Týna, jezevčík, který daroval své srdce lidem

Náš druhý jezevčík byla holčička Tynuška. Potom, co nám umřela psí babička Maxinka, jsme chtěli zase jezevčíka. Tentokrát už ne pro nás, ale pro mé rodiče. Na Maxinku si zvykli a když jsme se z města odstěhovali i my, byli opuštění. Táta nadával. Ať nás to prý ani nenapadne, snesl jen Maxinku a jestli přineseme štěně, poletí z okna nejdřív pes a pak my. Ale protože tátu znám, podala jsem inzerát. Napsala jsem, že sháním štěně jezevčíka, může být i křížený, že nám chybí pejsek na procházky a na gauč. Ozvala se paní až z Hrochova Týnce. My jsme také z Týnce, ale přes půl republiky vzdáleného. Prý se jim narodily štěňátka a inzerát se jí moc líbil. Jejich jezevčice je miláček rodiny, pořád obklopená dětmi a spí s nimi v posteli. To se líbilo mně, znělo to jako rodinný pes, žádná množírna. Zavolali jsme si znovu později, paní říkala, že to byla zvláštní náhoda s mým inzerátem. Prý jim zrovna zapojili internet, na webu jí naskočil můj inzerát a potom, co mi zavolala, se spojení internetu přerušilo a dlouho se ho nepovedlo spravit. Mezitím si zbytek štěňátek rozebrali známí a sousedi, ale když mi to jedno slíbila, drží mi ho.

Tátovi jsme nic neřekli a vydali se pro štěňátko. Přijeli jsme k domku se zahradou. Kolik tam bylo dětí netuším, ale mezi nimi byla čubinka jezevčíka se štěňátky. Rodina nás hned pozvala na kafe a vyzvídali. Chtěli mít jistotu, že štěňátko jejich milované holčičky půjde do dobrých rukou. Odvezli jsme si naší novou holčičku a trochu trnuli, co na to můj táta. Táta mlčel, blesky mu lítaly z očí, dělal, že ho nějaký pes vůbec nezajímá. Odvezte si TO, já jsem vám řekl, že psa nechci! Nechali jsme štěně, mého tátu a mého manžela doma samotné a vyklidili jsme prostor. Manžel tam zůstal na pozorování, táta na trucování a zvykání si. Po krátké procházce jsme se vrátili, zamávali mezi dveřmi a i s manželem odjeli. V autě se manžel smál. Prý jsem měla tátu vidět. Jen, co se za námi zavřely dveře, táta kleknul na všechny čtyři a ťuťal na koberci štěňátko.

Měl co dělat, aby se od něj odtrhl, když nás slyšel na schodech. Tynuška dostala nový domov. A jméno! Pocházela z Hrochova Týnce, přistěhovala se do Týnce, musela to být Týna. Už druhý den jí táta ukazoval po celém Týnci a když se jí unavily krátké pacičky, nosil jí v kapse. Vlastně jsme mu ji oficiálně darovali, aby ji přijal. Byla jeho pes. Tynuška byla jezevčík a to znamená, že měla svojí hlavu. Jezevčík miluje svou rodinu, je to pes ochránce, který sám sebe vidí ve velikosti medvěda Kodiaka. Klidně vás bude bránit před kancem v lese nebo opilcem v parku, na velikosti mu nezáleží. Jezevčíci si všechno dělají po svém. Je to tím, že jsou jako jediní lovečtí psi vycvičeni na samostatný boj bez přítomnosti svého pána. V jezevčí nebo liščí noře povely neslyší, musí si poradit sami. Jezevčík je zvyklý přemýšlet. Bohužel často přemýšlí i o tom, jestli se mu zrovna hodí vás poslechnout. Podívejte se někdy jezevčíkovi do očí.

Poznáte, že přemýšlí i o vás. Pokud si ho získáte, bude vás respektovat a bezmezně milovat. A taková byla i Tynuška. Byla tak hodná a měla ráda lidi, že nás hned několik lidí požádalo, jestli by nemohli mít její štěňátko. A tak jsme se domluvili s páníčky Filipa, stejného jezevčíka, který se Tynušce očividně líbil. Byla z toho velká láska a tři štěňátka. Jednu holčičku má pořád moje kamarádka, prý chytřejšího a hodnějšího pejska neviděli. Je znát, že má v genech generace pejsků obklopených dětmi a láskou. Naprosto věří lidem. Táta chodil s Tynuškou každé ráno ve stejný čas pro čerstvé pečivo. Filípek seděl na balkoně a čekal, až ji uvidí. Každý den se pozdravili a když se potkali venku,ocásky jim rodostí jen lítaly. Odpoledne chodila Tynuška s tátou po obědě spát na gauč a pak na dlouhou procházku kolem řeky. Hrozně ráda plavala. Vypadala jako vydra, jak byla dlouhá a měla krátké nožičky. Když bylo Tynušce už čtrnáct let a byla z ní hodná psí babička, dostal můj tatínek infarkt. Ještě ráno byl s Tynuškou na procházce a večer už byl v komatu. Druhý den tatínek zemřel. Tynuška pomáhala mojí mamince překonat tu nejhorší dobu, vycítila, že jí maminka potřebuje a nehnula se od ní, byla nesmírně mazlivá. Ale i když měla všechno, začala Tynuška hubnout. Odešla do roka za tatínkem. Já myslím, že se potřebovali navzájem. Snad tam spolu chodí kolem řeky. Určitě jsou spolu. Dalšího pejska už jsme mamince nepořizovali. Moje už dospělá dcera si pořídila z útulku dvě psí holčičky, mámu s dcerou. A babička je každou chvíli hlídá a užívá si je. Poslouchají na slovo. Asi to bude tím, že to nejsou jezevčíci.