Dětství a první lásky mé babičky, rodačky z loveckého zámečku Karlštejn

Jak vypadal život na loveckém zámečku Karlštejn před sto lety? O životě na tomto překrásném místě na kopci nad obcí Svratouch mi ráda vyprávěla moje babička Miluška, která se zde v roce 1920 narodila.

Zámeček se sice jmenuje stejně jako jeho slavnější bratr, který stojí u Berounky, ale jméno je asi to jediné, co mají tyto dva zámky společné. Karlštejn, který mám na mysli, své jméno získal podle nedalekého zkamenělého útvaru, kterému se říká Zkamenělý zámek, německy se jmenoval Kahlstein (Holý kámen). Nejprve prý na kopci stálo pár stavení. Mezi nimi chalupa č.p. 6.

Tam se narodil můj pradědeček, budoucí lesní strážný Emanuel Nikl. Chalupa na kopci prý již stála, když byla postavena kaple sv. Jiljí (původně kaple panny Marie). Teprve k ní byl potom přistaven lovecký zámeček. Dnes je nestarší stavbou kaple sv. Jiljí. Chalupa č. 6 už neexistuje. Zajímavé je, že u cesty dnes stojí jiná, novější se stejným číslem popisným. Původní chalupa se nám dochovala jen na jediné fotografii. Před chalupou stojí moje praprababička Anna Nyklová, za svobodna Spurná.

Ale vraťme se ještě k místu samotnému. Zámeček není zajímavý jen svým vzhledem. Leží totiž ve vrcholové části kopce nazývaného podle výškového bodu Karlštejn (784 m n. m. dle vrstevnicové mapy). Zhruba 1500 m severně od vrcholu probíhá rozvodí Černého a Severního moře. A na hranici rozvodí stojí zámeček Karlštejn. Říká se, že déšť, který stéká po jedné straně jeho střechy, se dostane do moře Černého, a ten co dopadne na druhou stranu do moře Severního.

Můj pradědeček Emanuel se narodil jako jedno z mnoha dětí v chalupě číslo 6 v době, kdy již zámeček dávno stál. Jeho otec byl hajným. Ale pradědeček na něj prý nerad vzpomínal, hodně pil. Jeho maminka byla přísná a ani ke svým dětem neměla laskavý vztah. Moje babička Miluška vzpomínala, že se moc se svými prarodiči nestýkali. Vztahy se úplně zpřetrhaly poté, co Emanuelovi rodiče požádali jeho ženu o všechny jeho šaty v době, kdy byl jako voják v první světové válce.

Tvrdili, že už je nebude potřebovat. Určitě tam umře a jim se hodí víc. Prababička se naštvala, nic jim nedala a věřila, že se jí manžel vrátí. Vrátil. A protože byl na rozdíl od svých rodičů veselý a laskavý člověk, který se sám neustále vzdělával a uměl jednat s lidmi, oblíbil si jej hrabě Thurn-Taxis a udělal jej správcem celého polesí se služebním bytem na loveckém zámečku. Aby se pradědeček ještě více oddělil od svého otce, pozměnil si své příjmení z Nykl na Nikl.

A jak se jim na zámečku mezi dvěma světovými válkami hospodařilo? Zámeček nebyl sídelním hraběcím místem, pro hraběte a případné hosty byla vyhrazena jen jedna čtvrtina zámku. Pokud stojíte čelem k zámečku, je to ta pravá, horní polovina zámku. I dnes tam bydlí majitel zámku se svou rodinou. V dolní, pravé části bývali ubytovaní hajní. Babička si pamatovala na mnohé z nich, v bytě se jich vystřídalo za tu dobu hned několik. Pradědeček Emanuel se svou ženou Mariií a dětmi měli celé levé křídlo zámečku. Nahoře měl Emanuel pracovnu. Práce lesního strážného byla hodně o papírování, účtování, chystání výplat zaměstnancům a celkové správě lesního hospodářství. Pradědeček nabíral nové lidi, dával výpovědi, sháněl lidi na sezónní práci v lese.

Zámeček, je postavený ve tvaru písmene U. Pro lidi byla určena jen hlavní část zámku. Obě boční křídla sloužila hospodářským zvířatům. V pravé byli ustájeni koně. Pěkní, silní koně do lesa na tahání klád. V levé části pak byly krávy. Stračena, Malina, Jahoda. To jsou jména krav, na které si babička vzpomínala. A samozřejmě tu byl i nespočet drůbeže. Slepice, husy, kachny. Na dvoře zámečku to od rána do večera štěbetalo. Dnes je ze stájí a maštalí penzion s krásnými pokoji.

Babička vzpomínala na to, jak byla její maminka Marie pracovitá. Musela mít skvělé organizační schopnosti. Kam se hrabou někteří dnešní manažeři. S kupou dětí a hospodářských zvířat si uměla poradit. Každý den běželo vše jako na drátkách. Vstávalo se brzy ráno, bylo třeba obhospodařit zvířata, zatopit v kamnech kvůli teplu i vaření, udělat pro všechny jídlo a nanosit vodu ze studny. Té bylo potřeba opravdu hodně. Však si babička myslela, že musí mít všechny děti ruce vytahané až k zemi, jak pořád tahaly vědra.

Každé z dětí mělo své úkoly. Hospodářství za babiččiny vlády dobře prosperovalo. Na zámečku nikdy nebyla bída, ale také se nikdy zbytečně nerozhazovaly peníze. Hospodářství bylo úplně samostatné. Měli vlastní ovoce, zeleninu, vejce mléko i máslo. Prababička pekla každý týden bochníky chleba. Některá jídla jsem ochutnala i já. Moje babička Miluška dělala podle receptu své maminky tvarohové homolky, skvělou tvarohovou pomazánku nebo bramboráky na pekáč.

Místo smažení hory placek se do sádlem vymazaného pekáče dalo těsto na bramboráky a upekli se v troubě. Každý dostal kus. Babičky „vdolky“ jsem milovala. Byly to bochánky kynutého těsta (babička do něj dávala napůl sádlo a napůl vyškvařený lůj – vůbec nebyl cítit a byly jemné), byly slané, posypané mákem a pečené v troubě. Babička vždycky říkala, že správná buchta/vdolek má být nadýchaný jako peříčko, ale přitom má promastit papírový ubrousek. Babička nikdy neměla problém s nadváhou nebo cholesterolem. Asi proto, že se celý život nezastavila. Jak byla ze zámku zvyklá, od rána do večera se hýbala.

Žádná vzdálenost pro ni nebyla problém. Však to také do školy měly děti ze zámku dobré dva kilometry z prudkého kopce dolů. A odpoledne zase pěkně nahoru. Prababička všem svým dětem našetřila na výbavu. Všechny si ze zámku odnášely pořádné peřiny – duchny plněné husím peřím, nádobí, povlečení i nový nábytek. Pradědeček se o samotné hospodářství moc nestaral. Měl dost své práce. Babička si ho pamatuje jen jako nesmírně laskavého člověka. Miloval děti i zvířata a nikdy je netrestal. Nosil sice do lesa flintu, ale nikdo si nepamatoval, že by kdy vystřelil na zvíře. A miloval své psy a přírodu.

Často jen tak posadil se psy v lese a užíval si té krásy. Babička, co jí pamatuji, neměla ráda čištění hub. Užila si je totiž právě se svým tatínkem až moc. Na zádech do lesa nosíval veliký batoh. Jak viděl v lese hříbka, šup s ním do batohu. Odpoledne vysypal batoh na velký stůl a děti, pusťte se do toho. Houby byly zmačkané a plné lepivého jehličí. Babička mě proto už jako malou naučila každou houbu v lese nejprve pečlivě očistit a až pak ji uložit do košíku.

Děti si na zámečku užily i spoustu legrace. Po první světové válce se rozmohla turistika. Kolikrát přišlo nějaké panstvo k zámečku a popleteni jeho jménem se dožadovali informací o Karlu IV. Babička vzpomínala, jak je jako děti vodily do kaple sv. Jiljí a vážně jim ukazovaly, kde přesně Karel IV v kapli sedával. Franta, který měl už od dětství obchodní talent, přinesl i domácí limonádu a prodával ji turistům. No, bavily se dobře. Také jezdily hodně na výlet na kolech. Babička jela jednou ze zámečku na výlet až do Prahy.

Později se babička do Prahy přestěhovala a našla si práci v hotelové kuchyni. Trénink měla ze zámku dobrý. Tehdy nebyly stroje jako dnes a zadělat ručně těsto na deset šišek kynutých knedlíků? Ještě, že nás babička nikdy nebila. Musela mít obrovskou sílu v rukou. Během druhé světové války se babička seznámila s mým dědou, Petrem. Jenže mu jaksi neprozradila, že už jednoho ctitele má. Byl jím Franta, syn řezníka ze Svratouchu. Ten babičku nesmírně miloval. Vždycky, když přijela z Prahy, čekal na ni a na rukou ji nesl až k zámečku.

Věřte mi, je to pořádný kopec a člověku dá zabrat vyjít ho jen tak. Babička měla ráda oba. Nakonec rozhodlo to, že měl Franta zdědit hospodářství. A babička dobře věděla, co to znamená. Ona do hospodářství nechtěla. A tak přijala žádost o ruku mého dědy Petra. Brali se na Silvestra těsně před koncem války. Myslím, že se to děda nikdy nedozvěděl, ale babička na Frantu asi celý život vzpomínala. A on na ni. Babičce bylo hodně přes sedmdesát, když Franta zemřel. Ještě, než jí to řekla její sestřenice, zdál se jí o Frantovi sen. Přišel za ní a řekl jí, že zemřel. Že se s ní přišel rozloučit a ukázat jí, kde má teď hrob. Ve snu prý šla z hrobu jasná záře.

Za nějaký čas přijela babička do Svratouchu. Šla se svou příbuznou na hřbitov, podívat se na Frantův hrob doopravdy. U vchodu na hřbitov požádala svou příbuznou, aby jí schválně nic neříkala. Přesně podle snu pak vyšla rovnou cestou k Frantovu hrobu. Byl na stejném místě, jaké jí ve snu ukázal. Moje milovaná babička Miluška zemřela, když jí bylo 81 let. Děda Petr byl v tu dobu již rok po smrti. Babička před smrtí volala obě jejich jména. Měla štěstí, nejen, že prožila krásné dětství na zámečku, měla v životě dvě lásky a oba muži ji celý život milovali. Já myslím, že Franta na babičku počkal, aby nemusela do schodů nahoru do nebe šlapat pěšky. Byl už tak zvyklý. Nosit ji do kopce v náručí.

Po babičce mi zůstalo mnoho vzpomínek. Naučila mě mnoho věcí. Třeba vaření. Vždycky říkala: „není těžké uvařit za hodně peněz, ale uvařit chutně, za málo peněz, to už je umění.“ A tak dnes vařím její kulajdu, peču buchty a dělám hromady kynutých lívanců. A co nám doma zbylo ze zámečku? Na chatě máme nábytek ze zámečku, který babička dostala do výbavy. Máme i sadu nádobí, kterou používám jen o váncích a říkáme mu „zámecké.“ Nejraději mám ale malou porcelánovou Madonku. Uměleckou hodnotu mít asi nebude. Tenkrát se prodávaly na každé pouti. Ale babička se na ni vždy zadívala, usmála se a řekla:“ Ta nosí štěstí, je z Karlštejna.“

Zdroje:

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/zamecek-karlstejn-u-svratky

https://www.zamek-karlstejn.cz/o-zamku/

fotografie z rodinného archivu