Článek
Říkejme jim třeba Zdeněk a Petra. Skutečná jména sem nedám, to by hrozilo průšvihem. No a Zdeněk a Petra mají tři ratolesti. Tříletá dvojčata – kluky – a roční princeznu. A že to stojí za to.
Tři roky jsou zvláštní věk…
Jsou to haranti, tedy ti tříletáci rozhodně. Napsala bych to hůř, ale asi chápete. Přiznejme si, není to o dětech – ale o rodičích. A uznávám rovněž, že já to se svým starším dítětem neměla v tomhle věku taky nijak růžové.
Ale držela jsem se zásady neobtěžovat okolí. Na prohlídky zámků synek nebyl – tam dokázal dělat virvál pořádný. Vyzkoušeno dvakrát, vždy to skončilo odchodem jednoho z nás rodičů s dítětem ven. Holt nám zaplacené peníze propadly – později jsme už chodili zvlášť. Jeden se „zámkoval,“ druhý hlídal a navštěvoval s dítkem třeba dětské dílničky nebo něco podobného. Pak jsme se prohodili. (Bohudíky za to, o rok později jsme díky karambolu tchyně na žádný výlet hodně dlouho neměli – ale o tom možná někdy příště).
Když ničil jiným dětem bábovičky – a že takové období měl – šli jsme z hřiště domů. Nekompromisně. Věděla jsem, že budu celý zbytek odpoledne poslouchat řev – ale naštěstí se to zopakovalo jen párkrát. Pak pochopil. A když sebou plácnul v obchodě, protože chtěl hračku, na kterou jsem zrovna neměla, plácla jsem se vedle něj taky. A začala taky ječet. Poradila mi to jedna známá, že prý to má z kurzu. A lidi, fungovalo to perfektně… Od té doby už to nikdy neudělal. Takže ne, dokonalá matka nejsem, ale proč by za moje chyby mělo platit moje okolí?
Prej nezvládáme výchovu
A proč to píšu? Protože ratolesti od Zdeňka a Petry jsou dítka „mobilní,“ jak jim škodolibě říkáme. Když se jim cokoli nelíbí, maminka jim (hlavně těm starším) strčí mobil s nějakým videem. Tím je zabaví a je klid. Jenže ono to očividně vždycky nefunguje.
Vyprávěl to Zdeněk. Už nevím jak, ale dostali jsme se k tématu rychlého občerstvení. „Jo, já tam byl tuhle s děckama. A vedle nás si sednul takový mladý pár – a hrozně kritizovali naše děcka. Že jíst neumí, že furt čučí do mobilu a ještě řvou. Oni si to tedy šeptali, ale já je moc dobře slyšel. A stejně na nás furt zahlíželi, znáte to.
Ale přece vím, jak vychovávat děti, ne? Tak jsem jim to předved. Mobil jsem si vzal k sobě a odešel na záchod. Bylo mi jasný, že bude řev. A taky jo, slyšel jsem to až u mísy. Teda chudák Péťa, ale stálo to za to. Než jsem se… však víte co, ti dva už tam nebyli. Jooo, hezky jsme je vyštvali. Aspoň byl klid. Teda takhle se navážet do cizích lidí, to jsem ještě neviděl.“
Asi čekal pochvalu
Asi za tuhle storku očekával pochvalu, nevím. Nepřišla. Kolega vytáhl příhodu s hlučným kojencem v letadle a pozornost všech se přesunula jinam. A já vlastně nevím, co na to říct či napsat. Pak se podívám na svoje děti, z nichž jedno nedávno dosáhlo plnoletosti, a mám z nich radost. Dost věcí jsme pokazili, ale v součtu se to snad ztratí. A jen doufám, že i Zdeněk a Petra budou mít ze svých dětí jednou taky takovou radost. Vážně jim to přeju – i když si o jejich výchovných metodách myslím své. Na tom přece nakonec záleží nejvíc, ne?
