Rozkvetlá Andalusie s buddhistickou stúpou. Granada, Alhambra a zázrak na obloze

V dubnu jsme s přítelem vyrazili do španělské Andalusie. Nebyl to náš první výlet do tohoto překrásného kraje. Nikdy jsme ovšem neviděli Andalusii na jaře. Věděli jsme od přátel, že v dubnu jsou zde hory zelené a rozkvetlé. Něco jiného je informace, a něco jiného je osobní zkušenost. Upřímně, myslím, že jsem si vůbec nedovedla představit hory nad Malagou zelené.

Znám je jen suché a vyprahlé. Jižní slunce vysušuje každou kapku vláhy, přes rozpálené kameny a načervenalou prašnou půdu leží trsy dlouhých suchých stébel. Na suchých svazích rostou jen olivovníky, mandloně a kaktusy. Kousek níž, v údolí, pak citrusovníky. Avokádu a mangu se daří jen kvůli stálému zavlažování. Mezi stromky jsou natažené hadice a bez každodenní dávky vody by brzy uschly.

Těšili jsme se, že uvidíme hory aspoň trochu zelené. Do cíle jsme dorazili před půlnocí. Byli jsme ubytovaní v haciendě kousek za Velez - Malagou. Už při ostrém stoupání po klikatých silničkách osvětlovaly světla našeho auta trsy drobných kvítků. „Podívej, tyhle žluté! A vlčí máky! A tohle vypadá jako heřmánek!“ Ráno po probuzení jsem vyšla na zápraží a připadala jsem si jako v pohádce. Typicky bílé haciendy postavené na strmých stráních hor byly usazené v moři zeleni a květů.

Jakoby příroda, která věděla, že má jen omezené množství času, než přijde kruté slunce, vložila všechen svůj um do jednoho jediného měsíce. Všechny kvítky se snažily vykvést právě teď. Suché, pichlavé koule, které se jindy povalují po zdejších stráních, byly plné drobných žlutých kvítků. Strmé svahy byly zelené šťavnatou trávou a přitom barevné, jako naše stráně koncem května. Opravdu tu byly vlčí máky, falešný heřmánek (rmen), modré zvonečky a spousta dalších kvítků. Citrusové stromy měly na dolních větvích zralé plody a na horních větvích záplavu květů. Jejich sladká vůně připomínala vůni jasmínu.

Naše první cesta po ranní kávě vedla ke stúpě Kalačakry, která zde stojí na vrcholu kopce. Byla vystavena na přání tibetského Lamy Lopöna Tsechu Rinpocheho v roce 1994. Jedná se o velmi silné místo. Lidé sem chodí meditovat, obcházet stúpo po směru hodinových ručiček nebo jen obdivovat poklidnou energii tibetského buddhismu ve spojení s překrásným výhledem. Od stúpy vidíte jak moře, tak i průsmyk dělící oblast Andalusie od Granady.

Právě do Granady jsme se rozhodli podívat. A při pohledu od stúpy jsme zvolili cestu průsmykem.

Bylo pondělí velikonoční a my se těsně před příjezdem k průsmyku dozvěděli, že zemřel papež František. Nejsem křesťanka, ale při pohledu na oblohu, kde se objevila kruhová duha kolem slunce a zůstala zde po celé dopoledne, mne napadlo, jestli to není jeho poslední pozdrav. Buddhisté věří, že když zemře člověk se silnou a laskavou myslí, objeví se na obloze duha jako znamení. Nejspíš na tom něco bude.

Průsmyk se jmenuje Boqete de Zafarraya. Po staletí slouží jako jakási brána mezi Andalusií a Granadou. Má charakteristický tvar U a bohatou historii. A je odtud krásný výhled. Přímo v průsmyku leží malá vesnička. Zaparkovali jsme auto a šli se podívat na můstek vedoucí přes silnici.

Překvapila mě úzká kolejnice, která zde vede. Zjistila jsem si, že se jednalo o takzvanou „zubačku“, která měla zvládnout i těžký terén. Průsmyk leží v nadmořské výšce 900 m, což je na to, že je poměrně nedaleko od moře hodně ostrý kopec. Mezi Malagou a Velez-Malagou byla předchůdkyně této železnice postavena už v roce 1908, do vesničky v průsmyku byla železnice protažena v roce 1921.

Mělo se jednat o velmi strategickou železniční cestu až do Granady. Jenže rozvoj silniční dopravy byl rychlejší, a tak se dál než sem železnice nedostala. Úplně zrušena byla pak v roce 1960.

Pro turisty je tu ale díky tunelu, který kvůli ní vznikl, krásná turistická cesta kolem jednoho z vrcholů průsmyku. Nečeká vás ani dlouhá cesta, ani velké převýšení. Jen úchvatný výhled.

Po překročení průsmyku nás čekalo překvapení v podobě úplně jiné krajiny, než na jakou jsme byli zvyklí v Andalusii. Údolí, které bylo bezpečně schované za hradbou hor, je tu pozvolné a úrodné. Najednou nevidíte ostré stráně s terasami z kamenů, ale dlouhá pole s úrodnou půdou.

Sledovala jsem duhu, která stále držela jako prsten kolem horkého slunce a za chvíli jsem uviděla v dálce před námi zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevada. Blížili jsme se k městu Granada a jeho slavné pevnosti Alhambra.

Pokud bych někdy uvažovala o bydlení ve Španělsku, asi by mě po mé návštěvě napadla jako první Granada. Leží jen několik desítek minut autem od zasněženého Pohoří Sierra Nevada a jen hodinu autem od mořské pláže. Samotné město má bohatou historii. Arabové zde žili 800 let, až do příchodu Izabely Kastilské a jejího manžela Ferdinanda Aragonského.

Rok 1492 byl pro tento manželský pár obzvlášť úspěšný. Nejen, že dobyli poslední muslimskou baštu na území Pyrenejského poloostrova (Granadu), ale také v tento rok dali souhlas jistému Kolumbovi k vyplutí na cestu k hledání Nového světa. Všichni víme, jak to dopadlo. Opravdu přelomový rok. Je tomu už přes pět set let, ale při procházce městem stále vidíte pozůstatky arabské kultury. Vlastně proč mluvit o pozůstatcích. Je tu stále živá. Přesto se ale nijak netluče s tou křesťanskou. Úzké, dlážděné uličky španělského města jsou čisté a voňavé.

Opět jsme měli štěstí na dobu, kdy kvetou citrusové stromy. Granada jich má plné ulice, a tak nás neustále provázela příjemná vůně. Velikonoční pondělí se slaví jen u nás. Tady skončily Velikonoce den předtím, v neděli. Oslavy Velikonoc tu probíhají týden a jsou pro nás až nepředstavitelné. Městem prochází průvody, podél cest jsou postavené dřevěné tribuny (ty právě rozebírali). Abyste měli přehled o oslavách, existují mapy průvodů.

Vypadají trochu jako mapa pražského metra. Barevně vyznačené trasy ukazují, kdy a kudy půjde který průvod. Církevní předměty a svíce nesou věřící oblečení v barevných kápích. Cestu pokrývají dřevěné chodníky. Viděla jsem jeden uklízet, byly na něm dva pruhy zaschlého vosku od hořících svící. Velikonoce jsou největší svátek, který zde lidé slaví.

My jsme voňavými uličkami vystoupali do parku důstojné Alhambry. Jsme zhýčkaní našimi hrady a zámky, asi samotnou pevnost nedokážeme úplně ocenit. Nicméně zahrady jsou skutečně nádherné a dovedu si představit, jak byli zahradami, pohodlím a zdobnou architekturou uchváceni první křesťané, kteří sem na konci 15. století přišli.

Kateřina Aragonská, dcera Izabely Kastilské a manželka anglického krále Jindřicha VIII., pobývala v Alhambře od svých sedmi do šestnácti let, kdy se odstěhovala do Anglie. Nikdy nezapomněla na španělské slunce a rozkvetlé zahrady plné citrusů.

Ani já na ně nezapomenu. Návštěvu tohoto města všem vřele doporučuji!

Přeji klidné a šťastné cestování

Zdroj:

Moje cesta k Lamům, autor Lama Ole Nydahl, ISBN: 80-239-5351-6

https://cs.wikipedia.org/wiki/Granada

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alhambra