Článek
Teď už se můžu přiznat. Jsem krutá matka. Krutá, milující matka, která si to může dovolit přiznat, protože už mám naštěstí děti dospělé a upřímně doufám, že sociálka nemá nějakou lhůtu, do které by šlo týrání ještě zpětně nahlásit.
Ne, jestli si představujete, že jsem děti týrala hlady, bitím, anebo nechávala samotné, zatímco jsem vysedávala po hospodách, tak to ne. To jsou myslím ještě horší matky. I tak bych v dnešním světě asi neobstála a nevím, jak to zvládnu, až budu mít vnoučata a budu s nimi muset jít na písek nebo kam se teď s dětmi chodí mezi současné uvědomělé matky.
Nedávno mi jedna mladá, dosud bezdětná žena vysvětlovala svůj koncept výchovy. Prý to má všechno dobře načtené. Člověk si musí dávat pozor, aby nijak neomezil přirozený vývoj dětské osobnosti. Jakékoliv hranice, které dítěti nastavím, jsou prý hranice mého ega, kterým chci dítě ovládat. No samozřejmě! Hned z kraje musí ten prťavec vědět, kdo je tady pánem. Když řeknu, že do protějšího sedadla v tramvaji se nekope, tak bude mít jednoduše respekt a kopat nebude. Moje dcera byla při mé výchově hrozně chytrá. Jako mladší sourozenec už měla odkoukané, jakým tónem hrozím a které varování je to poslední. Většinou to hrála až do mého mrazivého tónu hlasu, kdy i pes zalézal pod stůl. A najednou, jako když mávneš proutkem, byla z ní roztomilá, hodná holčička.
Chudinka s uběhanýma nožičkama.
Obě děti, syn i dcera mě docela rychle přerostly. Tedy výškou. Dcera už v jejích jedenácti letech. Kolikrát já jsem na ni hulákala, ať se jde projít kolem gauče. Jak říkám, byla chytrá a odpovídala mi, že nejde, že by si maminka vyskočila na gauč a dala jí pár pohlavků. Pohlavek dostala v životě jen jeden. To už byla o hlavu vyšší než já, v pubertě a děsně drzá. Vlepila jsem jí pohlavek, její první, ale nepomohlo to. Začala se smát. Druhý den jsem jí to vyčetla. Omluvila se mi, prý to fakt nešlo. V tu chvíli jsem vypadala jako vzteklý trpaslík.
Moje děti mají hezký vztah, musely stát při sobě, když je matka šidila.
No nic, když nepomohlo násilí, přišla doba citového vydírání. Kolikrát já jsem jenom svoje děti děsila představou, jak se jejich maminka utrápí, až jí zavřou za zlobivé děti do vězení. Jak oni půjdou do pasťáku a všichni je budou bít, když maminka už nemůže. Soucit jsem se v nich mimochodem pokoušela rozvíjet už od malička. Třeba, když bylo dceři asi pět, hladila našeho jezevčíka a ptala se, proč má chudinka tak krátké nožičky. Řekla jsem jí, že to má z toho, jak se s ním ona honila, když byl ještě štěňátko a uběhala mu je. Bylo mi pak skoro líto říct jí pravdu, byla na něj tak hodná! Jindy se rozhodla, že mě naučí běhat. Tvrdila jsem jí, že to neumím. „Ale když jsi byla malá, tak jsi to uměla?“ Řekla jsem jí, že ano, jen jsem to zapomněla. Tvrdila mi, že to není těžké, musím jen rychle hýbat nožičkami, jako kdy jdu. Pak mě jednou viděla z okna, jak jsem popoběhla za deště s odpadkovým košem. Doma mě pak vítala celá radostná, že už mi to jde! Šikulka moje hodná.
Nebojte se, to letadlo syn nakonec neřídil.
Mimochodem, podle té mé známé se vlastně slovo „šikulka“ vůbec dětem říkat nemá. Prý potom neví, za co je chváleno. Má se mu už jako maličkému říkat: „Dobrá práce!“ No, to by mi hráblo.
Ale abych se tu nezpovídala jen já, musím trochu viny hodit i na své rodiče. Konkrétně, na svojí maminku. To je taky Herodes, to byste koukali! Jistě, drbala nás s bráchou na zádech, četla nám, nikdy nás neuhodila, vodila nás do Prahy, kde nám vyprávěla všechny příběhy starých domů a tak, ale stejně byla drsná. Štěrk z odřených kolen nám drbala rejžákem a trhala nám mléčné zuby. A to prosím s obrovskou radostí. Dodnes se bojím chodit k zubaři a slovům: „neboj, jen se podívám“ nevěřím. Krutá byla i na mé děti. Takovým jejím vlastním, kreativním způsobem.
Zapomněla jsem napsat, že můj syn se narodil slepý. Což mu nijak zvlášť nevadí. Vychováváme ho tak, aby si užil, co se dá. Od tří let s námi jezdí na kánoi. Dnes už měří 185 cm, já mám 160. Když mu dělám zadáka, řítí se po Sázavě slepá loď. On mi pochopitelně kameny v řece nehlásí a já je přes něj nevidím. Jezdíme i jezy. Je fakt skvělý. Aby ne, když ho vychovávala i moje máma. Budu vám vyprávět jednu příhodu, která se skutečně stala jako příklad.
Mamce jsem se pomstila, vzala jsem ji na Madeiru, ale stejně mě utahala!
Synovi bylo tenkrát asi deset, byl na svůj věk menší, chyběl mu růstový hormon. Moje maminka s ním byla v létě, asi tak v polovině srpna na chatě. A nudila se. Chata stojí přímo u lesa. Jsou tam v řadě chaty, živé ploty, polní cesta a strmá, zalesněná stráň. Maminka se dívala na tu stráň a napadlo jí, že je na ní spoustu jehličí po kterém to klouže. A že zrovna viděla na půdě dětské lyže a cyklistickou helmičku. Ano, hádáte dobře. Moje maminka se opravdu rozhodla, že poskytne mému slepému synovi zážitek z letního lyžování v lese. Vymyšlené to měla skvěle. Vysvětlila mu, že se mu nemůže vůbec nic stát. Já už od ní tuhle větu slyšela tolikrát!!
Ono to po jehličí tak pěkně klouže! Na lyže ideální!
Ale můj nezkušený syn jí to uvěřil. Maminka mu nasadila ha hlavu helmičku, vystoupali kousek svahu, připnula mu lyže a aby se nebál, řekla mu, že se sklouzne dolů, překodrcá cestu a zastaví se o živý plot. Nemá se čeho bát, má přeci helmu. Že by zrovna jelo po cestě nějaké auto, se maminka nebála, jezdili tam jen chataři. Projelo tam sotva pár aut za den. Jak maminka řekla, tak udělali. Mezitím se ke své chatě blížila autem sousedka. Můj syn už svištěl dolů, když si moje maminka povšimla přijíždějícího auta. Sousedka si naštěstí povšimla také. Pohybu v lese. Napadlo ji, že je tam nejspíš srnka a pro jistotu zastavila. Před kapotou auta jí prosvištěl malý lyžař v cyklistické helmičce, a jak mu babička slíbila, zapíchl se do živého plotu. Sousedka nevěřila svým očím. Ještě, když s mojí maminkou vytahovaly mého synka ze živého plotu, opakovala: „Slepého lyžaře v srpnu by mi pojišťovna nikdy neuvěřila!“
Co vám budu povídat, mé děti měly drsnou výchovu, ale dnes jsou z nich ŠIKULKY!
PS: mám je i maminku ráda, tu sociálku prosím vás neposílejte!
