Želva Cecílie, co vyskočila z balkonu nebo fenka Šílený Max. Úsměvné vyprávění o našich zvířátkách

My jsme vůbec byli vždycky taková zvířátková rodina. Oba mí rodiče vyrostli v bytě v Praze. Domluvili se, že až se vezmou, utečou z Prahy někam do přírody. A protože spolu trávili víkendy na chatě v Kamenném Přívoze, zamilovali si kraj Posázaví a našli svůj nový domov v Týnci nad Sázavou. V té době podle mé mamky hrozné město. Dvě fabriky, jedna slévárna, ve druhé se vyráběly motorky. Starý, historický Týnec s románskou rotundou leží na levém břehu řeky, na tom pravém vznikl od padesátých let nový Týnec. Architekta, který ho vymyslel, by mamka nejraději zazdila do některého jeho návrhu.

Žádný oficiální střed města, každý dům koukal jinam, žádná pěší zóna, místo pro setkávání lidí, jen bytovky, paneláky, obchoďák s typickým jménem Mír a škola. Každá budova tak nějak ve svém vlastním vesmíru. Po revoluci se to trochu změnilo, vznikla aspoň ta pěší zóna, a i když obchody koukají pořád každý jinam, je mezi nimi alespoň parkoviště a posezení. Ale o tom jsem psát nechtěla. Nejen moji milí rodiče, lačnící po přírodě, ale i já a můj bratr jsme toužili po zvířátku doma. Samozřejmě bychom měli nejraději pejska, ale to by byl příliš velký krok. Takový závazek se ještě rodiče zdráhali přijmout. Začali jsme tedy pomalu. Nejdřív jsme si pořídili andulky.

To jsem byla ještě hodně maličká, moc si to nepamatuju. Nicméně podle vyprávění a letmých vzpomínek na to, jak občas přistála tátovi andulka na hlavě, když sledoval fotbal, to byla docela fajn zvířátka. Tedy až na ten hluk a bordel, který maminka poctivě kolem klece každý den uklízela. Maminka je skvělá zahradnice. Brzy zjistila, že ptačí hovínka, nasypaná do zavařovací sklenice, zalitá vodou a pěkně v teple na okně balkonu zakvašená jsou vynikajícím hnojivem. Měli jsme díky andulkám na balkoně úžasnou úrodu rajčat. Sousedi z toho smradu už tak nadšení nebyli. Asi se měli rodiče o rajčata podělit i s nimi. Zvířátka se u nás vždy dožívala úctyhodného věku, ale každý jednou zemře, a když umřela i poslední babička andulka, rozhodli se rodiče pokus s ptáčky neopakovat. Vyprosili jsme si s bráchou rybičky.

První měsíce dobrý, ale pak děsná nuda. S rybičkou se nepomazlíte. Akční maminka přinesla domů vodní želvičku. Změřili jsme ji. Byla veliká jako malá krabička od sirek. Pojmenovali jsme ji Cecílie. Cecilka u nás byla spokojená. Hlavně proto, že jsme ji nastěhovali do akvária k rybičkám. Dali jsme jí tam cihlu tak, aby si na ni mohla vylézt jako na ostrůvek a hřát si krunýřek pod žárovkou. Krmili jsme ji kousky masa a salátem. Rybičky vypadaly v klidu. Nešla po nich. Živou potravou se staly ve chvíli, kdy jsme museli na několik dní odjet. Příroda je chytrá. Cecilka si ulovila vždy jen tolik, kolik potřebovala na zahnání hladu.

Rybičky postupně ubývaly. Maminka nám vysvětlila, že tak to v přírodě chodí. Když zmizela i poslední rybička, nabídl se táta, že občas Cecilce přinese nějakou tu čudlu z řeky Sázavy. Cecilka nás měla ráda. My jí také. A tak jsme se rozhodli, že jí pořídíme partnera. Nebyl to dobrý nápad. Když je dáma spokojená a nic jí nechybí, málokdy to chlap vylepší. Nic proti mužům. Ale Filip byl nevychovaný hulvát. Nejen, že Cecilce kradl jídlo, dokonce si vždy počkal, až si holka vyleze na svůj ostrůvek, pak tam vylezl taky a vyšplhal se jí na záda. Na jejím krunýři byl sám hřejivé žárovce blíž a chudák Cecilka se nejen neohřála, ale ještě nesla Filipa na zádech. Na léto jsme celé akvárium vždy stěhovali na stolek na balkon. Želvičky tam měly tam pěkně sluníčko a líbilo se jim tam. Filip bydlel s Cecilkou asi rok, když jsme je oba přestěhovali na balkon na letní byt. Asi po měsíci se Cecilka ztratila. Musela to mít naplánované, to mi nikdo nevymluví. Počkala si, až si hulvát vyleze na ostrůvek, pak pro změnu ona vylezla na jeho záda, ale nezůstala tam. Musela vyvinout děsnou snahu, aby se dostala k okraji akvária a přelezla jej. Postupně pokračovala dolů ze stolku a pak mezerou v zábradlí ven. Bydlíme v prvním patře. Není to vysoko, ale nízko také úplně ne. Ještě, že jsou pod balkonem keře. Cecilka spadla do měkkého a víc už o ní nevíme. Na zemi jsme jí nenašli. Buď utekla daleko, nebo ji někdo odnesl. Doufám, že jí někdo brzy našel a poskytl jí domov bez protivného partnera. Přála bych jí to. Filipa jsme se po Cecilčině útěku z jejich manželství zbavili. Vzal si ho kamarád. Stejně nám nepřirost k srdci.

Vodní tvory jsme do budoucna v chovu zamítli. Na řadu přišli konečně ti chlupatí. Nejdřív jsem domů přinesla morče Ferdu. Byl s námi asi rok. V létě měl na chatě v Kamenném Přívoze ohrádku a domeček. Přes den byl pěkně venku na travičce. A pak najednou zmizel. Jestli utekl, nebo jestli si ho ulovil nějaký dravec, nevíme. Možné je i to, že si ho odneslo nějaké dítě z chatařské osady. Přála bych mu to. Na chatě skončila i chovná krysa Ludmila. Tu jsem měla ale jen měsíc. Byla chytřejší než Ferda. Utekla sama. Ještě po roce našel táta na chatě prožraný vezírek na kapry a ještě po dvou letech jsme nacházeli její hovínka. Postarala se o sebe holka sama.

Hlodavce jsme pro příště také zavrhli. Kočku by si táta přál, ale měla jsem na její srst bohužel alergii (teď mám doma Mňouka s Pískem a tělo si zvyklo, ale o těchto dvou až zase jindy). Ukecávali jsme rodiče na pejska. Táta statečně vzdoroval. Vrátili jsme se k ptáčkům (květiny potřebovaly hnojit) a pořídili jsme mamince kanárka Honzíka.

Kanárek je tvor společenský, pořídili jsme mu tedy ještě partnerku Milču. Ty dva jsme pak měli víc než deset let. Dvakrát nám i vyvedli mladé. O našem posledním kanárkovi, který byl děsně na ptačí ženské, se dočtete zde:

S kanárkem se nepomazlíte. Zpívá sice krásně a tak silně, že vzbudí celou bytovku, ale to už i ta andulka byla víc k člověku. A tak maminka konečně přinesla pejska.

Jmenoval se Círius. Trpasličí pudl barvy meruňky. Nikdy jsme mu Círius neříkali, pro nás byl Míša. Ale Cirda by se na něj asi hodilo víc. Na začátku devadesátek neexistoval pojem množírna. Dnes už víme, že on byl přesně ten případ. Přišel k nám tak maličký, že ještě potřeboval mámu. Plakal celou noc. Utišil se, až kdy jsme si ho vzali do postele. Tam už také na spaní zůstal po celý život. Byl hrozný nervák, kdyby byl v jiné rodině, byl by nejspíš i agresivní. Takhle jen vrčel. Skoro pořád. Ale nebylo to klasické varovné vrčení před kousnutím. Třeba jste mu drbali záda a on při tom tak nějak brblal. Taky měl fóbie. Hrozně se bál výšek.

Přejít s ním po mostě přes Sázavu byl těžký oříšek. A byl to sobec. Velké ego. Pan Důležitý. Život se mu změnil ve třech letech, když jsem přinesla domů fenečku. Křížence jezevčíka na dlouhých nožičkách. Mohl se zbláznit. Kdybychom ho nehlídali, byl by jí zakousl. Jeho oblíbenou zábavou bylo držet ji pod křeslem. Ležel o metr dál a výhružně zavrčel, kdykoliv jen vystrčila čumáček. Jistě, že jsme se to snažili krotit, ale jeho uražená pýcha byla cítit na každém kroku. Fenečku jsme pojmenovali, tedy my ne, ale chlapi v hospodě, odkud mi ji můj tehdejší přítel přinesl, Šílený Max.

Zrovna tam totiž běžel tenhle film a odborníci v hospodě po pár pivech usoudili, že se jedná o štěně psa. Jméno jsme jí nechali. Maxinka byla úplně jiná než rozmazlený Míša. Článek o ní si můžete přečíst zde:

Po druhém hárání (první strávila s babičkou sama na chatě) se pomstila Míšovi za jeho šikanu. Plakal, ona hárala a on prosil, plakal, kňučel a klepal se. Nic. Maxinka s naprostým klidem ležela na gauči a nechala ho trpět. Kdykoliv se víc přiblížil, vycenila zuby a rafla po něm. Nikdy spolu nic neměli. Byl odkázaný k dalším deseti letům nenaplněné lásky. Takhle, to pánové může dopadnout, když šikanujete ženy. I vám se může stát, že se zamilujete. A karma je pěkná potvora. Míša po pár letech cukrovky umřel na selhání ledvin v den, kdy jsem porodila své první dítě. Bylo mu třináct let. Maxinka po narození mého syna okamžitě přijala roli chůvy.

Když po letech odešla i Maxinka, neváhala jsem a pořídila rodičům dalšího pejska. Cíleně jsem dala inzerát, že hledám kříženého hladkosrstého jezevčíka. Fenečku. A našla jsem. Pro Týnu jsme si z Týnce nad Sázavou jeli až do Hrochova Týnce. Jméno Týna nebyla náhoda. Byla úžasná. Článek o Tynušce si můžete také přečíst zde:

V současné době máme pejsky dokonce dva. Bibi a Stelu. Je to máma s dcerou zachráněné útulkem na Slovensku z romské osady. Vyzvedli jsme si je v útulku, který se dnes jmenuje Pesdomovec. Jsou to naše milované holčičky.

Bibi (ta starší) mě inspirovala k napsání knížky. Článek o tom, jak se pejsek z útulku dostal ke své knize, najdete zde:

Knížku Betynu nedám (není to skutečný příběh naší Bibi, ale Betyna má stejnou povahu i vzhled) si můžete koupit v knihkupectvích. Má samozřejmě dobrý konec a je napůl vyprávěná samotným pejskem.

Útulek Pesdomovec je nedaleko Prahy, v Babicích za Kamenicí. Najdete ho na netu, FB i instagramu. Dvakrát týdně můžete přijet venčit pejsky v krásné přírodě Posázaví.

A to je dnes asi všechno o našich zvířátkách. Příště třeba o kocourech Mňoukovi a Pískovi (ve skutečnosti se jmenují Lexa a Mikeš)

Přeji krásné léto