Článek
Nikoláos zavřel na chvíli oči před sluncem, které se odráželo od mořské hladiny. Na malé loďce se se svými průvodci pomalu vzdalovali břehům jeho milované Kréty. On sám se nikdy nekoupal v moři, žil až dosud jen ve střední části ostrova. Práce v zemědělství jej plně zaměstnávala. I teď pomyslel na to, že bude třeba projít olivový háj a prořezat větve stromů tak, aby uprostřed koruny vznikl prostor, kterým se slunce dostane ke každičké olivě. Zastesklo se mu po domově, po polích, a hlavně po lidech, které už nikdy na vlastní oči nespatří. Ještě mu není ani čtyřicet let, ale dnešním dnem se zařadí mezi mrtvé. Nikoláos, tak běžné jméno na Krétě zamená vítězství lidu. Jak přesně se jeho jméno shoduje s jeho osudem. On odchází, aby jiní mohli klidně žít. Podíval se dolů, jeho pohled klouzal z modré průzračné vody přes dřevěnou bárku, až se zastavil na jasně bílé skvrně na jeho levé ruce. To je ona, ta jej prozradila. Ví dobře, co tahle skvrna znamená. Dřív by mu dali na krk zvoleček, vyhnali by ho mimo lidská obydlí a při každém setkání s člověkem by musel nahlas zvolat: „Nečistý! Nečistý!“ Lék na jeho nemoc není. Někdo si skvrny všiml a udal jej. Netrvalo ani jeden den a přišli si pro něj. Nikoláos musel opustit okamžitě svůj domov. Nemohl ani počkat, až se jeho žena a děti vrátí z vesnice domů. Odvedli jej bez rozloučení. Za chvíli vystoupí z loďky na ostrově Spinalonga. Bude mezi svými. Uvidí na vlastní oči na ostatních jak bude jeho nemoc postupovat, dokud sám nezemře. A ani pak ostrov neopustí. Ještě dnes si půjde prohlédnout malý hřbitov, aby věděl, kde jednou skončí.
Vstupní brána pro nemocné a jejich návštěvy. Budova vlevo je dezinfekční místnost. Dezinfikovalo se párou nebo sírou.
Příběh Nikoláose je fiktivní, ale přesto shodný s příběhem stovek obyvatel Spinalongy. Maličký ostrov v krásné zátoce ve východní části Kréty dnes mohou navštívit turisté. Jeho návštěva ale není spojena s koupáním v moři, posedáváním v taverně nebo dokonce s nákupem suvenýrů. Při jeho návštěvě vás mrazí i v horkém, řeckém létě.
Původně malebný ostrůvek zastavěli svými krásnými domy Benátčané. Postavili zde pevnost, která ostrov chránila tak dokonale, že se jej nikdy nepodařilo dobýt. Díky obchodu byla Spinalonga živá, plná ruchu a velmi bohatá. Přestože zde není zdroj pitné vody, neměli její obyvatelé žádný nedostatek. Břeh Kréty je od ostrova vzdálený sotva kilometr. Kolem ostrova neproplula žádná loď bez povšimnutí. Turci se pokoušeli ostrov dobýt celé desítky let. Nakonec ale museli počkat, až jej její obyvatelé vydali sami. To už byla Kréta dávno ve správě Turků. Později, když byla Kréta opět v křesťanských rukou, byla Spinalonga místem, kde zůstávali poslední muslimští obyvatelé. Díky poloze ostrova se jim tu dařilo udržovat černý trh a neměli se nijak špatně. Dobrovolně ostrov opustili až po rozhodnutí vlády udělat z ostrova leprosárium. To zde fungovalo od roku 1904 až do roku 1957.
zbytky benátské pevnosti
Lepra (malomocenství), která se správně nazývá Hansenova nemoc je způsobená bakterií Mycrobacterium leprae. Bakterie napadá periferní nervy, kde se následně střetává s imunitním systémem. Nemocní, podobně jako u nemoci HIV umírají na běžné nemoci se kterými si jejich imunitní systém nedokáže poradit. Nemoc doprovází lidstvo celá tisíciletí. Bohužel ji také provází obrovské stigma, protože lepra způsobí rozsáhlé znetvoření nemocného. Kromě bílých skvrn, kde zmizí veškerý pigment kůže, dokáže nemoc znetořit prsty, některé části těla odumírají úplně. V obličeji se postiženým zbortí nosní přepážka. Jednou z nejhorších věcí je slepota způsobená vysycháním očí, jelikož dojde k porušení nervů, které umožňují mrkání očí. Ještě před sto lety se věřilo, že je nemoc dědičná. Jakmile se v rodině nemoc objevila, byla celá rodina odsouzena k izolaci.
obydlí v současnosti
Děti nemocných si nikdy nenašly partnera, nikdo takové lidi nezaměstnal. Celá rodina byla odsouzena k zániku. Věřilo se, že je nemoc velmi nakažlivá. Není, ale až v minulém století bylo zjištěno, že je ve skutečnosti velmi těžké se nemocí nakazit. Inkubační doba nemoci je také dlouhá. Od nakažení, kdy je možné nemoc zjistit z krve nemocného, se první příznaky projeví až za několik let. Inkubační doba je mezi 2-20 lety. V současné době je nemoc poměrně jednoduše léčitelná antibiotiky. Již po druhé dávce antibiotik přestává být nemocný infekční a celá léčba trvá půl roku až rok. Každý rok ne světě přibyde kolem 250tis nových nakažených. Dokonce i pár případů v Evropě.
Vraťme se do doby, kdy ostrov sloužil nemocným. Tento článek nemá být o beznaději, bolesti a hrůze, kterou nemocní na ostrově každý den prožívali, má být o vzácnosti lidského života, o důstojnosti a lidskosti v podmínkách, jaké si ani nedovedeme představit. Je mi ctí představit vám skutečné příběhy obyvatel a návštěvníků Spinalongy.
Prvním z nich je návštěvník ostrova, známý novinář a spisovatel Richard Halliburton. Ve své knize Tisíc a půl dobrodružství, kde popisuje své putování po řeckých ostrovech se v jedné kapitole zmiňuje o návštěvě ostrova Spinalonga. ( kapitola Ostrov hrůzy) Nezmiňuje se bohužel o datu, kdy ostrov navštívil, ale vzhledem k tomu, že kniha vyšla v originále pod názvem The Royal Road to Romance v roce 1925, je pravděpodobné, že ostrov navštívil někdy mezi lety 1923-1924.
Richard Halliburton ve 20.letech minulého století
V té době se již vědělo, že nemoc není tolik nakažlivá a na ostrově byly již dovoleny návštěvy. Návštěvník nesměl na ostrově strávit noc, nesměl po dobu návštěvy nic jíst ani pít a při odchodu byl on i veškeré jeho věci vydezinfikovány. Richard se v knize zmiňuje o paní Venizelosové z Chanie, která jej na ostrov upozornila. Sama shromažďovala knihy a hry, které na ostrov posílala. Usilovala také o zavedení rozhlasu na ostrov, aby byli ostrované opět spojeni se okolním světem. (tato aktivita se podařila, obyvatelé Spinalongy se dokonce za druhé světové války aktivně účastnili odboje díky možnosti vysílat rozhlasem z ostrova. Okupanti se k ostrovu báli přiblížit a tak mohli ostrované nerušeně šířit informace, které získali od rybářů) Richad Halliburton se v knize zmiňuje, že na ostrov cestoval s mladým, nakaženým zemědělcem z jedné vesničky pod Olympem. Celá léta prý tento muž nevěnoval pozornost drobným rankám na rukou a v obličeji, až dokud nebyl natolik znetvořen, že před ním děti s hrůzou prchaly. Spisovatele překvapila krása ostrova s pozůstatky benátské architektury. Přesto jej sám ve své knize nazval Ostrovem hrůzy. V době návštěvy spisovatele bylo na ostrově asi tři sta obyvatel.
Spinalonga dnes
Z toho jedna třetina žen a dětí. Na ostrov přijíždělo v průměru na padesát nových obyvatel ročně a přibližně stejné množství nemocných ročně zemřelo. Halliburton zmiňuje, že se od otevření Spinalongy (cca 20 let) na ostrově narodilo přes sto dětí. Nemocní zde mezi sebou uzavírali manželství. Děti narozené na ostrově byly matkám okamžitě odebrány. U většiny z nich nemoc později nikdy nepropukla. Halliburton v kapitole popisuje i své setkání s mladým inteligentním mužem, který jej po ostrově provedl a pak se s ním rozloučil podáním ruky. Halliburton zaváhal, ale jeho strach z nemoci byl menší než strach z toho, jak by se cítil, kdyby toho mladého člověka urazil tím, že by mu ruku nepodal. Dobrodruh Halliburton zmizel na malé lodi někde v moři na jedné ze svých dobrodružných cest na konci třicátých let. Zbyly nám po něm cestopisy plné dobrodružství.
Druhým, tentokrát pravidelným návštěvníkem ostrova byl Chrysanthos Koutsologiannakis. Přestože jej uvádím jako návštěvníka ostrova, je označován i za posledního stálého obyvatele ostrova. Hned to vysvětlím. Tento muž byl knězem, který na ostrov pravidelně jezdil sloužit pravoslavné mše. Oddával malomocné a také je provázel ve smrti.
kostelík, kde kněz sloužil své mše
Podle pravoslavné tradice se za zemřelého slouží mše ještě pět let po jeho úmrtí. Chrysanthos považoval za svou povinnost zůstat na ostrově ještě pět let po tom, co jej opustili nemocní, aby sloužil mše za zemřelé. Poslední mši odsloužil v roce 1962.
Vstoupil jsem mezi ně beze strachu, protože jsem věřil, že mě sem Bůh poslal, abych jim sloužil
Legenda praví, že když přišel sloužit svou první mši na ostrov, přišel do kostela jen jeden jediný obyvatel. Ten knězi řekl, že když odslouží mši tak, jak má podle pravoslavné tradice správně být, přijdou příští týden i ostatní. Co to pro kněze znamenalo? Pravoslavný kněz z jednoho poháru dává stejnou lžičkou do úst věřícím víno. A nakonec pohár sám dopije. Odvážná představa, při pohledu tváří v tvář tomu, co nemoc dokáže s lidským tělem udělat. Kněz nezaváhal a mši odsloužil přesně podle tradice. Příští týden měl kostel plný. A pak každý další týden. Pokaždé odsloužil mši podle pravoslavné tradice. Jak sám jednou řekl, byl přesvědčený, že jeho poslání je tak silné, že jej Bůh ochrání. Za své poslání považoval záchranu lidských duší po smrti, když, jak sám řekl, za života již prošli peklem.
jeden z více zachovalých domů
O třetím obyvateli ostrova by bylo možné napsat celou knihu. Byla by to kniha o síle lidské vůle a poslání pomáhat druhým. Epaminondas Remoundakis je známý jako „Anděl Spinalongy“. Mladý, inteligentní a nadaný Kréťan studoval práva, když se nakazil leprou. Po tom, co jej někdo udal si pro něj v posledním ročníku práv přišli přímo do posluchárny. Před zraky jeho spolužáků jej odvedla policie a po prohlídce lékařem, který diagnózu potvrdil, putoval Epaminondas na Spinalongu. Jaké to asi musí být, během jediného dne zmizet ze světa živých? Mladého muže šokovaly poměry na Spinaloze. Nejen hygiena (suché záchody, nedostatek obvazů, nedostatek vody) ale především rezignace a pouhé čekání na smrt jeho obyvatel. Nebyl připravený zemřít. Povolání právníka si vybral proto, aby v životě bojoval. Tady bylo zač bojovat. Své vzdělání využil. Každý den psal několik doporučených dopisů na úřady tak, aby na ně někdo musel zareagovat. Čekal dlouho, ale ledy prolomil.
My nechceme, aby nás nenáviděli ani litovali. Potřebujeme jediné: aby nás milovali jako lidi, kteří měli smůlu.
Poměry na Spinalonze se začaly měnit. O ostrov se začaly zajímat úřady. Dokonce k návštěvě donutil i ministra zdravotnictví (a týden na to dostala Spinalonga generátor elektřiny). Na Spinalongu bylo přivezeno vápno a hlavní ulice byla čistě vybílena a tím i vydezinfikována. Pravidelně byly bíleny i domy obyvatel. Epaminondas založil Bratrstvo nemocných Spinalongy (sv. Pantaleimon). Podařilo se mu zavést na Spinalonze kino.
uličky Spinalongy
A v neposlední řadě se mu podařilo spojit mnohé obyvatele s jejich rodinami. Jak? Vše, co opouštělo Spinalongu bylo pečlivě vydezinfikováno. Včetně dopisů, které obyvatelé psali svým rodinám. Jenže oni se je báli psát. Protože jejich dopisy zdobilo velké, červené razítko. Bylo na něm A v kruhu. Všichni věděli, že toto označení je symbol dezinfekce a že dopis přišel ze Spinalongy. Stigma, jaké s sebou přinášela nemoc pro rodiny nemocných bylo tak silné, že nemocní svým bližním raději dopisy nepsali vůbec. Jen doufali, že na ně nezapomenou a budou psát i bez čekání na odpověď. Epaminondasovi se podařilo s tímto razítkem skoncovat.
Nelitujte nás. Zatímco vy se vrátíte do světa a necháte si život protékat mezi prsty, my tu žijeme každý den naplno.
Díky němu si mohli nemocní se svou rodinou bezpečně psát. Epaminondas zlepšil vnější podmínky života nemocných, ale jeho největší pomoc byla v tom, že jim opět dal důvod žít. Sjednotil tuto komunitu tak, aby se starali jeden o druhého. Když přijel nováček, již na něj čekalo bratrsvo u vstupní brány. Nešťastníka s maximální péčí a láskou přijali mezi sebe, provedli jej po ostrově, ukázali mu vše co potřeboval a první dny a noci jej dokonce hlídali, aby si neublížil. Mnoho lidí po deportaci na ostrov pomyslelo na sebevraždu místo na pomalé čekání na smrt. Bratstvo nemocných mělo za úkol ukázat nováčkovi, že je vítaný a potřebný. Že jeho život ještě neskončil. Epaminondas přišel na ostrov v roce 1936. Z ostrova odešel slepý a zmrzačený, ale vyléčený. V návratu mezi zdravé mu pomohl kněz ze Spinalongy Chrysanthos Koutsologiannakis.
Na malém hřbitově se doslova vystřídalo mnoho mrtvých díky pravoslavné tradici po několika letech ostatky exhumovat, omýt ve vínu a uložit jinde.
Posledním, čtvrtým obyvatelem, kterého zmíním je Manolis (Manoli) Fountoulakis (někdy psaný Foundoulakis). Zmiňuji jej záměrně jako posledního. Poté, co onemocněl a byl odvezen na Spinalongu se s ním jeho dívka odmítla rozejít. Věřila, že se vrátí. A měla pravdu. Manolis se skutečně uzdravil, vrátil se k ní, vzali se a měli dceru, ze které se později stala lékařka v Athénách.
Nikdy jsem se nestyděl za svou nemoc. To, co mě zachránilo, byla láska mé ženy, která mě nikdy neopustila.
Manoliho vzhled nemoc poznamenala, ale nikdy se za svou nemoc nestyděl. Na komunitu nemocných a na to, jak si navzájem pomáhali vzpomínal vždy s láskou. Těžký život pro uzdravené nastal často až po návratu mezi zdravé. Nemožnost najít si partnery, práci, štítivé pohledy, odsouzení společnosti bylo nesnesitelné. Manolis měl štěstí, že měl svou rodinu. Po návratu měl i on důležité poslání. Informoval o Spinalonze. To on z neznámých pacientů udělal skutečné, cítící lidi. Vyprávěl jejich životní příběhy.
Spinalonga musela být v Benátském období nádherná
Poskytl nespočet rozhovorů. Díky němu jsme se mohli dozvědět o jejich komunitě, vztazích a poměrech na ostrově. Díky němu víme, že byli na ostrově zavřeni proto, aby chránili zdravé před nemocí, která je samotné pomalu zabíjela.
Život pokračuje, i když se zdá, že všechno končí.
Manolis pomáhal i při natáčení fenomenálního řeckého seriálu Ostrov, podle stejnojmenného románu Victorie Hislop. Manolis Fountoulakis zemřel v roce 2010 ve věku 87 let.
Až jednou pojedete na dovolenou na Krétu a unaví vás koupání v průzračném moři, jeďte na výlet na Spinalongu. Zdi domů, opuštěná pevnost, malý kostel i hřbitov nevypráví jen příběh bolesti a zmaru. Díky svým bývalým obyvatelům a jejich vůli pomáhat si navzájem, je to i silný příběh o lidskosti, který nám všem dává naději. Naději, že i v hrozných podmínkách můžeme najít soucit a radost ze života.
Zdroje:
Návštěva Spinalongy v létě 2025 s certifikovanou průvodkyní
kniha: Tisíc a půl dobrodružstí, autor: Richard Hallibudrton, (vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p., jako svou 4497 publikaci) Praha 1986
