Článek
Tušíte, co se stane, když dáte dohromady ne moc pečlivě kompenzovanou cukrovku a věk nad 75 let? U naší babi je výsledek jasný – neuropatie. Jednu nohu už skoro nemůže ovládat, druhou jen tak tak. V chůzi se zasekává a bez chodítka už to prostě nejde. A do léčby se právě moc nehrne – ale ještě to s ní nevzdáváme.
Podezření na neuropatii řešte včas
Opravdu – nedělám si legraci. Čím dřív ji začnete léčit, tím lepší to bude. My tohle podezření měli už víc než rok předtím, než babi dostala oficiální diagnózu. Jenže její lékařka to tak nějak moc neřešila a k jinému doktorovi jít naše babi odmítla. Ono je to s ní vůbec složité. Cukrovku má od svých asi třiceti. Jí tak, aby jí to „vyšlo na odběry,“ a dlouhodobě zvýšenou hladinu vždycky nějak „zakecá.“ Její diabetoložka už to s ní asi vzdala a dostat babi jinam je nemožné. Sama nechce, svéprávná je. Ach jo.
Zákal v očích nechala rozjet do té míry, že o zrak na jednom oku málem přišla. Prostě pořád odkládala termín operace s tím, že doktoři to posunuli – až když se mamka naštvala a objednala ji k jinému specialistovi, vyšlo najevo tohle. Ona se bojí, ona tam nepůjde a hotovo. U lékaře to samozřejmě popřela. Nebojí se, jen byla pořád nemocná. Ehm, jasně. A takových anabází bych našla… No, ale zpět k té neuropatii.
Mohli jsme udělat víc?
Když babi konečně dostala správnou diagnózu, byla její lékařka optimistická. Napsala léky a bylo. A ještě upozorňovala na to, aby si babi dobře hlídala cukr. Hodně nízké hladiny tomu prý totiž neprospívají. Jenže bábince nebylo po tabletkách dobře. Prý. Zdálo se jí, že nějak dlouho spí, trochu ji tlačí žaludek a ten ekzém, co se jí udělal na noze, byl taky od toho. Navíc si četla příbalový leták, takže už od začátku brala asi třetinu doporučeného dávkování – a nakonec lék přestala užívat úplně.
Spoléhala se na to, že její doktorka předepíše něco jiného. Jenže, jak se ukázalo, na neuropatii nic jiného, co by jí vyhovovalo, není (ověřeno v jiné poradně).„Babička se zlepší, mladá paní. Ale musí sama chtít,“řekla mi tehdy lékařka.
Co teď s tím?
No jo, jenže babi nechce. Chodí pořád hůř, ponožky už si neoblékne – ale pečovatelku nechce ani za nic. Alespoň jsme ji už přemluvili, aby domů pustila paní na úklid. Jenže jinak s ní nikdo nehne. Prášky brát nebude. Cukr si od nás nechat hlídat nechce. Jíst bude, co chce a kdy chce – nejlépe vánočku s marmeládou a brambory s milimetrovým kouskem masa. Jo a vývar, ten jí chutná.
A nehneme s ní. Pamatuju si ji jako generála – vždycky muselo být po jejím – a generálem je prostě pořád. Ale nevzdáváme to. Přemlouváme, prosíme, hledáme další cesty. Proti její vůli nic nemůžeme, jak jsem už psala – svéprávná je. A co teď s tím? Doufám, že její tvrdohlavost přejde. Jinak si ten konec ani nechci představovat.
