Článek
První ráno na lodi. Začne „stěhování národů“, musíme sem dopravit věci z auta. Přístav je nacpaný loděmi, ale skoro všichni spí. Ještě, že jsme ranní ptáčata, aspoň nebudeme mít moc diváků. Se zelinářskými přepravkami sem určitě nikdo nejezdí.
Dávat přepravky na loď nejde moc potichu, takže jsme vzbudili sousedy. Vylézají rozespalí z lodi, mnou si oči a nevěřícně zírají… na přepravky… na nás… na sebe. Rudá jsem až na zadku, ale Kliďas si tu veřejnou potupu snad i užívá. Vztekle a RYCHLE vyhazuju věci z přepravek, uklidím to až potom, hlavně ať už mi ty zelené obludy zmizí z očí.
Všechny věci na lodi, přepravky (až na jednu s potravinami), v autě. Sousedi už zírají jen občas. Plán je následující, já srovnám věci na lodi, Kliďas KONEČNĚ stáhne a nainstaluje tu apku. Jsou v ní mapy jezer, plavební dráhy, lodní znaky, přístavy a další důležité informace.
Kliďas se najednou začne nervózně poplácávat po všech kapsách. Nevidělas můj telefon? Ne, ale někde tady určitě bude, já tě prozvoním. Hm… to bude zbytečný. Proč? Když jsem šel v pátek spát, tak jsem vypnul vyzvánění… a pak jsem na to zapomněl. Tak aspoň vibrace uslyšíme. Ty jsem vypnul taky.
Erupce sopky nemůže být horší. Kdys měl ten telefon naposledy, začíná výslech. Nevím, asi když jsme přijeli a vystupovali z auta. Pořád jsi na mě spěchala, někam jsem ho položil. Kam někam…do auta? Jo… asi… nebo možná na střechu? Žíla na mém čele se začala nebezpečně zvětšovat.
Jdeme na parkoviště hledat telefon, stojí tam už jiná auta, lezeme mezi nimi, vypadáme jako zloději. Telefon nikde. Tak na druhé parkoviště, kde stojí auto teď. Prohledáváme celé auto, bezvýsledně. Můžeme mluvit o velkém štěstí, že nám zbyla aspoň jedna kadibudka, říkám ironicky. Kliďas nechápe.
Vracíme se na loď, začínáme rovnat věci. Mám ho, oznamuje Kliďas. A víš kde byl? V té poslední přepravce, která tu zůstala. Spadl mi kámen ze srdce! Tak teď konečně nainstaluj tu apku, já to dorovnám. Kliďas zapíná krabičku s přenosným internetem a..... nic. Proč to nefunguje, diví se jako divizna. Doma to šlapalo krásně. Učiní několik pokusů o zprovoznění, ale bez kladného výsledku. Zavolám operátorovi a bude to, oznámil mi se svým bohorovným klidem.
Položil telefon. Tak co, vyzvídám. Na jeho dotaz, že nám v Polsku nefunguje internet, se operátorka zeptala, jestli to zapnul už v ČR. Ne, bezelstně odpověděl Kliďas. Tak proto vám to nefunguje. Aha, a můžete mi to zapnout na dálku, ptá se Kliďas. Zeptám se technika, sdělí operátorka. Po chvilce mu oznamuje, že na dálku to zapnout nepůjde. A proč ne, ptá se Kliďas. Protože máte koupenou službu Prémium a ta v zahraničí nefunguje.
Došla mi slova, tupě jsem na něho zírala. To snad není možný, s takovým materiálem se nedá pracovat! A pak si jednu nedejte… nebo radši dvě. Nalila jsem si víno, zapálila cigaretu a přemýšlela, jestli ho mám zabít hned nebo až potom. Miláčku, tak už se nerozčiluj a dej mi pusinku. Nech mě na pokoji, syčím na něho jak hadice. Taky tě mám rád, odvětí radostně. Asi ho zabiju hned.
Dělej, sedáme do auta a jedeme koupit datovou simku, nařizuju nekompromisně. Nikam nejedeme, odvětí Kliďas, nějaká data mám v rámci tarifu. Ptal jsem se a prý, až to vyčerpáme, tak to bude fungovat dál. Ale bude to dražší. To nevadí, hlavně že budou data, uklidnila jsem se. Ale zase to bude pomalejší, praví Kliďas. Nevěřím vlastním uším… panebože, co jsem komu udělala… mám já tohle zapotřebí?!
Na několikátý pokus se mu podařilo apku stáhnout a nainstalovat. Ale bohužel ne rozchodit. Proč jsem asi chtěla, aby to nainstaloval už doma? Tušila jsem, že to takhle dopadne. Byla jsem natlakovaná jak papiňák před výbuchem. U správce přístavu jsme také nepochodili, všechny papírové mapy vyprodané. Zkoukli jsme aspoň mapy na internetu, abychom se zorientovali a konečně jsme vypluli. Budeme se držet jen v plavební dráze, tam nehrozí mělčiny a nemůžeme nikam zabloudit.
První samostatná plavba
V plánu bylo vyplout ráno co nejdříve, ale to jaksi nevyšlo. Tudíž jsme vypluli až před polednem. Neděle, nádherné počasí, všude plno lodí. Ale pluli jsme, střídali jsme se u kormidla a byla to pecka. Kliďas posléze „utrpěl“ skvělým nápadem. Že já budu kormidlovat a on, jelikož jsme nesnídali, uvaří oběd na lodi a bude to celé jedna velká romantika.
Romantické to bylo až do chvíle, než jsme vpluli do kanálu. Lodí tam bylo fakt hodně a vlny od těch proplouvajících s námi pěkně houpaly. Takže střídačka, Kliďas kormidloval, já vařila. Tedy vařila… pouze jsem se snažila udržet jídlo v kastrolu. Tak nic, jsme bez oběda, dáme si májku s chlebem.
Po proplutí kanálem vlnobití zmizelo, opět jsme provedli výměnu u kormidla. Kliďas dovařil oběd, najedli jsme se a pak už jen pluli. I když jsme nevěděli kam, stejně jsme si užívali ten nepopsatelný zážitek.
Vplouváme do zátoky, kde budeme nocovat
Navečer jsme úplnou náhodou zapluli do zátoky a na jejím konci byl malý přístav. Správce přístavu na nás už z dálky mával a ukazoval, kde máme zakotvit. Kliďasovi se to po včerejším tréninku povedlo na první dobrou. Zůstaneme na noc, rozhodli jsme a půjdeme to do hospody všechno oslavit. A to bylo ten den asi poprvé, co jsme se naprosto v klidu a v pohodě na něčem shodli.
O dalším průběhu naší dovolené si můžete přečíst v příštím článku.
