Pláštěnku si neberu aneb dovolená jak vyšitá

Já nevím, ale podle mě je pláštěnka zkrátka důležitá část vybavení, které si na dovolenou s sebou zabalím. Mám-li naplánovanou destinaci dovolené na horách, kde se mění počasí každou chvíli, je to nutnost. I když jedu na dovolenou jiného druhu, tak si přece pláštěnku zabalím také. Sahara opravdu naším cílem nebyla.

Hlavními hrdiny jsou: fotografka, dívka s krásnými vlasy, řidič a nejmladší pasažér

Dneska má trochu pršet. Fajn. Tak plánujeme prohlídku zámku a že tam dojdeme pěšky. Vyrážíme, když v podstatě teprve krápe. Fotografka má pro sebe a pro nejmladšího pasažéra připravenou pláštěnku, kdyby se více rozpršelo. Na sobě má fotografka bundu s kapucí, nejmladší pasažér zrovna tak. Dívka s krásnými vlasy je ráda, že si může obléknout alespoň mikinu a náš řidič má o něco lepší bundu, ale ani pláštěnku ani deštník si neberou. Totiž oni si tuto součást do svých zavazadel ani nezabalili, vždyť má být horko, že? Tak na co pláštěnku?

Nebojte se, nešlo o žádného člověka ani zvíře či jinou živou bytost. Ujdeme pár metrů a nadšená fotografka vytahuje z brašny svůj oblíbený přístroj, zrcadlovku. Udělá to ale dost nelogicky ve chvíli, kdy přechází přes bažinatý potok, nad kterým je vytvořený pružný prkenný most. Mezi prkny jsou tenké mezírky. A co byste čekali? Že tam spadne krytka z fotoaparátu přesně mezi ty mezery? Jo, přesně. Uhodli jste. Tenká dírka mezi prkny přesně čekala na to, až nadšené fotografce propadne krytka dolů do zelené bažiny. Tentokrát fotografka nešetřila jadrným výrazem. No nic, i když pak celá výprava dumala nad tím, jak krytku vyndat, vzdali jsme to. Krytka zůstala v nedohlednu. Kdybychom ji lovili, kdo ví, zda by tam nezahučel některý ze členů výpravy a za ten risk to nestojí.

Jdeme dál. Musíme do centra města. Přidáme do kroku. Čím víc přidáváme do kroku, tím silněji prší. Z příjemného osvěžujícího krápání se stává silný liják. Na chvíli se schováme pod stromy ( je liják, ne bouřka), ale protože déšť neustává a ti dva bez pláštěnky, protože pláštěnku si neberu… jsou promočení až na kost, obracíme směr a vracíme se zpět do chatky. Převlékneme se a zkoumáme možnosti usušení bot a mokrých svršků. Nějak to vyřešíme. Nicméně nemůžeme hned vyrazit, protože někteří z nás, co jsou během pěti minut zabaleni (doopravdy je to hodina), tak si nevezmou ani náhradní boty. Tak musíme, opakuji, musíme odpočívat. Nevadí. Dáme si horký čaj a plánujeme, co dál.

Půjdeme na zámek a na oběd. Ne, půjdeme na oběd, pak na zámek. Tak to nevím, jestli ještě stihneme prohlídku. Tak to necháme otevřené, na prohlídku můžeme kdyžtak zítra. Teď neprší, vyrážíme. Ale bude pršet. Tak pojedeme autem.

Jedeme autem, zaparkujeme kus před městskou branou a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Centrum města, náměstí je pěkné, ani malé, ani obří s  typickým podloubím. V každé restauraci najdete rybí speciality, jelikož rybářství a vodohospodářství je pro tento kraj v jižních Čechách typické. Po výborném obědě, když máme v bříšku jako v pokojíčku a jsme zase lehčí o pár kaček, prohlížíme si krásy náměstí a zkoumáme místní kulturní program. Zase celkem dost prší. Tak si jdeme zakoupit deštník.

Zaujme mě leták s jízdou vláčkem Třeboňáčkem. Sotva vyslovím, že bychom jím mohli někdy jet, vidím ho zastavovat na náměstí. Pro jistotu se ptám, zda nás doveze opět na stejné místo a pak s radostí nasedáme. Projížďka vláčkem byla úchvatná. Jeli jsme skrz centrum města, kolem kostela Sv. Jiljí a Panny Marie Královny, kolem lázní , okolo části rybníka Svět - to jsem si připadala jako u moře, jelikož z některých úhlů lidské oko nedohlédne na druhý břeh - kemp - pivovar - a zpět náměstí. O místech, kterými projíždíte, vám vypráví z reproduktoru náš slavný herec, který namluvil například Macha a Šebestovou.

Rytmické bubnování kapek a jízda vláčkem našeho nejmladšího ukolébalo ke spánku.