Jak voní domov? Příběh Bibi, pejska z osady

Bíba se narodila na Slovensku kousek od Spišské Nové vsi, ale to nevěděla, oni to pejsci zase tolik neřeší. Mačkala se k mamince, ale ta brzy ta brzy odešla a ona se musela začít starat sama o sebe. Běhala mezi lidmi s hladovým bříškem. Občas jí někdo něco hodil, občas jí někdo pohladil. Naučila se pozorovat lidi a vyhýbat se těm, kteří ji chtěli ublížit. Někdy jí nabízeli něco moc voňavého a pak jí uhodili když si to chtěla vzít a smáli se. Děti měla ráda, bylo jich tady v osadě spoustu.

Honili se s ní a hráli si, hladili jí. Naučila se dávat si pozor a zavrčet, když jí chtěl někdo ublížit. Měla pár oblíbených lidí, jako toho chlapíka, co jí hladil po hlavě a černém uchu a povídal jí. Někdy byl ale ošklivě cítit a to se k němu nepřibližovala. Pak přišla zima. A ta byla zlá. V osadě to žádný pes nemá jednoduché, mačkají se k sobě na zmrzlém blátě, a když se jim nepovede najít nějaké prkno nebo stříšku, sněží jim na kožíšky. Biba se klepala zimou. Našla pár psích kamarádů, zahřívala se o pěkného velkého psího kamaráda s modrým okem. Bylo jim spolu dobře, ale jak začalo jaro utekl z osady. Bíba čekala štěňátka a měla hlad. Vyhublou, s velikým břichem plným štěňat ji našli nějací lidé. Netušila, že jsou to lidé z psího útulku, co právě takovým pejskům z osad pomáhají.

Byli na ni moc hodní. Byla v suchu, teple, měla spoustu jídla. Hladili jí a říkali jí samé hezké věci, kterým nerozuměla. Ale říkali to tak hezkým tónem, že to muselo být moc krásné. Byla jim moc vděčná a když to jen šlo, pokládala na ně packu, aby viděli, že je tu a že jim děkuje. Za pár dní se jí narodilo sedm štěňátek. Byla z ní pyšná maminka. Některé z nich měly i modré oči po tatínkovi. Samé krásné kuličky. Bíba se o ně starostlivě starala. Kdyby tu tak mohla zůstat. Do osady se vrátit nechce, je tam zima a hlad. Je tu někdo, kdo jí neopustí? Jenže uběhlo pár měsíců a Bíba i se všemi štěňátky vyrazila na dlouhou cestu. Jeli autem, mnoho hodin. Až do Česka.

Tam, kousek od Prahy je vyložili a zavřeli Bíbu i se štěňátky do kotce s boudou. Kolem ní byl plot a neměla žádného člověka na tulení. Chodili tam lidé a byli na ní hodní, měla jídlo, ale neměla rodinu. Nikoho tu neznala. Uběhlo jen pár dní a přijely dvě ženy. Jedna starší a jedna mladší. Prošly celý útulek až se zastavily u ní a štěňátek. Hladily si štěňátka přes plot. Bíbě se moc líbily. Krásně voněly a tak si jednu z nich chytila přes plot tlapkami. Překřížila tlapky a křečovitě držela chycenou ruku. Dívala se té lidské bytosti do očí a říkala: “ Já k tobě patřím! Ty to určitě víš!“ Věděla to. Přišly si původně vybrat štěňátko, ale Bíbu tam nechat nemohly. Vybraly si jednu z jejích holčiček, holčičku se smetanovým srdíčkem na zádech a jedním modrým okem. A Bíbu.

Přejmenovali ji na Bibi a odvezli si ji domů. Nejdřív nevěděla, co po ní chtějí. Nikdy nebydlela v bytě, ale byla čistotná, ani vodítko jí nedělalo problém. Snažila se jim hned zavděčit, aby si jí už nechaly. Pořád si před nimi lehala na zem a ukazovala břicho, aby viděli, že se jim podřizuje. A ony jí pořád hladily. A taky měla tu Stelinku. Svoje štěňátko. Musela jí naučit spoustu věcí, jak se prát a hrát si. Obě dvě se měly co učit. Bibinka pomalu poznávala, že se může přijít kdykoliv přitulit. Že jí nikdy neodstrčí. Že dobroty, které jí podaly a ona je ze strachu opatrně odnesla stranou a čekala, kdy si je člověk zase vezme si může skutečně sníst! A oni jí za to neuhodí, ale pochválí. Párkrát venku utekla. To, když šli na procházku a pomalu se vraceli domů.

Poznala cestu a lekla se, že jí nechají venku. Neslyšela na volání a utíkala domů. Přimáčknutá ke dveřím domu se pak klepala strachy. Ale její lidé pochopili, že neutekla z neposlušnosti, že se bála o domov a pohladili jí a pustili domů. V noci je chodila kontrolovat. Spali tak klidně a dlouho. Vylezla opatrně na postel a strčila jim čumák do obličeje. Když zjistila, že dýchají, šla zase klidně spát. Věšinou je trochu probudila, zapomněla, že má fousky a lechtá je, ale nevadilo jim to. Pořád jí hladili. Za pár měsíců se odvážila a vlezla paničce sama do náruče. Přimáčkla si hlavu na její krk a šťastně funěla. Zavřela oči a čmuchala její vůni. Stejně ti její lidé voní nejlíp. Mají se tu se Stelinkou krásně! Od té doby už uběhlo několik let a ona si leze k paničkám do náruče pořád. Té vůně se ale nikdy nemůže nenabažit. Takhle voní domov!