Jezevčíci nejsou normální psi

Jezevčíci nejsou normální psi. Kdo má jezevčíka, ten mi dá za pravdu. My měli dva. Ne najednou, ale po sobě. A nebyli to kluci, měla bych vlastně napsat, že jsme měli dvě. Dvě milované čubiny. Na první bylo poznat, že její tatínek přeskočil plot z velké lásky k její jezevčičí mamince. Záměrně píšu přeskočil a ne podlezl. Naše čubinka byla jezevčík na vysokých nožičkách. Říkali jsme jí proto místo jezevčík Jozevčík. Ale jmenovala se Šílený Max. Nemohla za to. Jednoduše byla, jak už to bývá, ve špatný čas na špatném místě. Jako malinké, hnědé klubíčko jí přinesli do hospody s tím, že ji nikdo nechce. V hospodě se zrovna štamgasti dívali na video se Šíleným Maxem a tak po dlouhé debatě a kolování štěněte po celé hospodě bylo rozhodnuto, že je to kluk a bude se jmenovat Šílený Max. Že se jí ujal můj partner a přinesl mi ji ve tři ráno domů už asi nemusím dodávat. Maxinka dělala svému jménu čest jen napolovic.

Nikdy jsme neměli rozumnějšího a zodpovědnějšího pejska. rozhodně nebyla šílená. Zato Max byla nejen vysokými nožičkami, ale hlavně srdíčkem. Asi nějak poznala, že čekám miminko a přestože byla sama mláďátko, hlídala mě kam jsem se jen hnula. A protože jezevčíci i jozevčíci si o sobě všichni myslí, že jsou Maxi, nebála se vystartovat na kohokoliv, kdo by se na mě jen špatně podíval. Přitom nikdy v životě nikoho nekousla! Milovala lidi a když to šlo, s každým se hned mazlila. Ale byl to pes rytíř, pořád ve střehu. Když se mi narodil syn, přenesla svojí starostlivost na něj. Syn je od narození nevidomý a první měsíc svého života strávil ještě s dalšími problémy v nemocnici. Pamatuju si, jak jsem ho poprvé přinesla domů. Opatrně jsem ho spícího v košíku položila na stolek na balkoně a s rodiči jsme si sedli do obýváku, abychom ho povídáním nevzbudili. Po chvíli jsme si všimli, že s námi není Maxinka. To bylo divné, vždycky si rodinu užívala a tulila se k nám. Našli jsme ji spící pod košíkem s mým synem. A už se od něj nikdy nehnula. V denním shonu jsme si toho nejdřív moc nevšímali, ale když jsme prohlíželi fotky s miminkem, zjistili jsme že vždycky maximálně metr od něj sedí, leží, spí Maxinka. Jestli je něco pravdy na filmu o psím poslání, tak posláním Maxinky bylo trpělivě se starat, hlídat a doprovázet mého syna.

Byla štěstím bez sebe, když povyrostl v batole a hrál si s hračkami na zemi na dece. Dávali jsme mu tam polštář, na ten si lehla Maxinka a on si lehl na ní. Jiný pejsek by utekl, ona ne. Ležela trpělivě pod pod ním a užívala si, že je se svým malým páníčkem. Když byl ještě miminko v kočárku, jezdila jsem s nimi do obchodu. Bydleli jsme v malém městečku. Kočárek jsem mohla s klidem zaparkovat před obchod a jít dovnitř. Přes peřinku jsem dávala tenkou deku. Maxinka na svých dlouhých nožičkách vyskočila nahoru a stočila se synovi na bříšku do klubíčka. Pozorně sledovala jak spinká. Jakmile se začal budit, vystřelila z kočárku, protáhla se nejednou dveřmi až do krámu a štěkala na celé kolo, kde že to sakra jsem! Budí se ti dítě! Zvědavé babky nakukující do kočárku se setkávaly s vyceněnými zuby vrčící bestie místo roztomilého miminka.

Nikdo cizí se nesměl ke kočárku přiblížit. Když syn vyrostl a Maxinka zestárla, čekala trpělivě, než se vrátí z internátní školy. Umřela už s úplně bílým čumáčkem, jako stařenka. Načasovala si i kdy má umřít. Maxinka byla doma s mými rodiči, když jsme jeli autem s mým synem, manželem a dcerou po dálnici. Manžel prohodil něco o tom, že se mu nezdá, jak to jede. Jako by bylo něco s kolem. Ale jeli jsme dál. Za chvíli mi máma zavolala, že Maxinka dostala nejspíš infarkt a umřela. Manžel zajel hned k nejbližší benzínce. Děti plakaly a museli jsme je uklidnit. Manžel při té příležitosti zkontroloval to „divné“ kolo. Přišel mi úplně bledý říct, že drželo na vlásku a ujet ještě pár set metrů, přišli jsme na rušné dálnici o kolo a vybourali bychom se. Já myslím, že to náhoda nebyla. Maxinka tu byla maximálně s námi. Na Max! Tolik příběh o naší Maxince a někdy příště snad zase o té druhé jezevčici, která přišla po ní. Stejně paličaté a milované Týně.