Článek
Ještě před sto lety bylo i u nás normální, že vám partnera pro život vybral někdo jiný. Většinou se rodiče, ale i třeba sám svatby chtivý jedinec obrátil na zkušenou dohazovačku. Krásně na toto téma sepsal celou knihu Karel Poláček (Hedvika a Ludvík). Takové povolání dohazovačky nebylo nic jednoduchého. Za peníze, které dostala od novomanželů, případně jejich rodičů musela odvést kus práce. A především nesla obrovskou odpovědnost. Dovedete si představit, že vyberete sami svému potomkovi partnera a budete po zbytek života sledovat, jestli jste náhodou neudělali chybu? Jsou opravdu šťastní?
Budou spolu šťastní celý život?
Dohazovačka byla většinou ze stejného města, musela dopodrobna znát všechny rodiny a jejich předky. Pil někdo u nich kdysi? Holdoval hazardu? Byl agresivní nebo se v jejich rodině objevila genetická choroba? Tohle všechno si dnes o svém nastávajícím těžko zjistíte sami. Já se třeba od svého muže dozvěděla, že jeho matka byla z dvojčat (jedno po porodu zemřelo), až několik let po svatbě. Kolikrát asi u rozvodu soudce slyší větu: „A jak jsem mohl/a tušit, že je takový/á?“
Všechno určitě nemohla zjistit ani dohazovačka, ale mnoho věcí určitě ano. Mělo svou logiku, že vyhledávala partnery v určité kulturní i společenské vrstvě. Pohádka o Popelce je jistě krásná, ale vzpomeňte si, jak trpěla císařovna Sissi. A to ani nebyla z tak rozdílné společenské vrstvy jako Popelka a princ. Popelky je mi opravdu líto.
Je hezké spolu zestárnout, komu se to dnes ale povede?
Další věcí, které dohazovačka zařizovala ještě před svatbou, byla vzájemná shoda mezi partnery ohledně představ o společné budoucnosti. Děti ano, ne? Kolik? Jak bude vedena domácnost? Jak bude hospodařeno s penězi? Kolik peněz bude v domácnosti na výdaje? Jak se mladý pár bude starat o své rodiče? Jak budou děti vychovávány. Shodují se ti dva i náboženským vyznáním? Žebříčkem hodnot? Otázky, které dnes musí páry řešit samy. Často jeden z nich nechce druhému ublížit a udělá kompromis. Proč ne. Pokud není myšlen jako dočasná věc, kterou hodlá později změnit podle své představy. Jsou to v podstatě dost zásadní věci. Třeba odkývat partnerovi, který si přeje rodinu, že možná, později ano, a myslet si, že mu to časem rozmluvíte, protože sám děti vlastně vůbec nechcete? Tohle je bohužel dost častý problém v manželství.
Předem domluvené svatby jsou v mnoha zemích naprosto normální.
Věřte tomu nebo ne, ale domluvené svatby ve světě stále fungují. A není jich málo. Celé kultury jsou na tomto zvyku založené. Doktor Plzák ve své knize o partnerství říká, že pokud není partner vyloženě závadný (chorobný žárlivec, sociopat, alkoholik a podobně), je v podstatě možné uzavřít manželství s kýmkoliv a být šťastný. Důležité je, mít společné hodnoty a společné zájmy. A také vzájemný respekt k druhému. Láska už se pak prý dostaví sama.
Z vlastní zkušenosti to potvrdit nemohu, já šla tou dnešní klasickou cestou. Zamilovat se, a pak se teprve poznávat. A někdy potom se i hodně divit nad tím, co jsem zjistila. Mnoho lidí je dnes samo. Z různých důvodů se jim nechce seznamovat s někým dalším. Anebo chce, ale není to tak jednoduché jako v době dohazovaček.
Přinese seznamka lásku?
Když v Česku skončilo toto chvályhodné povolání, přišla doba inzerátů. Pamatujete si ještě na inzertní rubriku v novinách? Pod hlavičkou seznámení tam lidé hledali životní partnery. „Finančně zajištěný, nekuřák v nejlepších letech s vlastním automobilem, hledá slušnou ženu. Značka: musí umět švestkové knedlíky.“ Fotografie samozřejmě žádná, v podstatě se jednalo o schůzky naslepo po několika dopisech (poslaných poštou). Někdy to vyšlo, někdy ne.
S příchodem internetu přišly seznamky. Vlastně také takový druh inzerátů. Na seznamce si můžete platit měsíční poplatek a zajistit si tak přístup k „inzerátům“ ostatních. A ostatní samozřejmě vidí váš inzerát neboli profil. Seznamky se chlubí také tím, že používají jakési dotazníky, které vyplníte a na základě vašich odpovědí vám samy nabídnou pro vás vhodné partnery. Něco jako ve filmu „Hodíme se k sobě, miláčku?“ Tady už se mohu pochlubit osobní zkušeností. Před lety jsem seznamku vyzkoušela. S pár muži jsem si napsala. Některé jsem zavrhla po pár zprávách. A některým jsem se rozhodla dát šanci. Sešla jsem se se dvěma. První vypadal naprosto v pohodě. Až do našeho setkání. Neustále mi pokukoval po rukou.
Pomoc, čarodějnice!
Vzpomněla jsem si, že se někde uprostřed textové konverzace zmínil, že na ženách nemá rád dlouhé nehty. Bylo mi to jedno. Má kulatá nehtová lůžka nedovolují moc fantazie. Mám nehty ani půl milimetru nad konce prstů. Netušila jsem, že i to je pro něj moc. Očividně měl fobii z nehtů. Prý ženy s nehty vypadají jako čarodějnice. Takže i fobie z čarodějnic. Po půl hodině u kávy mi vysvětlil, že si musím nehty ostříhat úplně na kůži. Bylo mi ho líto, ale na druhé rande už jsem nešla. Nejsem psychoterapeut. Druhé rande byl muž o šest let starší než já. Podle fotek štíhlý, udržovaný. Sympaťák. Rozvedený. Proč ne.
Frajera s černou parukou a trojcípým kloboukem opravdu ne!
Tady už po deseti minutách mluvil jen on. A o sobě. Když jsem se ho zeptala, jaké je jeho povolání, řekl mi, že je Kapitán Morgan. A čekal, jak z toho budu paf. Nevěděla jsem, co tím myslí. Vysvětlil mi, že dělá o víkendech v převleku piráta reklamu na alkohol. Prý je to vždycky děsná kalba a ženský po něm v baru hrozně jedou. On si to pořádně užívá, protože je frajer. Přemýšlela jsem, jestli tenhle muž hodlá někdy dospět. Jestli se k tomu někdy rozhodne, já u toho nebudu. Další rande už samozřejmě také nebylo. Nicméně, třeba jsem jen měla smůlu. Kamarádka se na seznamce seznámila, vzali se, a docela dlouho byli v manželství šťastní. Proč ne?
Mladí se seznamují jinak než my
Nedávno jsem se své dospělé dcery ptala, jak se seznamují oni, mladí. Je jí něco málo přes dvacet, inzeráty ani seznamky už nevyužívají. Řekla mi, že si teď s pár lidmi píše a možná se s někým z nich i sejde. „No a jak jste se seznámili?“ „Na sociální síti. Prostě si mě našli. Něco jsem napsala do komentáře kamarádovi a on ho měl taky v přátelích, tak se mu to objevilo. Něco tam také odpověděl, a pak jsme si začali psát spolu.“
Napadlo mě, že když tomu neznámému muži dcera prohlédne účet na sociální síti, dozví se o něm víc nežli my dříve z profilů na seznamkách. A určitě víc než generace přede mnou z novinových inzerátů.
Ale to mi nikdo nevezme, na dohazovačku to pořád nemá. Ta by ho proklepla až do třetího kolena!
Anketa
Zdroj: vlastní zkušenost
Kniha: Klíč k výběru partnera pro manželství, autor: Miroslav Plzák, ISBN: 978-80-7246-505-7
Kniha: Hedvika a Ludvík, autor: Karel Poláček: ISBN: 978-80-85844-26-9
