Článek
Konečně nadešel den D a brzy ráno vyrážíme na cestu. Kliďas nakoupil zásoby jídla, zavařil maso, připravil auto, vše zabalil a nanosil do auta. Štěstí, že ho mám, rád nakupuje a vaří. Vaří moc dobře.
No to si snad dělá srandu, všechno naskládal do zelených zelinářských přepravek. Je to prý skladné a dobře se přenáší. Představa, že budeme do lodi stěhovat zelinářské přepravky, mě fakt naštvala. Ale hádejte se s někým, kdo má přes 190 centimetrů a přes 100 kilo živé váhy.
Půlhodinové zpoždění při odjezdu nás netrápilo, loď máme přebírat až odpoledne po třetí hodině. Času dost i na přestávky. V Trutnově vyznačená objížďka Kliďase rozhodila. Tak kudy mám jet? Podle značek, vždyť je to jasný. Žádné značky tady nejsou. Ale byly tam už předtím. Tak kam mám teda jet? No přeci rovně. A jak to víš, když tu nejsou značky. Tak se podívej na mapu, když mi nevěříš. Nemůžu se dívat na mapu, když řídím. Ježíšikriste tak zastav. No vidíš, máme jet rovně. Vždyť jsem to říkala, ale mě se nikdy nevěří.
Po každé té blbé otázce byla má odpověď hlasitější a zněla víc hystericky. Rozhádaní a naštvaní jsme pokračovali v cestě. Lubawka, Bolków - tam jsme najeli na dálnici a frčeli v pohodě. Nálada se zlepšila, už jsem spolu i mluvili.
Jeli jsme na Lódž a pak na Grudziadz. Tady jsme měli sjet z dálnice a pokračovat na Olsztyn a Gižycko. Jenže jsme ten zatracený sjezd z dálnice přejeli a mířili na Balt. Takže někde se otočit a druhý pokus. Zase těsně vedle, tak zastavit a zorientovat se podle navigace.
Hystericky jsem ječela, že na tu blbou malou navigaci nevidím, proč nemáme papírovou mapu a že už s Kliďasem nikdy nikam nepojedu. Kliďas samozřejmě s klidem odvětil, že trasu jsem vybírala já, takže je to moje chyba a mám se uklidnit. Po této „radě“ mi tlak stoupl ještě výš a na čele mi naběhla pulsující žíla. Kliďas mezitím zjistil, kde se nacházíme a na třetí pokus jsme to dali.
Vynutila jsem si zastávku na první benzince, kterou jsme potkali. Potřebuju kafe, cigaretu a hlavně koupit papírový autoatlas. Pauza byla nutná, žíla se zmenšila a tlak klesl na přijatelné hodnoty. Bylo okolo poledne, do tří hodin to stihneme.
Na cestě samá vesnice, silnice místy nic moc, spíše kančí stezka. Sebekriticky přiznávám, že výběr této části trasy se mi fakt vůbec nepovedl. Do tří to určitě nestihneme.
Dorazili jsme na místo až kolem páté. A to jsme měli zaplacenou tříhodinovku s instruktorem, aby nás naučil základy s lodí. Spěchám na Kliďase, rychle, dělej. Musíme vyřídit papíry, zaplatit kauci, převzít loď, zaparkovat auto a jde se trénovat.
Na trénink přišel mladý sympaťák, předvedl, na co jsou která tlačítka a kroutítka a pak už jsme opravdu začali řídit loď. Kliďas byl u kormidla, já jsem přivazovala a odvazovala loď od mola. Odvázat loď, vyplout z přístavu, udělat kolečko, vrátit se do přístavu na to samé místo a přivázat loď.
Lodě jsou v přístavu namačkané jedna na druhou a zacouvat do toho omezeného prostoru není pro nováčka žádná hitparáda. Ještě, když to nemá brzdy a pohybuje se to, kam chce. Kliďas stále plul z přístavu do přístavu, já skákala z lodě na molo jako koza. To celé jsme opakovali pod dohledem instruktora asi pětkrát. Kolem osmé už nebylo moc vidět. Sympaťák usoudil, že to dáváme, tak jsme se rozloučili.
Měli jsme žízeň, hlad, byli jsme úplně vyšťavený z cesty a tréninku. Tak jsme z auta přinesli pouze pár nejnutnějších věcí na noc a šli jsme na pivo. A tam se mi Kliďas přiznal, jeho památnou větu nikdy nezapomenu.
Víš… kdyby to po mně chtěl ještě jednou… tak bych se snad rozbrečel.
Politovala jsem ho a pochválila, jak mu to pěkně šlo. Dali jsme si každý pár piv a pak jsme za příjemného pohupování lodi okamžitě usnuli.
A jak dopadla naše první samostatná plavba? To se dozvíte ve třetím pokračování.
