Článek
Stewardi a stewardky v autobusech
Před několika lety bylo součástí žlutých autobusů, že příslušný servis cestujícím zajišťovali stewardi a stewardky. Byli to většinou mladí lidé, kteří měli za úkol zpříjemnit pasažérům cestu. Několikrát obešli pasažéry s dotazy, zda chtějí sluchátka, něco k pití či denní tisk. Předtím však dotyčná osoba přivítala pasažéry a hlavně jim sdělila informaci o důležitosti použít bezpečnostní pás a první její obchůzka spočívala v kontrole použití pásů a kdyžtak byl pasažér na tento bezpečnostní prvek upozorněn.
Samoobsluha
Momentálně už na tyto mladé lidi v autobusech nenarazíte. Profese se někam vytratila. O možnostech servisu vás informuje obrázek z displeje na každém sedadle. Takže také víte, že se máte připoutat, že si můžete za nízký obnos pořídit sluchátka u řidiče a že si můžete sami připravit nápoj z automatu. Jenže nikdo se na vás neusměje a když třeba jedete poprvé máte další dotazy, které nemáte komu položit. Proč je dneska všechno směrováno na samoobsluhu? Ano, narážím například na rozmach samoobslužných pokladen, které mi lezou na nervy. Ale o tom až v jiném článku.
Gentleman ještě žije - bezpečnostní pás
Tady začíná můj zážitek. Když jedu na kole, nasadím si přilbu, když sjíždím v zimě sjezdovku, nasadím si přilbu, …zkrátka je mi jasné, že ochranné pomůcky mají svůj účel. Jednoho dne jedu žlutým autobusem a sedám si na sedadlo, které mám na jízdence. Když jsem si jízdenku kupovala, neřešila jsem, zda je sedadlo u okýnka nebo u uličky, přestože jedno z nich je oblíbenější. Autobus přijel asi o čtvrt hodiny později a stejně tak i odjížděl. Vedle mě si sedl muž a šel si pro denní tisk. Když se usadil, hledala jsem pás, chtěla jsem se připoutat. Jenže, co se nestalo? Můj pás byl nějakým způsobem zaseknutý a nemohla jsem ho odseknout. Muž vedle mě to postřehl a pokusil se mi pomoci, ale nešlo to ani jemu. A tak jsem se holt smířila s tím, že pojedu tedy nepřipoutaná a doufala jsem v bezpečnou jízdu. Muž vedle mě se ukázal jako gentleman a nabídl mi jeho bezpečnostní pás. Takže jsem se mohla připoutat, což bylo pěkné gesto. Ještě jsme prohodili pár slov a já jsem si občas lehce zdřímla. Těšila jsem se na další kus cesty, jelikož jsem to měla namířeno za kamarádkou. Když autobus zastavil, odpoutala jsem se a muž vedle mě vrátil pás do původního stavu. Poděkovala jsem mu a úsměv doprovázel mou i jeho tvář. V ten moment se mě muž vedle mě zeptal, jestli spěchám. Přiznám se, že mě ten dotaz zarazil, ale vlastně i potěšil. Vyhrkla jsem po malé chvilce „No, jo“, jdu na další autobus, což teda byla pravda pravdoucí.
Cesta za kamarádkou byla příjemná, akorát jsem samozřejmě nemohla stihnout spoj, kterým jsem původně chtěla jet, ale naštěstí do kýženého místa jezdí autobus poměrně často. Takže i dalším spojem jsme s kamarádkou stihly vše, co jsme chtěly.
Zdroje:
Autorský text
