Když je touha po holkách silnější než zubatá. Aneb povídání o záletném kanárkovi

Všechny bytosti, lidé i zvířata mají jedno společné. Všichni chceme být šťastní. Jen máme každý trochu jinou představu o tom, co k tomu potřebujeme a jak toho dosáhnout.

Náš kanárek byl šťastný, když kolem sebe měl ženské. Tedy, ne ty lidské, ale ty jeho, ptačí. Dovoluji si tvrdit, že na druhu mu až tolik nezáleželo. Černá, hnědá, kropenatá, sýkorka nebo kosice, rozdíly nedělal. Naparoval se, předváděl, čechral si peříčka a z plna hrdla zpíval. No, chlap, dovedete si to asi představit. A to měl prosím stálou partnerku! Tedy, trošku jsme ho ošidili a dali jsme mu do klece k bidýlku zrcátko. Nerozpoznav svou vlastní podobu, připadala mu slečna nemírně krásná. Strávil spoustu času před zrcátkem, vyprávěl své princezně veselé historky, švitořil lichotky a nosil jí dokonce i dobroty z vlastního krmítka.

Jenže, když zrovna nestál před zrcátkem, jako by jeho milá neexistovala. Od jara až do podzimu měl Honzíček, tak se náš kanárek jmenoval, zavěšenou klec na balkoně. Bydlíme v druhém patře, tak akorát, aby Honzík viděl na slečny v okolí. A že jich tam bylo! V tůjích pod balkonem měla hnízdo sličná kosice. Co se kosák Honzíkovi nanadával, ať si dá pokoj. Nic platné. Jakmile kosice vyletěla z hnízda, začal Honzík zpívat z plných plic. Aby si Honzík pořádně užil, dali jsme na zábradlí balkonu ptačí krmítko. Tam přilétaly sýkorky, pěnkavy a občas přišla i pyšná hrdlička. Společenský Honzík se mohl zbláznit radostí. Připomínal lázeňského šviháka na začátku sezóny v Karlových Varech. Kanárci mají rádi vodu a my jsme mu museli měnit několikrát denně vodu v mističce, kterou používal jako koupelnu. Nestále se myl a upravoval.

Jak je pro něj důležitá jeho stálá partnerka jsem zjistili jednoho roku, když najednou zesmutněl. Cizí slečny už ho moc nebavily a skoro úplně přestal zpívat. Dokonce si začal žalem trhat peříčka na bříšku. Báli jsme se, že je nemocný, ale pak jsme si všimli, že se mu jen převrátilo zrcátko. Jakmile jsme mu jeho děvče vrátili, byl to zase náš žoviální proutník. Podobnost s nevěrnými manželi je samozřejmě čistě náhodná. Takhle to šlo mnoho let.

Honzíkovi už bylo víc než deset, dalo by se říci, že z něj byl kanárčí děda, ale holky mu pořád dělaly radost. Až v loni v březnu jsem se šla na Honzíka podívat a místo na bidýlku seděl dole, na podlaze jeho klece. Hlavičku měl na stranu, jedno křidélko vyvěšené. Div,že neupadl úplně. Vypadal opravdu špatně. I ptáčci mívají lidské nemoci a kdybych to měla laicky odhadnout, prodělal náš Honzík právě pořádnou mrtvičku. Nevěděli jsme, jestli to vůbec přežije, ale byl to člen rodiny, jako každé naše zvířátko, a tak jsme se rozhodli mu poskytnout nejlepší možnou péči. Můžu s klidem říci, že mu moje maminka, která se o něj starala nejvíc zařídila LDN pro ptačího stařečka s luxusní péčí. Louskat zrníčka pro něj bylo moc namáhavé, tak mu maminka obden uvařila vajíčko a rozdrobila do mističky žloutek se strouhankou. To mu chutnalo.

Na bidýlko už vyletět nedokázal, přestěhovali jsme mu proto jeho milou dolů. Několik měsíců ani nepípl. Mysleli jsme, že už ho neuslyšíme zpívat. I největšího proutníka může skolit nemoc a stáří. Když začalo být teplo, dali jsme Honzíka zase na balkon, aby mohl ty své holky alespoň pozorovat. Udělalo mu to dobře. Po pár měsících začal pípat, snažil se s nimi navázat hovor. Bylo vidět, že už je mu lépe. Později dokonce vyletěl na nejnižší bidélko, aby na ně lépe viděl. Sice už tam pak zůstal, neměl sílu na mnoho pohybu, ale nevadilo mu to. Vyhříval se na sluníčku, občas se načepýřil, když ke krmítku přiletělo nějaké obzvlášť pěkné děvče a byl spokojený.

Během jednoho roku se dal Honzík docela dohromady. Už nikdy nebyl jako dřív, ale občas si i krátce zazpíval. Měl spokojené stáří. Další rok jsme opět vyvěsili klec na balkon a Honzík se hned vítal se všemi kamarády. Hlavně s kamarádkami. Jednou se šla maminka na Honzíka podívat a nemohla uvěřit svým očím. Náš malý invalida v kleci nebyl! Bylo těžko představitelné, že se vůbec dostal z klece s jeho pohybovými obtížemi. Nedovedli jsme si ani představit, že by ještě létal. Ale stalo se. Jak asi musela být velká jeho touha navštívit alespoň jednou jedinkrát své slečny osobně! Stařeček prolezl malou škvírou u krmítka a vyletěl za děvčaty. Byli jsme přesvědčení, že spadl z balkonu a najdeme ho na zemi mrtvého. Ale ne, jeho touha byla silnější. Dokázal ještě letět. Našli jsme ho sedět spokojeně na opěrce lavičky na podestě našeho domu. Byl tak vysílený, že se nechal chytit do ruky. A věřte nebo ne, když jsme ho vrátili do klece, byl nesmírně šťastný. Dokázal to, letěl za holkami a vrátil se domů.

Honzík pak žil ještě několik měsíců, než jsme ho našli ráno mrtvého v kleci. Měl dlouhý a spokojený život. A nakonec si splnil i svůj sen a užil si dobrodružství se svými děvčaty.

Jsou sny, které nás drží při životě. Náš Honzík je důkazem, že nikdy není pozdě si je splnit.

Přeji Vám všem krásný den.