Článek
Sportem ku zdraví! Nebo k invaliditě? Obě hesla jsou platná. Posuďte sami, jak jsem dopadla já. Abyste měli představu o mé fyzické kondici, musím přiznat, že nejsem pravidelný sportovec. Z pohybu mám nejraději chůzi, dokážu se hodiny hrabat na zahrádce, jezdím na vodu s kamarády a to je asi tak všechno. Nadváhu nemám, cítím se dobře.
Ale třeba běh považuji za neslušné slovo. Když bylo mé dnes již dospělé dceři asi pět let, chtěla po mně, abych s ní běžela. Vysvětlila jsem jí, že to maminka bohužel neumí. Byla velmi soucitná a snažila se mi vysvětlit, že i já se mohu naučit běhat. Stačí hýbat nožičkama, jako když chodím, ale rychleji. Nedlouho nato mě uviděla popoběhnout s odpadkovým košem v dešti. Měla velikou radost a chválila mě. Předčasně.
Takhle nějak jsem si to představovala
Nevím, co s tím lidé mají, ale i můj současný přítel se mě pokusil rozhýbat. Šel na to chytře. Ví, že miluji přírodu a dlouhé procházky. Koupil mi kolo. Aby mě nalákal ještě víc, koupil mi elektrokolo. „S tím to bude pohoda, uvidíme kus naší krásné krajiny, je to bez námahy, to se ti bude líbit!“ Já blbec jsem se začala dokonce těšit! Představovala jsem si svou první jízdu asi jako reklamu ve stylu - letí štěstí, vzhůru na pedály! Přítel první jízdu naplánoval v překrásné krajině našich Brd. „Brdy – Prdy, tam je krásně, to si užijeme!“ Koupila jsem si helmu (růžovou), kraťasy s pořádnou vycpávkou a nové sportovní tričko. Mé první funkční tričko, také růžové. Trasu jsem očekávala po asfaltových cyklostezkách, případně po pěkných, zpevněných cestách ve stínu lesa. Bylo mi vysvětleno, že vzhledem k tomu, že kolo bude makat za mě, můžeme si dovolit trasu delší. Proč ne. Znělo to rozumně. Očekávala jsem něco kolem čtyřiceti kilometrů. Kopců jsem se díky silnému elekru nebála. Počasí mělo být celý den slunečné, až na večer hlásili bouřky. To už jsme ovšem podle mých představ měli být dávno zpátky na chalupě.
A tohle mě čekalo
Po snídani jsme vyrazili na cestu. Na kole jsem neseděla asi pětadvacet let, ale naštěstí se to opravdu nezapomíná. Jen přehazovačka, brzdění a klikání na elektrickou pomoc jsem se musela naučit. Od přírody nejsem žádný čahoun, abych dosáhla svýma krátkýma nohama na zem a neotloukla se o středovou tyč, vymyslel chytrý výrobce i páčku, na kterou když zatlačíte a zároveň dosednete na sedlo, sjede s vámi sedlo dolů. Pokud na sedle nesedíte, vystřelí sedlo naopak nahoru. Prvních deset kilometrů se dělo přesně to, co mi bylo slíbeno. Pohoda, příjemné šlapání do pedálů bez větší námahy a kochání se krásnou přírodou. Mé tělo zažívalo nezvyklý pohyb, ale nebylo to náročné. Má mysl prožívala radost. Trasu měl přítel naplánovanou na padesát kilometrů, což jsem se dozvěděla až cestou, ale vlastně mi to přišlo v pohodě. Všechno se to zvrtlo ve chvíli, když jsme „náhodou“ potkali kamaráda, který nám koupi kol doporučil.
Cesta byla suchá, místy mokrá. Vlastně spíš naopak!
Věděla jsem, že sám jezdí terénní trasy. Nesmysly na výkon, kdy přeskakuje kořeny, jezdí prudce do kopce i z kopce, většinou pěšinkami, kudy sotva projde pěší. Věděla jsem, že tohle rozhodně nechci. Nicméně, milý kamarád nám vysvětlil, že právě tudy jezdí často (jaká náhoda!) a nedaleko je pěkná rozhledna. Pamatuji si, že jsem se několikrát zeptala, jestli tam vede normální cesta. Byla jsem ujištěna, že ano. Každý máme ovšem jinou představu o slově normální. Náš původní plán trasy byl vymazán. Většinu cesty jsme projížděli rozmáčenými lesními cestami. Rozježděnými těžkou technikou. Vyhýbali jsme se bahnitým jámám, přejížděli přes kluzké kameny a kořeny. Sjížděli jsme svah, který měl kromě kamenů a kořenů i schody, jak byl kluzký. Sjížděli jsme do šílených zatáček plných štěrku v šílených úhlech. Bála bych se to jít. Kamarád měl radost jako malé dítě. Teď si prý pořádně vyzkouším své limity! Chtěla jsem mu říct, že jsem se jela kochat a na limity mu slušně řečeno kašlu. Ale neměla jsem sílu mluvit. Nejhorší byl úsek, kde jsme minimálně dvě stě metrů kola táhli přes čerstvě pokácené kmeny stromů.
Jak by to bylo krásné, kdybych měla sílu se kochat
Byla jsem vysílená, zablácená a od té pitomé středové tyče potlučená na vnitřní straně stehen a výš. Ta páčka na snížení sedla mi byla houby platná, když najedete na kořen, nemáte čas zmáčknout páčku a pěkně si dosednout. Ruce se mi klepaly, jak jsem se snažila kolo udržet. Když jsme konečně vyjeli z lesa a kamarád se od nás odpojil, měli jsme za sebou už padesát kilometrů. Naprostou většinu v šíleném terénu. Na chalupu nám nejkratší cyklostezkou zbývalo ještě dalších patnáct. Slunce už pomalu klesalo a v dálce se objevil slibovaný bouřkový mrak. Už jsme si nepovídali. Už jsem se nekochala krajinou.
Poprvé v sedle po čtvrt století
Chtěla jsem jen horkou sprchu a postel. Čím dál víc se mi začínaly v hlavě objevovat myšlenky na to, jestli se mě přítel nechtěl v lese zbavit. Zaháněla jsem je. Má mě rád, to by mi neudělal! Poslední prudký krpál byl před námi a nahoře seděla vytoužená chalupa. Stihneme to těsně před bouřku. Uprostřed stoupání se na mě přítel otočil a křikl: „Turbo!“ Myslet tím, že si mám dát nejvyšší výkon elektra. Jenže já mu už ve své oslabené mysli a vyřízeném těle rozuměla: „Ku..vo!“ Takže on mě tam vážně chtěl nechat někde vyřízenou pod pařezem a teď ho štve, že jsem přežila!
Něco takového už nikdy!
Jistě, sprdla jsem ho a on mi to přeložil a vysvětlil. Zasmáli jsme se. A nebudete tomu věřit, ale za půl roku jsem byla připravená ve svém růžovém oblečku na další výlet. Tentokrát už bez kamaráda. Ujeli jsme „jen“ šedesát kilometrů, ale pěkně po cyklostezkách a byla to krása. Dávám tomuto sportu dvakrát ročně šanci.
Mějte se krásně a sportu zdar!
