačinu. Nejsou povoleny selfie tyče a vstup je striktně zakázaný dětem pod osm let.
poslední část stezky, již za lávkou
Nesmí sem ani pejsci, jezevčík asi Caminito neprošel. Nebo byl tajně v kapse. Pokud budete fotit, a já věřím, že budete, je to nádhera, držte si pevně telefony v ruce. Jak říkal náš průvodce, pokud nemáte nastavený letový mód, nemá váš telefon vůbec šanci přežít pád. Nemá ani tak, samozřejmě, průvodce byl vtipný.
A jsme téměř v cíli. Už jen poslední kilometr údolím do vesnice
Celá trasa má jen velmi mírné převýšení a téměř žádné schody. Ani terén není kamenitý, cestu zvládne takřka každý. Jak říkal náš průvodce, přijeďte určitě zas a pokud chcete přežít a užít si to, nejezděte v létě.
Kostel před nádražím. Vstupujeme do vesnice El Chorro, vlaková stanice funguje pořád. Dostanete se sem z Malagy za 45 minut.
Cesta pro nás byla opravdu krásným zážitkem a já tímto děkuji pánovi s jezevčíkem za dobrou radu!
Zdroje: dovolená v Andalusii v dubnu 2025
https://en.wikipedia.org/wiki/Caminito_del_Rey
